Menu
Karafiát Jan (*04.01.1846 - †31.01.1929)
Broučci (3)
A spali a spali a spali. Když se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. "Maminko, dáte mně medu?" - "Medu? Jakéhopak medu? Broučku, vždyť žádný med nemáme." - "Ale víte - co nám včera Janinka poslala." - "Včera? Janinka? I to se ti, holečku, něco zdálo." - "I ne, maminko. Vždyť už jste mně včera dala." - "I toto. To se ti zdálo. Jen se vzpamatuj. Víš, naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme ihned všecko ucpali, a od té doby spíme." Škoda! Ale když tomu tak bylo!
Brouček se skoro mračil. Tu ho napadlo: "Tatínku, jakpak je venku? Já bych se rád podíval." Ale tatínek: "Milý Broučku, je tam zima, to bys zmrzl. A vždyť máme dveře zarovnané dřívím." - "Ale tatínku, mohli bychom se podívat oknem." - "I to je také zabedněno a ucpáno. A našlo by nám sem zimy." A teprve, když maminka povídala, že by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a že by pak trochu zatopila, tak tatínek, že ano. Vstal, odbednil od okna prkénko, a Brouček mu pomáhal. Pak pomalounku oddělali mech a tu to viděl:
Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trošku svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichounko. Brouček by se byl rád ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne a že musí honem zas okno ucpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.
Maminka už zatím zatápěla, a že při tom uvaří kapku polívky. A uvařila. Pěkně se pomodlili a jedli. Ale bylo jim přece trochu zima, a tak si honem zas lehli a povídali. "Ale tatínku, jestli se u kmotřičky zachumelili?" - "Ó, nezachumelili. Oni zůstávají pod dubem." - "Ale Janinka! Maminko, kdeže zůstává?" - "Ona zůstává v mechu mezi vřasou." - "Ona se zachumelila, viďte? A ona povídala, že mne vyprovodí, až ponejprv poletím." - "I neboj se. Ať se zachumelila. Však ona si zatopí, když je jí zima." - "A má dříví?" - "I bodejť by neměla." - "A ona tam je sama?" - "Sama." - "Pročpak je sama?" - "Inu, když nikoho nemá. Tatínek a maminka jí už dávno zemřeli." - "Ó, to já bych nebyl sám!"
"Kdyby to tak Pán Bůh chtěl! To bys musel pěkně poslechnout." - "Nechť, však Janinka má med a víno. Viďte, to víno dostala kmotřička od ní?" - "Nevím, milé dítě. Snad."
Tu je tatínek vytrhl: "Broučku, myslíš opravdu, že je tam Janinka sama?" - "Když tam nikdo s ní není." - "Copak s ní nikdo není?" - "A kdopak?" - "Pán Bůh je s ní. A její tatínek říkával, že poslušné broučky má Pán Bůh na starosti, takže se jim nic nemůže stát, a i když se jim něco stane, že je to tak dobře. A Janinka to dobře ví a poslouchá a nic se nebojí." - "A máte ji rád, tatínku?" - "I bodejť bych neměl. - "A vy, maminko, také?" - I arciťže mám."
"A kmotřička ji má také ráda?" - "I toť, má. Broučci se mají všichni rádi." - "A tatínku, kdy že tedy už poletíme?" - "Inu počkej, až zas bude léto. Tak asi o svatém Janě."
"A jakpak se to dělá, když se těm lidem svítí?" - "I, to se nijak nedělá. To se jen lítá a oni vidí." - "Ale jak pak, když už bolí křídla?" - "Pak se jim trochu odpočine. Ale hned se zas letí." - "A tatínku, copak ti lidé teď dělají, když vy jim nesvítíte?" - "Milé dítě, to já nevím, co si počínají. Snad také spí, nebo si povídají pohádky. Ale já vždycky slýchám, že jsou neposlušní a že se jim nedobře vede." - "Nedobře? Copak to je?" - "Inu, nemají se rádi." - "Ale to já bych jim nesvítil, když se nemají rádi." - "I, do toho nám nic není. Když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak jim svítíme."
Broučkovi uvázly na mysli ty pohádky. "Maminko, povídejte mně nějakou pohádku." - "Ale, když já, Broučku, už žádnou neumím." - "I víte, tu, kterou jste mně povídala už dávno." - "O čem pak byla?" - "I víte, o tom kocourkovi a kočičce. Víte?" A maminka, že bude povídat a povídala: "Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl všecek krásný černý jako uhel, a kočička všecka krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný bílý jako mléko, a ta kočička byla krásná morovatá. Měli se rádi a byli hodní. Vždycky si pěkně hráli anebo pomáhali tatínkovi a mamince příst. Jednou pak z jara povídala maminka: Děti, já půjdu s tatínkem chytnout nějakou myšku anebo něco, abyste neměly hlad. Buďte hodné a mějte se rády. Přijdeme hned. A ještě vám zde drobátko zatopím, aby vám nebylo zima.
A ještě jim drobátko zatopila, a šla a zavřela za sebou dveře, aby jim tam někdo nevlezl.. Koťátka si pěkně hrála. Až pak kocourci, že se budou porážet. A kočička, že také. A tak se poráželi a poráželi, takže se ten bílý kocourek dostal zespod. Jeho to bolelo, ale také ho to zlobilo. A tak, že on si už s nimi hrát nebude. Sedl si ke kamnům, pěkně se lízal a povídal jim: Však hleďte, já jsem krásný bělounký jako mléko, a ne takový špinavý jako sopouch a takový černý jako uhel. Ale druhý kocourek: Ó, že on je mnohem krásnější, že je na vlas takový jako tatínek. A kočička se teprve počala chlubit: Ó, že ona je nejkrásnější, že je černá i bílá.
