Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• sbírka francouzských lidových písní a básní z patnáctého až osmnáctého století
• jsou přeloženy půvabnou a prostou formou, ale zachovávají si styl původně zpívaných písní

ÚVOD

Podávám zde malý výbor z lidové poezie francouzské od patnáctého do osmnáctého století. Snažil jsem se, aby v něm byly zastoupeny charakteristickými ukázkami hlavní žánry lidové poezie od lyricko-epických complaintes, v nichž zřejmě žijí vzpomínky rytířského a křesťanského středověku s jeho drsnou něhou i primitivní brutálností, až po taneční a pochodové písně selské a vojenské s jejich naivním lyrismem a rozpustilými gauloiseriemi.
Bohatý výkvět poezie umělé, jakož i prudký politický a sociální převrat Velké revoluce způsobily, že Francouzové sami věnovali své poezii lidové poměrně malou pozornost. Zjevy jako Gérard de Nerval, který vycítil v době romantismu kouzlo lidové poezie, byly vcelku vzácné. Teprve v době poměrně nedávné, v posledních čtyřiceti letech, ožívá zájem o lidovou poezii a hudbu zásluhou Gastona Parise a muzikologů jako J. B. Weckerlin a J. Tiersot. K nim přidružilo se několik nadšených propagátorů z kruhů uměleckých, především Mme Yvette Guilbert, kteří obrátili pozornost kultivovaného obecenstva k těmto zapomenutým pokladům.
Zajímal jsem se od let o lidovou poezii francouzskou, ale nikdy jsem si netroufal soustavně ji překládati. Teprve nedávno, chystaje k tisku antologii současné poezie, pojal jsem myšlenku dáti jí pendant ve výboru poezie lidové, tím spíše, že mnozí z moderních básníků, např. Guillaume Apollinaire, Fagus a jiní, na její tradice navazují.
Ve svém výboru vyhnul jsem se vědomě písním, jichž autor je znám, i tehdy, když písně ty znárodněly a staly se obecným majetkem. Chtěl jsem, aby mluvili jen oni bezejmenní básníci, ve kterých zpíval duch sladké Francie, v něž se vtělil génius francouzské rasy, ať to byli veselí vojáci, kteří chodili do bitev s bujnou písničkou na rtech, ať rozpustilí vaganti, poutníci, tuláci či pocestní tovaryši; ať bretonští či normandští námořníci či provensálští rybáři, plovoucí po siných vlnách, které se tříští o falaisy staré Armoriky, či po modré pláni Středozemního moře; ať sedláci a ženci na obilných lánech v Beauce, ať horalé z Dauphiné či z Auvergně, nebo ženy a dívky, trhající hrozny na slunných stráních burgundských a olivy v stříbrných hájích Provence; ať stařenky, předoucí u krbu, či děvčata, tančící při dudách a houslích, nebo pastýři, pasoucí stáda ovcí a krav na horských stráních.
Snažil jsem se býti práv duchu francouzské písně, zachytit její rytmus a kadenci a zůstati přitom co nejblíže původního textu. Největší nesnáz byla v tom, že mnoho písní má jedinou asonanci (rým vlastně v lidové písni neexistuje) ve všech strofách a často i v refrénu. Hleděl jsem obejiti tuto často nepřekonatelnou obtíž, jak se to dalo, abych neublížil rázu písně.
U většiny písní přidržel jsem se kritického textu, jak jej zjistil ze spousty variant učený George Doncieux ve svém posthumním díle Le Romancéro populaire de la France, které vydal Julien Tiersot. Ale i zde jsem si zachoval volnost a kombinoval tu a tam varianty, kde se mi to zdálo básnicky účinnější. Doncieux byl mi také cenným pramenem pro historické údaje původu písní, jak je uvádím v Poznámkách na konci knihy.

V Praze 3. února 1925

H. J.

ZPĚVY SLADKÉ FRANCIE

Tři princezny

Tam za našima humny,
- leť, leť, srdéčko moje -,
tam za našima humny
jabloně rozkvetly,
tralala, tralali,
jabloně rozkvetly.

A tři princezny krásné
- leť, leť, srdéčko moje -,
a tři princezny krásné
pod nimi usedly,
tralala, tralali,
pod nimi usedly.

"Mně zdá se," první praví,
- leť, leť, srdéčko moje -,
"mně zdá se," první praví,
"že se už rozední,
tralala, tralali,
že se už rozední."

"Mně zdá se," druhá praví,
- leť, leť, srdéčko moje -,
"mně zdá se," druhá praví,
"že z dálky buben zní,
tralala, tralali,
že z dálky buben zní."

"Vždyť je to," praví třetí,
- leť, leť, srdéčko moje -,
"vždyť je to," praví třetí,
"můj přítel líbezný,
tralali, tralali,
můj přítel líbezný.

Na vojnu se ubírá,
- leť, leť, srdéčko moje -,
na vojnu se ubírá,
za nás jde bojovat,
tralali, tralala,
za nás jde bojovat.

Až vítězně se vrátí,
- leť, leť, srdéčko moje -,
až vítězně se vrátí,
svou lásku chci mu dát,
tralali, tralala,
svou lásku chci mu dát.

Ať třeba bitvu ztratí,
- leť, leť, srdéčko moje -,
ať třeba bitvu ztratí,
budu ho milovat,
tralali, tralala,
budu ho milovat."

Král Looys

Král Looys sedí před hradem,
svou dceru drží v klíně svém.
Ta žádá býti provdána
za statečného Deona.

"Má dcero, zanech Deona,
neb šelma je to proradná:
chudšího není rytíře,
ten nemá ani halíře."

"Já Deona se nechci vzdát,
jej vždycky budu milovat,
a víc než matku, příbuzné,
než vás, jenž tak rád máte mne."

"Sem rychle! Kde jste, drábové,
mí žalářníci, sluhové?
Ji do věže odveďte hned,
ať víckrát nezří boží svět!"

Tam sedm roků seděla,
k ní živá duše nesměla.
Když sedmý rok u konce byl,
tu otec dceru navštívil.

"Jak daří se vám, dcero má?"
"Zle, otče můj, jsem nešťastná.
Mne červi žerou v těchto zdech
a nohy hnijí v okovech.

Zda, otče můj, vám možno jest
dát halířků mi pět neb šest,
by žalářník se obměkčil,
mým nohám pouta ulehčil?"

"Já peněz, dcero, dosti mám:
tisíce, miliony dám
a všechny budou pro tebe,
jen zřekneš-li se lásky své."

"Než lásku svou bych zradila,
radš ve věži bych zhynula."
"Pak, dcero má, tu zahyneš,
už nikdy zdráva nebudeš!"

Nablízku krásný Deon byl,
on psaníčko jí podstrčil.
Tam slova byla napsána:
"Nezapomeňte Deona,

má krásná, mrtvou dělejte,
v Saint-Denis nést se nechejte.
Já v pravou chvíli přijdu tam
a pochovat vás nenechám."

Tu kráska rady poslechla,
v té chvíli duši vydechla.
Do rakve položili ji
a nesli ji do Saint-Denis.

Král s pláčem kráčí za rakví
a před ním kněží zpívají.
Sto mnichů, třicet kněží též,
biskupů v mitrách tolikéž.

Vtom krásný Deon tudy jde:
"Zastavte, kněží, zastavte!
Mou milou jdete pochovat,
chci otčenášek odříkat."

Z ryzího zlata nůž on vzal
a lněný rubáš rozpáral.
Jak na ústa ji políbil,
úsměv se na nich objevil.

"Nuž hleďte, kterak zrazen jsem
svou dcerou, krásným Deonem.
Ať tedy zasnoubí se s ním,
a víc ať o tom neslyším!

Ať trouby zazní, hudba hrá,
má Deona mít dcera má.
Když dcerka touží po lásce,
jí otec marně bránit chce."

"Je láska přec jen krásná věc!"
Nejmladší na to řekl kněz.
"My přišli jsme ji pochovat,
a teď ji budem oddávat."

Pozdrav milému

"Vy švarní hoši jdete
do boje lítého,
prosím vás, pozdravujte
tam mého milého!"

"Jak my to poznat máme,
kdo je váš milený?"
"Jej lehko rozeznáte:
má bílé odění

a na něm kříž má bílý,
ostruhu zlacenou,
na konci kopí svého
má špici stříbrnou."

Už neplačte, má krásná,
pro svého milého.
Bretonci zabili ho;
já viděl mrtvého.

Jej na zelené louce
do hrobu vložili
a čtyři františkáni
mši za něj sloužili.