Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Jediný, kdo těžce nesl smrt páně radovu a hluboce nepříjemného dojmu nijak se zbavit nemohl, byl sládek pan Kejřík, posud mládenec, a jak již praveno, nejlepší a nejdůvěrnější nebožtíkův přítel. Bylať mu mladá vdova již včera zřejmě vyjádřit své očekávání, že se jí teď patřičně odmění za to, že mu už za živobytí svého manžela byla - tak věrná. Když k němu soused Ostrohradský po prvé dnes pronesl své: "Přec měl dobré jádro!", odvětil pan Kejřík smutně: "Ba neměl, sic by byl vydržel dýl." A pak Ostrohradskému více už ani neodpovídal.

Průvod pomalu došel Oujezdské brány. Tenkráte ještě nebyla brána ta tak k přefouknutí lehýnká, jak je dnes, vinula se těžkými hradbami, dva dlouhé, křivé a temné tunely stály za sebou, pravá předmluva k hrobům zábranským.

Parádní pohřební vůz byl teď průvod předjel a zastavil u brány. Kněží se obrátili, mládence spustili máry pomalu k zemi a začalo kropení. Pak kočové povytáhli pohyblivý podklad vozu a mládenci zdvihli rakev, aby ji dali na vůz. Teď se to stalo!
Buď že byl na jedné straně nadbytek sil, nebo na obou stranách zcela stejná neobratnost, - náhle rakev sjela užším koncem k zemi a víko s rachotem odskočilo. Mrtvola zůstala sice v rakvi, ale svezla se trochu do kolenou a pravá ruka se vymrštila přes rakev ven.

Zděšení bylo všeobecné. Rázem nastalo ticho, že soused mohl slyšet tikot hodinek v sousedově kapse. Zraky všech se vpíjely v nehybnou tvář mrtvého rada. A zrovna vedle rakve stál - doktor Heribert. Byl se právě branou vracel z nějaké procházky, kormidloval mezi hromadou lidí sice sem tam, ale náhle byl nucen zůstat stát zrovna za kněžími a teď byl šedivý jeho kabátek zrovna vedle černého rubáše umrlcova.

To trvalo okamžik. Jaksi mimovolně chopil se Heribert svislé ruky, snad aby ji zase v rakvi umístil. Ale podržel ji v rukou svých, prsty jeho nepokojně hrály, a oči spočívaly pátravě na mrtvém obličeji před ním. Teď vztáhl ruku a rozevřel víčko pravého umrlcova oka.

"No, copak je to?" houkl vtom Petrohradský. "Pročpak se to nespraví? Máme tak zůstat stát?"
Někteří mládenci vztahovali ruce.
"Pozor!" vzkřikl malý Heribert hlasem k neuvěření širokým a zvučným."Ten muž není mrtev!"
"Nesmysl! - Vy jste blázen!" hučel pan doktor Link.
"Kdepak je policie!?" volal do toho Petrohradský.

Na všech tvářích byl nejvyšší zmatek. Jen sládek Kejřík byl rychle přistoupil kel klidnému Heribertovi."A co se má stát?" tázal se dychtivě. "Není - opravdu není mrtev?"
"Není. Je jen ztrnulý. Teď ho rychle doneste někam do domu, ať zkusíme pomoci!"
"Nejhotovější bláznovství!" křičel pan doktor Link. "Když ten není mrtev, tedy - "
"Kdopak je to?" ptal se Petrohradský.
"I prý doktor - "
"Doktor Kazisvět! - Policie!" řičel řemenář, jímž byla náhle zalomcovala myšlenka na těch pět tisíc.
"Doktor Kazisvět," opakovali páni radové Krojem a Mužík.

Ale již nesl obětovný přítel pan Kejřík s několika mládenci rakev pomalu do vedlejšího hostince U Vápenice.

