Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

A byl srpen. Tam dole v pšenici zněly srpy a ta vřasa byla v plném květu, tak krásně zardělá, ažaž do tmava, a také bílá jako mléko. Brouček se stavoval pokaždé na okamžik u Janinky. Však potom tatínka a kmotříčka dohonil. Anebo letěl sám, však cestu už znal. A Janinka mu říkala: "Jen, Broučku, všeho nech a pěkně sviť!" - A Brouček, že ano, a letěl. -
Půlměsíček začínal svítit, povětří se samými broučky až třpytilo, a když Brouček přiletěl do zahrady u toho krásného domu, byla tam pod širým nebem slavnost. Pod jasanem stál dlouhanánský stůl, u něho seděla ta velká paní s kadeřemi a Fréda a Pavlíček a Ela a hromada jiných děvčátek větších i menších, a hoši tam také byli. Jedli buchty a pili něco ze šálečků, a Ela měla na hlavě krásný věnec, a jenom ona a nikdo jiný.
Brouček si sedl na hrušku na samý vrcholek a díval se a poslouchal. A když si je tak všecky prohlížel, ten bělohlavý Pavlíček se mu přece ze všech nejvíc líbil. A už od stolu vstávali, a že si budou hrát, a už se chtěli rozbíhat, ale ta velká paní: "Ne, ne, milé děti! Nejdříve Pánu Bohu pěkně poděkujeme." A Elinka se modlila nahlas tu pěknou modlitbičku. A teď, že nač si mají hrát? - Vzali se do kruhu za ruce, ta velká paní také, chodili kolem a zpívali: Vyletěla holubička ze skály, ze skály. Ale Pavlíčkovi se to jaksi nelíbilo; aby prý hráli na slepou bábu. A když tak běhali a tu slepou bábu štouchali, sletěl Brouček s hrušky a pěkně jim svítil. Však beztoho už nebylo dobře vidět. A když byl Pavlíček tou slepou bábou, tu mu Brouček svítil, že až někdy o něj zavadil. A Pavlíček měl zavázané oči, a jako by neviděl, ale on byl šelma a přece viděl, a ta slepá bába už ho také nějak mrzela - on, když Brouček zas drobátko o něj zavadil, strh šátek s očí, chytl s hlavy ten kulatý černý klobouček a ze vší síly jím po milém Broučkovi praštil. Skutečně ho trefil, tak nehorázně! - a bylo po Broučkovi. Celé jedno křidélko zůstalo na kloboučku sedět, a ten ostatní Brouček spadl do růžového keře a zůstal za trn viset. Dětem se už nechtělo hrát. Přestaly jako by nic a šly domů. Ale s Broučkem bylo konec. Ani sebou nehnul.
A tak tam visel a visel, a maminka nevěděla nic, a Janinka nevěděla nic. Až pak za dlouhou chvíli jako by v něm přece dušička byla, a on trošičku zavzdychal, ale docela potichu. Tu však letěl nějaký brouček, a že se mu zdálo, jako by byl někdo zasténal, díval se a svítil si, a tu ho viděl, toho Broučka. Visel na trnu, takový rozbitý, a pravé křidélko bylo celé pryč. Ani sebou nehnul.
Ten cizí brouček ho budil, ale on nic. A ještě ho budil, ale on pořád nic a nic. Až pak za dlouhou chvíli zas trošičku zavzdechl. A tak ten brouček zavolal ještě jednoho broučka a ten honem nabral v trávě rosy a šplíchnul ji Broučkovi do očí. Ale Brouček sebou ani nehnul. A tak ten brouček ještě jednou letěl pro rosu, a ještě jednou, a pořád ji šplíchal Broučkovi do očí, až Brouček oči trochu otevřel a upřeně se na něj díval. "Broučku, čípak jsi?" - Ale Brouček nic. - "Broučku, kdepak zůstáváte?" - Ale Brouček zase nic. - "Viď, Broučku, vy zůstáváte tam za potokem pod jalovcem, viď?" A Brouček jako by trošku kývl očima, ale už je zas zavřel a bylo dočista po něm. - "Tak je to on. Já jsem si to hned myslil," povídal ten první brouček. "Když jsem poprvé letěl, tak mně ho tatínek ukazoval. Letěl s ním jeho tatínek a kmotříček, a ten zůstává tam nedaleko našich pod dubem. A tatínek povídal, že ten malý Brouček zůstává pod jalovcem, a pak mně jednou ten jalovec ukázal."
