Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• novinový článek
• vyšlo 7. listopadu 1918 v Národních listech (ročník 58, číslo 123, strana 1)

Dějiny české století 15. vypravují nám o událostech i osobách slavných. Národ český zdvihl odboj proti dusivé moci středověku o sto let dříve před jinými národy a provolal hesla svobody, protože pocítil svou zralost. Kdykoli se chceme pochlubit před světem, jmenujeme Husa, Žižku, Chelčického, Jiřího z Poděbrad, kteří jsou svědky a nositeli národního ducha a slávy českého národa. Měli jsme tehdy myslitele, bojovníky i krále husitského. Když poděbradský pán zvolen byl králem českým (1457), dle slov starého letopisce "mnozí sú plakali pro radost, že milý buoh vysvobodil je z toho, že sú již vyšli z moci německých králuov, kteříž sú myslili zlé učinit lidu českému a zvláště těm, kteří přidrží se čtenie svatého."
Dějiny české o sto let později čteme již s tichým smutkem. Národ český jakoby vyčerpával své síly proti přesile v nepřetržitém zápase s papeži a s okolními národy, aby ubránil a zajistil své náboženské i národní svobody. Byla to tragika prvních, kteří přinesli světu ideje, na něž nebyl připraven. Čechové vedli sto roků boje na prospěch všeho lidstva - byli pochodní světu v tmách, ale vyčerpali v nich svou sílu. Ve vlastním lůně národa rostl nepokoj, rozvrat i úpadek. Jen tak se mohlo stát, že r. 1526 zvolili si za krále Ferdinanda I. z rodu Habsburského, z onoho rodu, jehož králové myslili sú zlé učiniti lidu českému a zvláště těm, kteříž byli náboženství Husova.
Neuběhlo ani sto let a dějiny české jsou naplněny pláčem a zoufalstvím. Habsburkové vehnali české stavy do revoluce. Páni, rytíři, města neměli takořka oddechu od 1526 do 1620, aby se vzpamatovali a zavedli pořádek, mnozí z čelných mužů oddávali se bezvládné lhostejnosti a nejen první generace šlechty, vychovaná jezovity, stála ve službách dvora, také mnozí ze šlechty podobojí vyhledávali přízně královské. Němec je panovačný, srdce nemilosrdného, ducha obmezeného, nebezpečný svobodě i majetku, a Habsburkové toužíce, aby žili v jednotě náboženské s národem českým, rozuměli tomu tak, že husitský národ český má se státi katolickým. Česká revoluce poražena byla 8. listopadu 1620 na pláni bělohorské, "v bitvě u Prahy", jak současníci říkali. Na straně císařské padlo jen 250 žoldnéřů, kdežto na straně stavů českých poražen byl celý národ, všechen český lid, který tam ani nebojoval. Bylať šlechta ujařmila lid tiž za kralování obou slabých Poláků, a tento lid v osudné zkoušce r. 1620 stál stranou, nevěda, má-li bojovat po boku králově či stavů zemských.
Po české porážce přišlo na náš národ nevýslovné zlé, neštěstí, utrpení a rány. Z českého státu, který před bitvou bělohorskou byl český, evandělický a stavovský, stával se stát česko-německý (na konec německý), římský a zotročený. Neboť taková už je lidská povaha: jakmile moc absolutní déle trvá, lidé přizpůsobují se poměrům a podporují vládu, zejména bohatí a privilegovaní, protože požívají přízně pánů a mají prospěch z úpadku a neštěstí jiných. Kdo hleděl na český národ, jehož zbylo v Čechách po válce třicetileté ze 2 milionů jen 800.000, kdo znal zpustošený byt jeho koncem století 17., nemohl uvěřit naději, kterou slavný a nešťastný vyhnanec český, J. A. Komenský vyslovil ve svém Kšaftu (1650): "Věřímť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věci tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!"