A tak se začali hádat, a hádali se a hádali, a pak se začali strkat, a strkali se a strkali, až strčili do kamen. Kamna se zbořila, oheň se vysypal, ve světnici to začalo hořet, police, postel, almara, stůl, všecko hořelo - a koťátka chtěla utéci, ale dveře byly zavřeny. A tak křičela a křičela, ale oheň je přece sežral. A když přišel tatínek a maminka, už byli kocourci a kočička spáleni, a chaloupka byla spálena, a všecko bylo spáleno, proto, že byla koťátka neposlušná. A tatínek a maminka plakali. A nedaleko tam byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je té pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam - - "
Brouček poslouchal. Jemu se to líbilo. Držel maminku za ruku, říkal si bim bam, bim bam, až při tom usnul, bim bam. A tak spali a spali. A spali a spali a spali, a když se Brouček zas probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. "Tatínku, kdypak už poletíme?" - "I, milý Broučku, až bude léto." - "Kdypak bude léto?" - "Kdy? Inu, až pšenice pokvete." - "A ještě nekvete?" - "Ó, ještě ne." - "Ale, tatínku, podívejme se." - "I ne, Broučku, našlo by nám sem zimy. Ještě nic nekvete."
Ale když Brouček pěkně prosil a maminka se také přimlouvala, a že pak trochu zas zatopí, tak vstali, odbednili prkénko, oddělali pomalounku mech, a tu to viděli: Byl večer a měsíček byl jako rybí oko. Už se všecko zelenalo, tam vzadu na kaštanech vykukovaly z pupenců listy a tam někde nahoře bylo slyšet skřivánka. "Vidíš, Broučku, ještě nic nekvete. A tamhle dole, vidíš, to je pšenice. Ještě by se v ní ani vrána neschovala. To ještě dlouho nepokvete. A mrzne tam."
Tu maminka tatínka vytrhla: "Podívej se, tamhle u potoka pod tou olšičkou, jestli pak to nejsou tři chudobky?" - A tatínek se tam podíval. "Ach, ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To tam umřeli tři broučci. Snad se někde opozdili, letos udeřila zima brzy, oni tam někam zalezli a zmrzli." - A Brouček se dal do pláče: "Maminko, to je kmotřička a kmotříček a Beruška, oni se zachumelili, já jsem to povídal." - "I neplač, Broučku, to oni nejsou," chlácholil ho tatínek. "Beruščina chudobka by měla červený kraječek, a tady ty jsou celé bílé."
A tak Brouček neplakal. "Tatínku, to všady vyroste chudobka, kde zemřel brouček?" - "Všady, a kde umřela beruška, tam vyroste chudobka s červeným kraječkem." - "A jakpak, kdyby ta žluna byla kmotřička sežrala, také by tam vyrostla chudobka?" - "Také." - "Kdepak?" - "Tam někde pod bukem v trávě." - "A tatínku, nechytne nás ta žluna, až poletíme?" - "I snad ne. Ona je v lese, a my do lesa nelítáme. Jen když musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí."
Brouček byl zatím v myšlenkách již za lesem. "Tatínku, také poletíme do toho velikého, krásného domu s těmi velikými dveřmi, kam jste letěli oknem?" - "Když budeš pěkně poslouchat, také se tam někdy podíváme."
Okno už tatínek ani nezabednil, jen je pěkně mechem ucpal. Maminka zatopila a vařila polívčičku. Vařila a uvařila, Brouček přistavil ke stolu židle, přisedli a tatínek se modlil:
Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.
A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyšlení.
Jen se ještě jednou podívali okénkem, ale jen trošku. Bylo přece ještě moc zima, a tak si honem zas lehli a povídali. A povídali, a když už nic nevěděli, chtěla maminka, aby zas spali, a tatínek už beztoho napolo spal. Ale Broučkovi se už nechtělo. Aby prý mu maminka povídala nějakou pohádku, a když maminka už žádnou neuměla, aby prý mu povídala tu starou. A maminka povídala: "Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl všecek krásný černý jako uhel, a kočička všecka krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný morovatý, a ta kočička byla všecka krásná bílá jako mléko."
Ale tu křičel Brouček: "I ne, maminko." - "A copak ne?" - "Tak to nebylo." - "A jakpak to bylo?" - "Ta kočička nebyla krásná bílá jako mléko, byla krásná morovatá." - "I to je jedno." - "Ale, maminko, to není jedno." - "I je to jedno." - Ale Brouček, že to není jedno, a dal se do pláče. Tatínek se probudil: "Copak ten Brouček pláče?" - "Viďte, tatínku, že to není jedno?"
"A co?" - "Že byla ta kočička krásná morovatá, viďte? A ne všecka krásná bílá jako mléko." - "Nu tak ano. Byla krásná morovatá. Už jen spi." A maminka: "Inu, vidíš, když se mně chce spát, a ty mne pořád moříš." - A už to honem dopovídala. "Tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam - - "
Brouček držel maminku za ruku a říkal si bim bam, až při tom usnul, bim bam. A spali a spali.
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Jan Karafiát - Broučci (3)
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (3,5)
- Jana Lotus (2,5)
Štítky
puntíkáři Matka Naděje borovský Dárek k narozeninám variace křídla potopa aquapark dobytí ubytování osa schránka nevěra to mě mrzí sněhové vločky strašidelné barák smrti Rodina dnes čas tajných přání filosofické eseje mé oblíbené zvíře neúspěch aro taita Ron Weasly locika Santa Claus Rudolf ii anděl páně Daniel v jámě lvové
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 708 610 067
Odezva: 0.06 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí