Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Kniha veršů výpravných

I.

Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,
či jak by všechny struny náhle pukly,
neb někdo nůž si vrazil do prsou -
cigáni ukončili hudbu svou.

Hoch jednou ještě v cimbál udeří
a cimbál ozvěna jak zahučí,
jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí -
cigáni jinam zase zaměří.

"Hej, hoši, počkejte! - jen ještě jednou!"
a než cigáni ku oknům pohlednou
a než se po hlase kdo otočí,
muž mladý, bledý z domu vyskočí.
"Kdo to?" muž vysoký se ptá.
"To je ten Čech, jenž nedávno zde hrál,
jejž každý mistrem houslí býti prál -"
cigánka mladá zašeptá.

On oddechne si zhluboka -
"Poslední csárdás zahraj ještě jednou,
cigánská chaso divoká!"

A ruce s houslemi se zase zvednou
a ruka pevněj struny obejme,
že každou strunu nové chvění jme,
a černá šíj se v lásce k houslím kloní -
a zas už divý csárdás vzduchem zvoní.

Tak zvolna píseň bolná započala,
jak by bol její teprv vyzrával,
tak mocný žal tou písní zahrával,
jak píseň by všech srdcí žalost znala
a po kapkách krev horkou z nich si ssála.
Hned zklamaného srdce doufání,
hned šťastných lidí náhlé zoufání,
hned zmučené bolestným smíchem tváře
a lásky smrť - poslední žití záře;
hned jak se sama šťastná láska mučí
a zas jak slavík mladé písním učí -
tak vše to plně, silně písní plyne,
až náhlý vzdech - as vzdechem píseň zhyne.

Okamžik pomlčí - a náhlý vzkřek
a píseň divoce zas vzduchem letí,
jak po léta když zadržený vztek
své orgie, svou pomstu strašnou světí.
Myšlének běsných v písni celý svět! -
Hoj divokého koně vzteklý let,
jenž pohrdá tou pevnou puszty zemí
a jemuž oblak dát jen může lemy!
Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,
či jak by všechny struny náhle pukly,
neb někdo nůž si vrazil do prsou -
cigáni ukončili hudbu svou.

Hoch jednou ještě v cimbál udeří
a cimbál ozvěna jak zahučí,
jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí -
cigáni jinam zase zaměří.

A za nimi ten bledý, mladý muž,
jak by ho tóny divným kouzlem vedly -
a tváře bledé jak by více bledly
a oči slabé jak by mřely už.
A když se tlupa zastaví,
hrou zase až se unaví,
tu slyšet smutné volání -
"Ten csárdás ještě, cigáni!"

A den se chýlí, žití pán,
cigáni spějou ve svůj stan,
mladíka kouzlo pohání -
"Můj csárdás ještě, cigání!"

II.

Cigán a puszta - oba stejně němi,
jak skamenělý král ve živé zemi,
a v bujném kraji dva by strmé ledy!
Cigán a puszta, oba pohozeni,
i jejich radosť - květ jen smutný, hnědý,
a v těžké bolesti předc narozený!
Co jediná jen známka života
divoký oheň okem šlehotá,
a jak se jiskry v oku kmitají,
cigánův ohně pusztou lítají.

Jak tmavé listí oranžův žár svírá,
noc v pusztě svírá oheň cigánův,
jenž lehounkých a hnědých ze stanův
v noc černou plamenné jak oko zírá.
Viz, jak tam divoce ten plamen žíří,
své rudé světlo kolem sebe šíří
a ve vzduch hází jisker záplavy;
kol ohně vysoké cigánův postavy,
své truchlé pusztě nad psa věrnější,
podivný stín ve šerou pusztu hází;
stín ten jak hádě po zemí se plazí,
až s čirou tmou - svou matkou - v jedno splyne
jen malý skok - a světlo tmou zas hyne,
a noc se stává ještě černější.

A jaký život, jaká bujná řava!
Zde bystrá noha v tanci divém skáče
a zvučná struna k tomu písně pláče,
tam zemi holou holá kryje hlava;
zde zase kolem ohně starci sedí
a zamyšleni v plamen tiše hledí;
tam opět děti s tváří živou, hnědou
svá bujná kola mrtvou pusztou vedou
a noze po trávě si skočit velí,
pod níž snad kosti zvražděných se bělí! -

