Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Kniha veršů výpravných

VII.

V městě Pešti před divadlem
jako k velké poradě
stojí muži, ženy, děti,
rob i šlechtic v hromadě.

Je zde ticho, města hluk se
dál a dále vzdaluje,
a tím tichem teskná struna
cigánova žaluje.

"Hej to csárdás, jaký sotva
z nás zas někdo uslyší -"
zašeptnou si nahlas ženy -
"Ticho!" -vše se utiší.

Je to csárdás? - vždyť to zní jak
zoufalého stýskání!
Je to píseň? - což je písní
šíleného výskání?

Zdá se věru, že ty housle
jsou spíš srdce uvadlé,
na nich struny - prsou žíly
přervané a vychladlé,

že je mozek k dávným písním
v šílenosti napíná,
a když nechtí mladé zaznít,
že až hrůza proklíná.

Každý tón se zdá být hrobem -
v jednom lůžko mladosti,
v druhém láska, rozum - v třetím
šíleného radosti!

Divná píseň, divný hudec,
divný šat ten servaný,
divný obličej ten mrtvý,
tajnou runou prorvaný! -

Zvuky houslí táhlejší vždy
jako k věčné žalobě,
tišší vždy a mřely - mřely,
skonaly jak v chorobě.

Kolem ticho, tón doznívá
v každých prsou potají,
náhlý jásot - dary k nohoum
cigánovým lítají.

Vida cigán! - hrdý žebrák!
proč těch darů nezdvihá? -
Skok a skok a davem lidstva
žebrák cigán ubíhá!

VIII.

Nad Neziderským jezerem
je nebe jako černý zvon,
z nějž jako umíráčka ston:
že den počíná večerem.

To Neziderské jezero
už den a noc burácí -
bouř hrozí nové ve šero -
zdaž se dnes vykrvácí!

Snad nikdy nezřel's v pusztě takou bouř! -
Mrak za mrakem se k vodě snižuje,
blesk za bleskem se v vlnách křižuje
a vichr vztekle do vln bílých pere,
že vlna po skalách se k výši dere
a k mrakům letí - bílý, lehký kouř!
Teď vložil vichr se v ty strmé skály
a hýká tam, jak by se skály smály:
teď zase šlehá dešť v ty vlny zemdlené
tak chladný, že by zimničné i čelo
se jeho mrtvým ledem bídně chvělo
a oheň smyl se s tváře šílené.

Ba šílené! - Zdaž není šílení,
když bouře taká mezi skalou pláče
a kámen, vlna v divém kvílení,
že v bouři muž ten po břehu si skáče?

Své housle v ruce v kostru vyzáblé -
divější písně než ta bouře hraje
a k skokům nutí tělo zeslablé.
Vlas hustý šílených co prapor vlaje
a oko s bleskem po vlnách se kmitá
a s vlnou po skalách ta noha lítá.

Ba zdá se věru, že se vložila
bouř celá do houslí těch zvučících,
že každá struna štěstí přežila
a zlost svou hlásá v tónech skučících! -

Ty Neziderské vody zemdlené
tři dni, tři noci bouřily,
a nešťastné ty oči šílené
se ještě nezamhouřily.

Když na chvíli se bouř snad utiší -

"Můj csárdás ještě!" -bouř ho vyslyší.
A noha v ustavičném plesání,
jak neznala by, co je klesání,
a housle v ustavičné smutné hře,
jak neznaly by, že též smutek mře!

Už třetí noc se k svému konci chýlí
a bouř se zponenáhla utišuje
a chladný vítr skály osušuje
a vlna bílá uspati se pílí.

"Snad myslíš, že si tiše nyní sednu?
Můj csárdás ještě! - tichým nebudu,
a takovou ti píseň zahudu,
že jistě tebe k tanci zase zvednu!"

Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,
a ticho zas - tři struny hudci pukly.
Smích divoký a housle k skále letí -
a náhlý ston a píseň mír svůj světí,
už poslední i její povzdech zesne.
Teď rychlý nazpět jeden krok
a zase náhlý k předu skok
a vzkřiknutí a tělo k zemi sklesne! -

Tak tiše vlnky malé šplouchaly
a bublinky se šerem mihaly,
a když zasvitla první rána záře,
zasvitla v umrlcovy siné tváře.