A tak, že ho tam pod jalovec zanesou. Zavolali ještě dva kamarády, udělali taková malá nosidélka, ustlali na ně trochu měkounkého mechu - natrhali ho na hrušce u samé země - a milého Broučka na to položili. Ale Brouček nevěděl o ničem. A nesli ho pomalu a opatrně. A už byli za potokem, už byli u samého jalovce, a kdo jim tu jde naproti, to je Broučkova maminka. Drží v ruce džbán a jde na palouk pro rosu. Ona se hned lekla, ale když nevěděla, co to je! - "Máte vy nějakého Broučka?" ptali se jí broučci. - "I arciť, že máme. Bodejť bychom neměli." - "Tak se pojďte podívat." - "I, pro pána krále! Copak to je?" zvolala maminka a šla se podívat. Ale ještě u něho nebyla a už to viděla, a vzkřikla a padla na zem a byla jako mrtvá. A tak broučci zanesli nejdříve Broučka do chaloupky a položili ho na postel, a pak přivedli maminku. Ona se zatím vzpamatovala, ale nemohla ze sebe ani slova vyrazit. Až pak se dala do takového pláče! "Ach, on snad byl přece neposlušný!" - a prosila broučky, aby skočili tamhle pod dub pro kmotřičku a pro Berušku. A oni, že ano, a letěli rovnou cestou pod dub. Do chaloupky se však nemohli dostat. Ony byly obě někde tam vzadu na dvorku. A tak tloukli na dveře, a Beruška přiběhla otevřít. "Kdopak to tluče?" - "Já." - "Kdopak je to?" - "To jsem já, brouček, tadyhle nedaleko z roždí. Máme vám něco vyřídit." - Tak Beruška mu otvírala a kmotřička zatím také přišla. - "Aby prý jste přišly ihned pod jalovec. S Broučkem je zle." - Jak to kmotřička slyšela, honem, honem, pod jalovec. A tu jim maminka lomila rukama: "Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!" A spěchaly do světnice, a tu ležel Brouček na posteli, takový rozbitý: To pravé křidélko bylo celé pryč a ani sebou nehnul. A tu teprv počaly všechny tři plakat a plakaly a lomily rukama a plakaly, ale Brouček o ničem nevěděl a ani sebou nehnul.
A když tak plakaly, tu někdo spěchal k chaloupce pod jalovec. Byla to Janinka. A nikdo jí to nepověděl, ale ona jako by to věděla, už měla dvě lahvičky s sebou, tu jednu s olejem a tu druhou s vínem. A ony jí lomily rukama naproti a maminka tolik naříkala: "Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!" Janinka spěchala do světnice a tu ležel Brouček na posteli takový rozbitý: To pravé křidélko bylo celé pryč, a ani sebou nehnul. Janince se sypaly z očí slzy jako hrachy, ale nelomila rukama. "Copak vy Broučka tak necháte a nebudete dělat nic? Honem, Beruško, přines do džbánu rosy, honem!" - A Beruška se honem k tomu měla, ale nemohla najít džbán a nemohla a nemohla. Až pak si najednou maminka vzpomněla: "I honem běž, holka, já jsem jej nechala na palouku stát." A Beruška honem běžela, nabrala do džbánu rosy a Janinka ji honem na Broučka stříkala a šplíchala. Ale Brouček sebou ani nehnul, a Janinka počínala už míti strach a slzy se jí zas sypaly z očí jako hrachy. A ještě stříkala a tím vínem milého Broučka omývala. A když ho tak zomývala, Brouček pootevřel oči a upřeně se na ni díval. Ach, to měla radost, a to měly radost!
Ale Brouček ani nepromluvil a už jim zas pod rukama omdléval. A tak ho Janinka zas omývala. Pak vzala tu druhou lahvičku a nalila mu do ran oleje. A když mu ten olej do těch ran lila, tu najednou přiletěl tatínek s kmotříčkem. Slunko ještě nevycházelo, ale kdosi jim řekl, že je s Broučkem zle, a ubohý tatínek byl všecek pryč. Plakal a naříkal, a zas plakal, předhazoval si, že přec neměl nechávat Broučka tak samotného. Kmotříček ho chlácholil, vždyť prý všichni broučci lítají sami, a oni že také nikdy s nikým nelítali. Ale nechali všeho a letěli honem domů. A tu bylo pláče. Maminka zas plakala, kmotřička plakala, Beruška plakala, tatínek plakal, kmotříček také plakal - jenom Janinka neplakala, ale celého Broučka olejem potírala. Brouček však o ničem nevěděl, ale už nebyl jako mrtvý, ale jako by spal.