"Hej, Čechu, zanech hry a pojď k nám v kolo!
Co hraješ, může být, že všechno pěkné,
však každý cigán upřímně ti řekne,
že tvoje hra je dobrou hrou jen v polo.
Tvá hra - vždyť člověk by se rozplakal,
jen samý bol a při tom beze vzteku;
to cigán jiných má pro smutek léků,
když bol ho trýznil, tanec zaskákal.
Zpomínej na matku a na otce,
jak nouzí, bídou byli stísněni,
že k chudobě je svedly nemoce,
že pro chudobu byli plísněni,
pak divoce tvá píseň zavěstí -
jak? - nepoznal's jich? - holé neštěstí!
Snad jsi měl bratra, jenž ti zemřel záhy,
snad sestru, kteréž mladosť ukradli,
snad světem štván jsi byl co hošík nahý,
snad záhy lásky doby ovadly -
to všechno ne ? - Nuž, zůstaň mezi námi,
buď bídným člověkem, buď cigánem,
buď cigánem, hoď holí za pánem
a staň se věrných bratrů soudruh chámý!
Až seznáš krásnou naši svobodu
a pro ni mnohou těžkou nehodu
konečně lehce snést se naučíš,
až poznáš vše, co lidské srdce bolí,
až jako zvěř štván budeš parným polem,
až každou bolesť nad tím umučíš,
že žiješ mezi žalářem a kolem,
až smyčec bude žebráckou ti holí,
pak housle tvoje písně zapějou,
že srdce v prsou lidem rozchvějou
a každý bezdech hře tvé slouchat bude!
Svou píseň cigán z pomsty jiným hude,
a darmo se jí, kdo ji slyší, vzpírá!
Tak mocně píseň naše dojímá,
že každý za cigána zapláče,
když chvějící se ruka struny svírá,
že pán jak cigán sprostý zaskáče
a žebráka cigána objímá!"

III.

Zavál teď vichr, až se plamen sehnul
a povyskočiv v divoké ty tváře
moc celou vrhnul plamenné své záře; -
však víc v ty tváře oheň nenakreslí,
než divoké sny puszty v ně už vnesly,
ba ani plamen ten, jenž v nich už stuhnul! -

Zas zavál vichr mrazný, ledový,
jak z mrtvých pole byl by k pusztě vzletí,
by náhle ruch a píseň v stanech zhnětl! -
vše umlklo a vše se mrazem třese
a vichr mrazný dál se pusztou nese -
snad jinde zvěsť svou smutnou dopoví!

"Toť jak by smrť zde byla na nás sáhla!
Což všechna píseň náni už v hrdle zpráhla?
Hej, Janko, udeř znovu na cimbál -"

Zvuk zahučel a letěl v tichou dál
tak chvatně, jak by prodlít zde se bál -
a za ním druhý v chvatném dospěchu.
Cigán se starý mladě vypíná,
divokou píseň kvapem počíná,
divokou píseň - sobě k posměchu!

"Hochu, starý hochu,
kde jsou vlasy černé,
proč se třesou, hochu,
staré ruce věrné?
Hochu, starý hochu,
slepý jsi a hluchý,
sešel jsi už, hochu,
jsi jak ptáče suchý!" -
Jakž by vlasy černé
barvu dochovaly,
když je dobří lidé
slinou poplivali!
Tolik v životě mém
ztraceného blaha,
že se ruka třese,
když po něčem sahá;
tolikkrát se lidé
jinak ukázali,
že se konečně mé
oči podvázaly.
Přezdívek tak mnoho
lidmi hromaděno,
že přeslechnu teď už
vlastní svoje jmeno.
Bojím se už všeho,
uzavřel se v sobě,
seschnul, jako ptáče
seschne v zimní době! -

"Tak, Janko! - udeř v cimbál ještě jednou,
nechť hoši kolem ohně sobě ssednou,
ty vypravuj nějakou pověsť krásnou,
by letěl čas, než naše ohně zhasnou!"

A znovu zas se cimbál rozzvučí
a tajuplně pusztou zahučí,
snad zalehal kdes do klenutých hrobů
a mrtvou budil, dávno mrtvou dobu.

"Žil jednou cigán - však za dávných časů,
snad tenkrát nebyl ještě cigánem,
nebloudil světem lehkým se stanem,
nepouštěl cizinou svých truchlých hlasů.
On ještě rodnou, krásnou zemí stoupal,
on ještě ve svatých se vodách koupal
a v žilách proudila mu klidná krev -
neb život jeho byl jen klidný zpěv.
Ba tenkrát cigán jasně v svět se díval,
a když svou píseň z prsou plných zpíval,
nebylo v písni jara bolestného,
nebylo podzimku v ní žalostného.
Aj tenkrát cigán směl i umírat,
vždyť neodešli bratři ode hrobu
a nemusili hrob ten zapírat
a ulehli si podlé v slední dobu.
Ba směli z hrobu pracím nalákat."

"Dost, Janko, dost! chceš děti rozplakat?
Dost, milý Janko, dnes to věru nejde -
Žeť pak nám radosť vždycky mžikem přejde!" -

Ba přešla radosť! - Vše už ulehlo
i plamen už se v popel uschoval,
na nebi měsíc k horám vesloval,
jen nebe hvězd svých.více rozžehlo.
Ve stanech mnohé mužné, tmavé oko
se zahledělo v nebe převysoko,
jak čísti by v něm chtělo smutný sen,
pouť jakou novou dá as nový den.