Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Napomenutí k služebníkům církve, zvlášť v nynějším času

Jotam onen (Soud. 9, 7) k Sichemským, bratřím a krajanům svým, mluvě, řekl: "Slyšte mne a uslyší vás Bůh." I já vás všechněch, boží služebníci, evanjelium svatého hlásatelé a moji v Kristu milí bratří a otcové, spoludělníci díla Páně, nejprv a především prosím, slyšte mne a uslyší vás Bůh. Prosím ještě, a prosím pro lásku Kristovu, poslechněte mne a přijměte dověrně. Nebo jest věc k poučnému vzdělání a k slávě boží přináležející.

Víte o tom, co Písmo dí, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému (Řím. 8), těm totiž, kteří všeho, což Bůh dělá, k dobrému užiti se snažují. A protož i náš nyní přítomný žalostný způsob, v kterém sebe vidíme postavené, k dobrému nám přijíti můž, budeme-li milující Boha; což, ač Bůh nám nejlépe ví, jak způsobiti, i nám však mysliti jest povinné, jak a k čemu bychom přítomného svého vyhnání, pokrývání a koutkování, a tak invito et ingrato hoc otio nostro užiti mohli. O čemž já zdání své pověděti chci otevřeně, protože mne Bůh nutí; a v kom živá láska Kristova bude, v kom k Bohu a slovu jeho milost, v kom žádost vzdělání církve a spasení lidského, ten téhož ducha bude nyní. Prosím ještě, dověrně mne přijměte; láska k vám a dílu božímu nutí mne, nemohu mlčeti, bych sobě pak toho mnohými prosbami, naříkáním i slzami na vás dobývati měl, abyste v té částce totéž se mnou smýšleli; mohu-li jen posloužiti k tomu, nepřestanu.

"Když se soudové tvoji na zemi konají, Hospodine, tehdáž se obyvatelé země učí spravedlnosti," dí Prorok (Izaiáš 26, 9). Protož poněvadž i při nás divné soudy své koná Pán Bůh, slušné jest, abychom otvírali oči a prohlédali, jak se učiti spravedlnosti. Povinné tedy, bratří v Kristu milí, býti soudím, abychom nyní, obzvláště v této boží kázni jsouce, rozpomínali se na toto tré:

1. Kdo jsme byli a jaké naše povolání?
2. Kdo jsme již a jaký náš způsob?
3. Co napotom činiti?

To, k čemu jsme někdy povoláni byli, jest náměstenství Kristovo, a na místě Kristově prositi lidi, aby se smířili s Bohem (2 Kor. 5, 20), a býti šafáři tajemství božích a jimi jako hřivnou těžeti (1 Kor. 4, 1; Mat. 25), jak kdo nejužitečněji můž, se snažovati, a tak dílo kazatelů konati (2 Tim. 4, 5). Kteréž povolání náše, kazatelství, není jako jiný v světě obchod a řemeslo, to jest zisku hledání a roboty odbývání, aneb na druhou stranu potřásání kadeřů neb provozování vášní a libostí, aneb něco podobného jako lidských věcí běžné konání. Ale jest většího cosi, důstojnějšího a hroznějšího, než zlý jazýk pověděti může: na místě božím státi, věci ne své neb anjelské, než Boha samého za mandáty lidem vyhlašovati. K čemuž jistě žádnému jinák přistupovati nesluší než s hrůzou jako Mojžíš, kterýž od Boha k lidu mluviti maje, řekl: "Lekl jsem se, až se třesu." A mysliti sluší, aby slovo boží skrze nás vynášené tím, čímž býti má, bylo, jmenovitě mocí boží a mečem pronikavým, na obě strany ostrým, prostupujícím srdce lidská až do kostí a mozka; abychom nečinili jako farizejové, lenivé řeči vylévajíce, ale jako moc umění božího mající.

Toho povinen bývá každý služebník jak modlitbami, tak i pilnou prácí hledati, a to proto:

1. Že boží přísná pohrůžka jest: Zlořečený, kdož dílo boží dělá lstivě (Jer. 48). Lstivě dílo boží dělati jest dělati lenivě. Nebo se hned dokládá: Zlořečený, kdo zdržůje meč svůj od krve (v. 10). Slovo boží jest meč ten boží nabroušený proti nepřátelům slávy jeho: my pak, kterýmž svěřil slovo své, jsme pošva toho božího meče. Protož kdo ho jadrně neužívá a nebrousí, ale zadržůje a tím zadržováním jej v sobě k tuposti a zerzání přivodí, zlořečený jest.
2. Naproti tomu pěkné jest zaslíbení boží: Kdo jest věrný v mále, nad mnohým ustanovím jej. Item: Kdo má, tomu bude dáno (Luk. 19). To jest: Kdo hřivny své pilně užívá, rozmnožůje v něm Pán Bůh dary své a nad ním milosrdenství své.
3. Příklad apoštolů k témůž vede, kteří ač dary hojné měli, je však při sobě rozmnožovati velmi pilně se snažovali. Svatý Pavel k Timoteovi tak píše: Rozněcůj v sobě dar boží, kterýž jest dán (2 Tim, 1, 6). A opět: Nezanedbávej daru, kterýž dán (2 Tim. 1, 6). A opět: Nezanedbávej daru, kteryž jest v tobě. O tom přemyšlůj, v tom bůď ustavičně, ať jest prospěch tvůj znám všechněm. Bůď pilen sebe i čítání, v tom trvej (1 Tim. 4, 14. 15).
4. Příklad řečníků světských, nýbrž všakych řemeslníků, z nichž každý, oddada se k svému obchodu, myslí na to, aby ne hůmplířem nějakým, ale mistrem byl a za to procházeti mohl. Ale tutoť Kristovo naříkání na nedbanlivost synů světla místo své má.
5. Nelze jinák užitečně konati díla božího, nebo Kristus dí: "Každý umělý učitel v království božím vynáší z pokladů svého staré i nové věci" (Mat. 13, 52). A poněvádž jím porůčeno jest stavěti, bořiti, štěpovati, pléniti, mečem slova nepřáteli tříbiti (Jer. 1, 10), musejíť se nejprv tomu svému umění naučiti. Nebo jak tesař stavěti bude, nenaučí-li se? Jak zahradník štěpovati, nevyšetří-li sobě prv všech případností? Jak fechtýř bez vyrozumění prvé grifům meče užívati bude? Protož svatý Pavel dí, že služebník církve zmocněný býti musí v umění božím, aby i napomínati mohl, i odporující přemáhati.
6. Nečiní-li toho kdo, neužitečný bude. "Vztáhl-li by kdo ruku k pluhu," dí Kristus, "a ohledal se za se" (totiž rozmařile dílo boží dělal), "není způsobný k království božímu" (Luk. 9). A k lenivému laodicenskému sboru správci dí: "Poněvádž nejsi ani studený, ani horký, než vlažný, vyvrhnu tě z úst svých" (Zjev. 3, 16).

Veliké, tedy, slavné, důstojné a náramné pilnosti potřebující jest kazatelské umění, k němůž jsme povoláni.

Ale copak se to stalo, že nám práce náše kazatelské všechněm téměř Pán Bůh zastavil? Ohledati toho bedlivě sluší. Porozumívá se pak z Zjevení svatému Janovi učiněného, proč Bůh svícny služebníků pohybuje z místa jejich, jmenovitě pro opuštění lásky a bedlivosli v povolání (Zjev. 2, 5). A protož ulekněmež se všickni a ne za jiné mějme, než že pro nehodnost naši námi zmítá Pán Bůh náš tak, jakž hrozil skrze Proroka, že pastýřům těm, kteříž nepasou stáda, zastaví pasení (Ezech. 34).

Toho pak k tomu užiti sluší, abychom pilně soudíce, v čem neživě konána povinnost naše, potom se napravovati hleděli, jmenovitě obnovovati se v pobožnosti na příklad jiným, krotiti modlitbami hněv boží a rozněcovati v sobě nad jiné časy dary boží: tak abychom, propustí-li nás Pán Bůh zase z areštu tohoto a k místům našim navrátí, tím hodněji, horlivěji a užitečněji úřad kazatelský konati mohli. Jakož věříme, že se milosrdenstvím svým k církvi své zase navrátí Pán Bůh a že žeň mnohá bude, kdyby jen ženců hodných dosti bylo. Nezávidiž tedy sebe žádný církvi boží; staří i mladí na to myslme, aby nás Bůh a církev co nejlépe užila; každý se snažuj jako vypulerovaná střela býti, schovaná v tůlu božím, kteréž by k střílení na nepřáteli slávy své užívati kdykoli mohl Pán Bůh. K čemuž sobě i jiným pro slávu boží napomoci jsa žádostiv, to, v čemž jsem posavád několik let pracoval, vystihnouti chtěje fundament toho řečníctví a řemeslníctví božího (kazatelství), nyní jsem, jak jsem uměl, v sumu pojal a na papír uvedl, žádnému se tím za mistra, než všechněm za spolnučedlníka vystavuje: nebo všickni se vždycky čemu učiti máme. A dalť by Bůh, abychom všickni my, Kristovi služebníci, nic nebyli než jako hromádka ruk vše jedna druhou umývajících; ani závist, ani ostýchavost tuto by místa míti neměla. Umí-li kdo co, rád jiným ukázati má a vinšovati, aby nejen jiní totéž co on, ale tisíckrát nad to uměli. Neumí-li kdo co, přiučiti by se rád měl, by od dítěte bylo, a poděkovati Pánu Bohu. Není haňba učiti se, než neuměti a nechtíti se učiti. A protož kdo učiti se žádostiv jest, s tím se i tuto spoděluji; komu se Pak zdá, že již umí, co uměti má, a dalšího vedlé jiných se cvičení nepotřebuje, ten nech ať užívá smyslu svého, nezapomínaje však na to, co Důch boží dí, že zdá-li se komu, že již něco umí, ten ještě nic neumí, jak by uměti měl, ale domnělá jej známost nadýmá (1 Kor. 8). A nedělá-li díla božího lstivě, ať se v tom opatří. Láska neumí než vzdělání hledati svého i jiných: kteráž aby rozlita byla v srdcích naších, způsobiž to Bůh pro jméno své! Amen.