Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu - tam se pěkněji spalo - lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houpy, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi moc rozhoupalo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.
Tatínkem to trhlo, takže byl všecek polekaný: "Zatrápený Broučku, copak musíš tak křičet?" - "Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!" - "A jakpak?" - "I já jsem spadl z postele." - "Tak sis měl dát pozor!" - "Ale když ono mě to přece bolí." - Maminka už měla zatím snídani hotovou a šla je budit. "Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. A copak ty, Broučku, už pláčeš?
Sotvas oči proloupl!" - "Ale když já jsem se tak udeřil a tatínek chce, abych nekřičel." - "I jen pojď! Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti zahojí. Zatím se pěkně umejeme a budeme snídat. Pojď!"
A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

Nato říkal Brouček svou modlitbičku: "Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně," - a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všechny polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou přece jen měl ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala.
Ale tatínek, že už má čas, slunko že je dávno za horama. Honem dal mamince hubičku a nechal si od Broučka políbit ruku. - "A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat." - "Ne, tatínku! A já vás vyprovodím, ano?" - "Tak pojď!"
A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a jen tak daleko, co mohl Brouček dohlédnout domů, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl: "Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat!" A Brouček šel.
Chaloupku měli vystavěnou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.
"Kmotřičko, jestlipak už jste vzhůru?" - "I Broučku, bodejť bychom nebyli!" - "A Beruška také?" - "Bodejť bych nebyla, Broučku! Copak nám neseš?" - "Já? Nic. Ale pane, to už umím lítat! Od našich až sem a zas k našim a zas sem a zas k našim a zas sem a jakoby nic. Že bys to nedovedla?" - "I však já jsem beruška a nejsem žádný brouček! Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí ." - "Moc ne . Ale pane, já jsem dnes ráno spadl z postele!" - "A tos křičel, viď!" - "A jakpak to víš? Copaks to slyšela?" - "I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun." - "Že jsem křikloun? Ó - ty Berouši! -"
A už zas Brouček letěl. Maminka již měla doma uklizeno a cídila právě okna, že se ažaž třpytila. "Kdepaks byl tak dlouho, Broučku?" - "Byl jsem na chvilku u kmotřičky pod dubem." - "A copaks tam dělal?" - "Nic, já jsem tam byl jen tak u okna." - " A copak ti dali?" - "Nic, já jsem nic nechtěl." - "Ó, oni ti přece něco dali! Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš -" - "Oni něco mají?" - "Inu, to by byla kmotřička nepovídala." - "Hm, ať si to nechají!" - "Ó, však ty si tam pro to půjdeš!" - "Ó, nepůjdu!" - "Ó, půjdeš! A jakpak jsi daleko tatínka doprovodil?" - "Ó, daleko. Až k těm třem olším." - "Nu, to není daleko. To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit." - "A copak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!" - "Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí." - "A pročpak jim tatínek svítí, když oni spí?" - "I holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat!"
To se Broučkovi líbilo, a už zas lítal. Vylezl si na stříšku, spustil se a letěl - letěl v druhou stranu až ke kaštanům a hned zas zpátky až na stříšku. Ale dál se mu jaksi nechtělo. Zůstal sedět, a tu najednou vidí, že se jim začíná z komína kouřit. A už seděl na komíně. "Maminko, copak se vám na ohništi chytá?" - "I nic, holečku! Já si chci udělat na polívku jíšku." - "A že vám to, maminko, zafouknu!" - "Ne, ne, já nechci. Necháš toho!"
Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehl, za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet a křičí a křičí a leze ze stříšky dolů. "Ach maminko, maminko; ach, ach maminko!" - "A copak zas, Broučku?" - "Ach maminko, když mně ten kouř vlezl do očí!" - "Vidíš, ty škaredý Broučku! Dobře tak, když nechceš poslouchat. Nevíš, co ti tatínek přikazoval a zač se ráno modlíme? Počkej, počkej, já to všecko povím." - "Ale maminko, když mně vlezl ten kouř do očí a tak mě štípal!" - "I to ti patřilo, a ještě dostaneš, až tatínek přiletí. To bude z tebe krásný brouček!" - "Ale vždyť já jsem vám to, maminko, nezhasil." - "Ale chtěls mně to zhasit a věděls, že to nechci. Ne, vidíš, to ti nesmím prominout. Copak by z tebe bylo! Až jen tatínek přiletí ! A kmotřičce to na tebe také povím a kmotříčkovi i Berušce." - "Ale maminko, vždyť jsem vám to nezhasil, a já už vám to víckrát nebudu zhášet. Prosím vás, maminko, neříkejte to!" - "Ne, to musím říci!"