A Brouček pořád spal a maminka měla pořád strach, že snad přece umřel. Ale když se počínalo rozednívat, tu se Brouček probudil a otevřel oči. Janinka se na něho usmívala. Chtěl něco říci, ale nemohl. "Chce se ti pít, viď, Broučku?" ptala se Janinka. Brouček kývl očima a maminka mu honem podala koflíček s rosou. Brouček se napil a usnul, a když se zas probudil, už se trošku usmíval.
A tak se to pořád lepšilo. Už zase mluvil, ale jen slabounce, že ho bylo sotva slyšet. A když jim vypravoval, jak se mu to tam v zahradě stalo, tu maminka pořád bědovala: "Ach, on byl neposlušný!" a tatínek se vadil, ale Janinka se na něj pěkně dívala a neříkala nic.
A už se měl Brouček zas dobře. Maminka mu snášela, co jen mohla, kmotřička mu posílala po Berušce jahody a vařené švestky a Janinka se chodila den jak den na něho dívat, a vždycky měla něco s sebou, kousek medu nebo kapinečku vína, aby se Brouček posílil. Však už mu křidélko zas rostlo, ale bylo takové slabounké, a aby lítal, nebylo ani pomyšlení. "Počkej jen, počkej," říkala Janinka, když u něho sedávala v trávě, "do jara se zotavíš a zas poletíš a budeš pěkně svítit."
Však už byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jen že se ještě sejdou pod jalovcem, protože Brouček nemohl dosud na krok z domu. A sešli se, kmotřička a kmotříček, Beruška a Janinka. Pak tatínek ještě pozval toho broučka z roždí, který Broučka tenkrát nesl na nosidélkách domů, i jeho tatínka. A tak si sedli kolem kamen, však už bylo zima, a povídali si. Brouček seděl vedle Janinky, ale neříkal nic. Maminka přinesla koláče s tvarohem a mákem, ale Brouček pořád nic. Pak šla maminka s Beruškou ven, a když za chvilku zas přišly, tu nesly celé zrnko vína, jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré, až do červena. "Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší," radil tatínek. Kohoutek už měl pohotově, vzal honem kladivečko, stopku vyrazil, kohoutek nasadil a natočil do křišťálového koflíčku, až se to rdělo a přímo vyskakovalo. Beruška skočila se džbánkem na palouk pro rosu, a tak si nalévali a natáčeli, pili a povídali. Ale Brouček pořád nic. Seděl vedle Janinky u samých kamen, a přece mu bylo skoro zima.
A ten starý Brouček z roždí prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a maminka počínala mít strach, že nebudou mít dost dříví, že se s tou Broučkovou nemocí nemohli dost zachystat. Ale tatínek, že mají dost, že jim ho beztoho vždycky hromadu zbylo. A kmotříček také tak mluvil. A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. Brouček se jaksi bál a díval se na Janinku, a Janince se sypaly z očí slzy jako hrachy. Když byl Brouček ještě moc slabý!
A tak se rozešli. Kmotříček a kmotřička a Beruška letěli pod dub, ten mladý brouček s tatínkem tam za dub do roždí, Janinka tam k lesu do vřasy, a tatínek a maminka a Brouček stáli pod jalovcem před chaloupkou a dívali se za nimi. Když už je nebylo vidět, musil si Brouček hned lehnout do postýlky, tatínek pak s maminkou dali se sami do práce. Nejdřív přinášeli z komory do kuchyňky hrách a kroupy a jáhly a krupici a mouku a čočku a jiskřičku másla, aby to měla maminka všechno po ruce. Pak nanosili do kuchyňky a do síně dříví, co se ho tam vešlo. Potom všechno všudy pěkně měkounkým mechem ucpali, takže nemohlo nikde ani profouknout, zavřeli zevnitř dveře na petlici, zastrčili špejlek, ucpali mechem dveře a okna - a teď, aby si třeba mrzlo. Ale maminka měla přece jaksi strach. - Jen se ještě pomodlili:

Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

Pac a pusu, "Pán Bůh s námi a zlý pryč", lehli a spali a spali.