V českých zemích rodila se pokolení za pokolením, která už ani neznala proroctví Komenského, ano vychováním jezovitským bylo před nimi utajeno samo jméno tohoto národního proroka. Jen "skryté semeno" zůstávalo v zemi v tajných vyznavačích podobojí a Bratří, a tomuto semeni dostalo se vláhy koncem 18. století. Osvícené myšlenky věku toho vštěpovaly národu touhu po vzdělání, žádost svobodného myšleni a úsilí po osvobození lidu z poddanství tělesného. Této buditelské práci v říši Habsburské stáli v čele mužové českého národa, domněle jíž zahynulého: Dobrovský, Pelcl, Procházka, Kramerius, Puchmajer a j. a další rozvoj národního probuzení znáte. Znáte práci Jungmannovu, horování Kollárovo, věhlas Palackého a Šafaříkův, burcující zvon Havlíčkův... Když na zdárný postup oživujících myšlenek národních pohleděl koncem 19. století přítel národa našeho, francouzský dějepisec náš Arnošt Denis, když znamenal i hospodářský náš rozmach a náruživou touhu naši po samostatnosti politikové, uvěřil v naši budoucnost, uvěřil v proroctví Komenského a doplnil je proroctvím ještě rozsáhlejším. Tušil, že přijde doba, kdy říše Habsburská dokročí na Čechy, aby se vzdali na milost a nemilost.
"Tehdy vlastenci, silni jsouce pouhou spravedlností své věci, rozpomenou se, že otcové jejich vzdorovali vší Evropě a že houfy sedláků přinutily k ústupu císaře a papeže. Mají tvrdé hlavy a smělá srdce. Přežili nejhroznější zkoušky a nezahynuli; hrdinným úsilím vůle roztrhali prostěradla, do nichž zabalena byla mrtvola národa dříve, než byla uzavřena do hrobu; dokázali, že odvaha jejich nebojí se žádné oběti, jde-li o obranu práva jejich. Žáci Komenského dovedou, bude-li toho potřeba, státi se opět bojovníky Žižkovými. V tomto zápase nejtěžším budou s nimi všichni, kdo nechtějí se skloniti před hrubou silou a kdo domáhají se pro národy práva rozhodovat o sobě samých. Pro tuto svobodu lidskou Hus zahynul na hranici, bratří Jednoty zakusili zármutek vyhnanství, Dobrovský, Jungmann a Palacký pracovali, zápasili, strádali. K zachování slavného dědictví, jež jim odkázali jejich hrdinové a mučedníci, Čechové jsou hotovi, nadejde-li chvíle osudná, k nejkrajnějším obětem. Ať vítězové nebo přemožení, zůstaví světu vznešený příklad a budou věřiteli lidstva."
Plní se slova Denisova.
Druhý český vyhnanec T. G. Masaryk byl šťastnější než Komenský. Také on bloudil od národa k národu po čtyři léta této hrozné války a zadával přízeň našemu utlačenému národu - a získal ji. Získal pro nás Anglii, Francii, Itálii a Spojené státy, jež vstoupily do války aby osvobodily evropské lidstvo od německého tyranství. Když zvolal, že třeba českého vojska, které má bojovat proti zotročovatelům naším: dynastii habsburské, Němcům a Madarům, hlas Masarykův slyšán byl od statisíců, a na bojištích v Rusku, ve Francii a v Itálii vyrostly jako ze země pluky českých legionářů. Přispěchali mu pomocníci k práci diplomatické, novinářské i organisační: dr. Ed. Beneš, Milan Štefánik, Prokop Maxa, Bohdan Pavlů, dr. Sychrava, dr. Omský a mnozí jiní, jejichž jména budeme vyslovovat s úctou. - Čechové, Moravané i Slováci jednoho ducha.
28. října 1918 uhodila poslední hodina říši rakousko-uherské, a když se přiblížil den 8. listopadu, můžeme výročí bitvy bělohorské oslavovat jako vítězi. Napravili jsme národní porážku i hanbu. Pochovejme Bílou horu v pokoji a doufejme, že se už nikdy nevrátí. Budiž zahlazena, ale ne zapomenuta. Jest v moci naší, kteří jsme se dožili nevýslovného štěstí našich dnů, a ještě více v hlavách a rukou vás, mládeži, vás příštích pokolení, které převezmou vládu národních věcí, aby nedopustili se hříchů, jež viděl Komenský.
Je mrtva Bílá hora. Na jejím hrobě povstává svobodná, demokratická republika od Šumavy za Užhorod a v ní bude bohdá šťastně žít svobodný národ československý!

Dr. Jan Herben