Ale když Brouček moc prosil a prosil, a už zas plakal a pořád prosil a sliboval, že už bude poslouchat, tak si maminka dala říci, a že to nepoví. "Nu tak. A už neplač! A dej si na sebe pozor! To by tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat. Vidíš, jak tatínek poslouchá." - "Tatínek? Kohopak on poslouchá?" - "I Pána Boha poslouchá. Vždyť víš, že každé ráno letí z domu a je celý den pryč až do noci, a třebaže ho křidélka bolí, druhý den už hned zas letí, jen aby byl poslušný. Vidíš!
A kmotříček také poslouchá a kmotřička také, a Beruška, ta teprv poslouchá! A ty pořád ještě vzlykáš a jsi takový umouněný."
Brouček: "Maminko, já se půjdu koupat." - A maminka: "Jdi, jdi!" Však ona věděla, že se jí Brouček neutopí. A Brouček se šel koupat. Ale ne do potoka. Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a hup do trávy, jak byl dlouhý a široký, a házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zas hup do rosy, až to kolem stříkalo. A když se už dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu ze sebe setřepal, a frr - rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.
U okna se zastavil. "Beruško, už se nezlobíš?" - "Copak bych se, Broučku, zlobila?" - "Pane, to jsem se vykoupal. Jestlipak ty umíš také plavat?" - "I ne. Kdepak bych já uměla plavat?" - "Pane, já umím plavat!" - "I nechť, Broučku! Já musím jít mamince pomoci." - "Kdepak je kmotřička?" - "Seká na dvorku chvojí. Pojď se podívat!"
A Brouček se šel podívat. "Copak nám neseš, Broučku?" - "I nic, kmotřičko. Já jsem se koupal. A vy něco máte, kmotřičko?" - "Máme, pane, něco dobrého, ale já nevím, jestli ti dám. Když jsi Berušce tak škaredě řekl a pak jsi utekl! Ona plakala!" - "Plakala? Však já jí už tak nebudu říkat." - "Nu, uvidíme. Vidíš, tady už mám toho chvojí hromadu nasekaného. Tak pojď a odnášej je s Beruškou tamhle pod stříšku, aby nám nezmoklo. Ale musíte je pěkně rovnat do hraničky. Pak ti něco dám."
Brouček, že ano, a počal nosit, co mu jen síla stačila. Kmotřičce se to zdálo být až moc. "Ale Broučku, neber si toho tak mnoho najednou!" - Ale Brouček, ó, že to unese! A nosil. Ale místo co měl šťaklíčky pěkně do hraničky rovnat, Brouček je tam jen tak házel, a to Beruška nechtěla. "Broučku, to se tak nesmí! Maminka to tak nechce. To by se nám skácelo!" - "Ó, nic se vám neskácí. Copak to nedělám dost pěkně?" - "Neděláš. Vidíš, už jsi to zas jen tak hodil. To se musí pěkně rovnat." - "I tak si to dělej sama, když ti to nedělám dost pěkně!"
A už se Brouček hněval. Nechal všeho, sedl si na pařízek, mračil se a díval se před sebe. Beruška ho nechala a hleděla si svého. Až za chvilku začala kmotřička: "A co, Broučku, už nemůžeš? To nejsi moc silný." - "I ne, kmotřičko. Ale když ona se pořád se mnou vadí." - "Inu, když ty jsi takový divný brouček! Copak jsi už zapomněl, že něco mám?" - "A je to, kmotřičko, dobré?" - "I to si myslím! Jako med sladké. Jen jdi a honem ještě nos!"