Ale dlouho ještě nespali a Brouček se probudil. Bylo mu zima, skoro se až drkotal. Nemohl to vydržet: "Maminko!" Ale maminka spala. "Maminko!" Ale maminka zas nic a Brouček - byl nějaký churavý a dal se do pláče. Vtom se maminka vzbudila. "Broučku, copak ti je?" - "Ach, maminko, mně je zima."
"I vždyť není tak moc zima. Skrč se pěkně pod peřinku." - "Ach, maminko, já jsem skrčený, a mně je přece zima." Vtom se probudil tatínek a když slyšel, že je Broučkovi pořád ještě zima - tak povídá, aby maminka šla trošku zatopit. A maminka šla a trošku zatopila a bylo jim zas teploučko, ale tatínek povídal, že je venku tyranská zima.
A tak si povídali, až zas usnuli. Ale netrvalo to dlouho a Brouček se probudil. Bylo mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. "Maminko!" A maminka už měla spaní nějak přetrhané. Hned se vzbudila. "Maminko, mně je zima." - A tak nezbývalo nic, než zas zatopit. A tak topili a topili. Ale Brouček pořád ještě, že je mu zima. Když tak tyransky mrzlo, a pořád víc a víc. Maminka už nevěděla, co si má počít. Dříví ubývalo a zimy přibývalo. "Tu máš, Broučku, vezmi si mou peřinu, ta je větší; já si vezmu tvou." A tak si vzal Brouček maminčinu peřinu a maminka si vzala Broučkovu a myslím, že hodně mrzla, ale neříkala nic. A Brouček také nic neříkal, ale tolik už nemrzl. Vzpomněl si však na Janinku.
"Tatínku, jestlipak má Janinka dost dříví?" - "I má. Když jsem jí říkal, aby k nám ještě přišla, díval jsem se jí tam na ně. Má ho - ani ho nespálí." - "A u kmotřičky také mají dost?" - "I to víš. Ti ho mají vždycky dost. Vždyť dělali celé léto o samém dříví." - "A tam v roždí, tatínku, také mají dost?" "I ti ho mají, že jsem se až podivil. To ani za dvě zimy nespálí." A tak byl Brouček rád, a když už si neměli co povídat, tak spali a spali.
Ale dlouho to netrvalo a Brouček se probudil. Bylo mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. "Maminko!" A maminka beztoho jaksi špatně spala. "Copak je ti, Broučku?" - "Ach, maminko, mně je zima." - A tatínek se také probudil a také povídal, že je zima. A tak zas topili a topili a přitom vařili polívčičku, ale maminka byla plna ouzkosti a polínečka počítala. "Ach, co si počneme!" - "I načpak si dělat starosti," těšil ji tatínek. "Dlouho už to trvat nemůže a bude zas jaro."
A najedli se a ohřáli se, a když už si všecko pověděli, zas spali a spali. A dlouho spali, ale tu se Brouček probudí a je mu zima, až se drkotá. Nemohl to vydržet. "Maminko!" A maminka skoro ani nespala: "Ach, Broučku, snad ti není zas zima?" - "Ach, je mně zima, ach, už to nemohu vydržet." - "Ach, co my si počneme!" bědovala maminka, ale šla a drobátko zatopila, ale jen pradrobátko, že to nebylo ani pozorovat. Když už neměla skoro žádné dříví! A tu se probudí tatínek: "Zatop, maminko, je tady zima." - "Ale vždyť jsem právě zatopila." - "I to není nic. Musíš hodně zatopit." - "Ale jen kdybych měla čím.""Copak už nemáš dříví?" - "I mám všeho všudy dvanáct polínek." - "Nu tak je přilož a bude teplo." - "Ale co potom?" - "I zas nějak bude. Jenom pěkně poslechni. Poslušné broučky má Pán Bůh na starosti."
A tak maminka vzala těch dvanáct polínek, a všechna je přiložila na oheň, ale měla přece jaksi strach. Ale tatínek si liboval, že je hezky teploučko, a Brouček také a krčil se, že ho ani nebylo vidět. A tak si povídali, že už kolikrát bylo zle a že zas bylo dobře, a usnuli a spali a spali a spali. Dobře se jim to spalo.