Po ulici nastal hluk a povyk zrovna bouřlivý. Pohřební vůz obracel, fiakři obraceli, pan rada Krojem zvolal:"Pojďme - vždyť se dozvíme všechno!", ale nikdo nevěděl, co má činit. "Dobře že jdete, pane komisaři!" volal Petrohradský na přicházejícího teď policejního úřadníka. "Děje se tu strašná, nedovolená komedie - prznění mrtvol za bílého dne - před půl Prahou -", a následoval komisaře dovnitř Vápenice. Doktor Link zmizel. Za chvilku už byl Petrohradský zase venku, za ním komisař. "Rozejděte se, prosím," pravil tento k shromážděným, "nikdo nesmí tam! Doktor Heribert tvrdí najisto, že přivede pana radu k sobě."

Paní radová chtěla z kočáru ven, ale omdlela. Radost může někdy i usmrtit. Teď vyšel chvatně pan Kejřík a přistoupil ke kočáru, kde se paničky s omdlelou paní radovou obíraly. "Dovezte ji pomalu domu, doma se vzkřísí,"radil. A pak zabručel pro sebe:"Je přece příjemná - tuze příjemná!" Obrátil se, vskočil do fiakru a odjel, kam ho byl doktor Heribert poslal.

Vozy se rozjely, truchlící se rozešli. Ale Oujezd byl u brány pořád pln lidí a policejní stráž musila před domem dbát pořádku. Vypravovali se v kupách nejdivnější věci. Hned jedni zlořečili doktoru Linkovi a vypravovali si o něm pomluvy, hned zas jiní posmívali se Heribertovi. Občas se objevil spěchající pan Kejřík a prohodil něco se zářícím obličejem: "Máme nejlepší naději!" - "Už jsem sám cítil puls. Ten doktor čaruje!" - "Dýchá!" zvolal posledně všecek u vytržení a vrhnul sebou do připraveného fiakru, aby radostnou zprávu dovezl paní radové.

Konečně pozdě navečer, již k desáté hodině, vynesli z Vápenice zakrytá nosítka. Po jedné straně šel doktor Heribert a pan Kejřík, po druhé straně komisař.

Ale nebylo jediné malostranské hospody, kde by nebylo bývalo natlučeno až přes půlnoc. O ničem jiném se nemluvilo než o vzkříšení pana rady Schepelera a o doktoru Heribertovi. A mluvilo se zimničně.

"Ten umí víc, než co stojí v latinské kuchyni!"
"Jak se člověk na něho podívá, hned to vidí! Už jeho otec byl výborný - výborný lékař! To se dědí."
"Ale že nechce praktikovat? - Ten by si musel stát jako nějaký dvorní rada!"
"Má asi peníze, to je to."
"A proč mu říkají doktor Kazisvět?"
"Kazisvět? Já to neslyšel."
"Dnes jsem to slyšel stokrát."-

Po dvou měsících úřadoval pan rada Schepeler zas jako dřív. " Pánbůh na nebi a doktor Heribert na zemi!" říkal. A jindy zas: "Kejřík je diamant!"-

Celé město mluvilo o doktoru Heribertovi. Noviny o něm psaly nejspíš po celém světě. Malá Strana byla pyšna. Vypravovaly se věci podivné. Baroni, hrabata, knížata hleděli si prý získat doktora Heriberta za osobního lékaře. Ba jistý vládnoucí král italský mu učinil návrh přímo neslýchaný. Vůbec se co nejnaléhavěji ucházeli o něho všichni takové, z jichž smrtí by bylo mnoho lidí mělo radost. Ale doktor Heribert byl jako zabedněn. By vypravovalo se, že paní radová mu nesla plný pytlík dukátů, že se k němu ale nikdy nedostala, a naposled prý ji polil s pavlače vodou.

Zas bylo vidět, že o lidi nestojí. Pozdravovali ho, on ale neděkoval nikdy. Jako dříve kormidloval ulicemi a průsvitná, suchá jeho hlavička potřásala se bojácně jako chmýří. Nemocného nepřijal nikdy. Ale přec se mu teď říkalo všeobecně "doktor Kazisvět".
Spadlo to jako z nebe.

Již jsem ho neviděl přes deset let; ani nevím, žije-li. Jeho malý domek na Oujezdě stojí posud nedotknut. Musím se jednou poptat.

Poslechněte si povídku Doktor Kazisvět v podání Jiřího Hromady (MP3, 13:19-29:10):