A Brouček honem šel a ještě nosil. Beruška to beztoho už skoro všechno odnesla a pěkně srovnala. A tak už to dlouho netrvalo, kmotřička zaťala sekyrku do špalku a - "Tak pojďte, děti!" - A děti šly. V síni, vpravo od kuchyně, stála almara zavřená na zámek, ale klíč vězel v něm. Kmotřička jen klíčem otočila a už bylo otevřeno. Ale teď - co tam? Ten bílý talířek na nejhořejším prkýnku Brouček hned zpozoroval. Ale co na něm? - Kmotřička jej sundala, ale on byl přikrytý jiným talířkem.
"Nu tak hádej, Broučku, co to je! Ale Beruško, nepověz!" - A Brouček: "Ó, já vím, kmotřičko, to jsou jahody." - Ale Beruška se smála, a kmotřička: "Ó ne, Broučku, to je ještě sladší." - "Tak to jsou maliny." Ale Beruška se stále smála. - "Ne, Broučku, to je ještě mnohem sladší." - "Tak, kmotřičko, to jsou borůvky." A Beruška se mu teprv smála. - "Ó, Broučku, to nedobře hádáš - je to jako med sladké." Ale Brouček už nic nevěděl, až to Beruška prozradila. "Ale ty hloupý Broučku, vždyť je to med!" - A Brouček: "Tak je to, kmotřičko, med." A byl to med. To si pochutnali!
Ale už bylo hezky pozdě. Kmotřička, že musí dělat oheň a vařit večeři, Beruška aby honem skočila pro trošku chvojí a Brouček aby už šel domů. A tak Brouček, že půjde domů. - "Nezapomeň doma pěkně pozdravovat!" - "Ne, já nezapomenu! S Pánem Bohem!" A šel. Sotvaže přiletěl k palouku, tu letí od potoka tatínek s kmotříčkem. "Tatínku, já jsem byl u kmotřičky a dostal jsem tam med. Ten vám byl sladký!" - "Nu dobře, Broučku, ale nejdříve pěkně ruku políbit, tadyhle kmotříčkovi napřed!" A Brouček políbil pěkně ruku. "A jestlipak si poslouchal? Nebude maminka žalovat?" - "Tatínku, já jsem to mamince nezhasil, a ona to nepoví."
Zatím už byli doma. Maminka je viděla oknem, vyšla vstříc a: "Copak, tatínku, že dnes tak brzy? Já ještě nemám večeři hotovou."
Tatínek dal mamince hubičku: "I milá Beruško, už začíná být chladno, tak jsme letěli o něco dřív. Už toho bude brzy zas konec."
A tak maminka dělala honem oheň a stavěla na polívčičku. Tatínek si sedl na stoličku - bolela ho křidélka - a Brouček už se houpal tatínkovi na koleně.
"A maminko, viďte, Brouček vás pokoušel?" - "I tatínku, skoro pokoušel. Ale když prosil a sliboval, že už to víckrát nebude dělat, tak jsem mu slíbila, že to na něj nepovím. A potom byl skoro pořád u kmotřičky." - "Nu tak dobře, maminko! Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší."
Broučka napadlo: "Maminko, u kmotřičky mají med, a já jsem dostal. Ten vám byl sladký!" - "A nám kmotřička nic neposlala?" - "Nic." - "Ani nemáš co vyřídit?" - "Ne." - "Ale Broučku, ani nás nevzkázala kmotřička pozdravovat?" - "I ano, maminko, já jsem zapomněl. Že vás pěkně pozdravují."
"Vidíš Broučku! Ale už jdi, přistav židle ke stolu, budeme večeřet."
A Brouček přistavil židle ke stolu, maminka už nesla na stůl, pěkně se pomodlili, a to jim ta polívčička zas chutnala! Byla taková dobrá; zasmažená, s kmínem. Tatínek jí snědl dva talíře a Brouček skoro také dva.
Dlouho pak už nebděli. Chtělo se jim spát. Klekli a tatínek se modlil:

Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

Brouček na to: "Pán Bůh s námi a zlý pryč," dal pac a pusu, maminka mu podala do postýlky ruku, on ji držel a už všichni dřímali.
Pěkně se jim to spalo.