Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Dostal jsem se do příjemné zimnice. Tak jsem se zabral do paragrafů, že mně bylo líto, když přišel oběd. Dosti slušný, ale neobjemný - nu, beztoho není zdrávo se nacpat, když člověk pořád teď sedí. - Černou kávu? - "Ne, paní konduktorko, až do večera, takhle do osmi hodin, nepotřebuju praničeho." Zdali ani doutníků ne? "Nekouřím nikdy doma."

Výborně! Jako když bystřina unáší člun v závratném spěchu a předměty na břehu se jen míhají. Paragraf za paragrafem, jako když růženec běží skrz prsty. Ani bych si byl nepomyslil, že tolik znám a že to tak lehýnce půjde. Zabral jsem se tak do studia, že jsem nic neviděl a neslyšel. Myslím, že tu byla v pokoji konduktorka as šest- nebo desetkrát. Je mně taky, jako by byla Kačenku as dvakrát strašila srnkou. Mluvila-li na mne, nedal jsem jí zajisté odpovědi. Aspoň vidí, že nemám být vytrhován.
Jsem náramně spokojen. 135 paragrafů! Teď večeři a pak dál. Ať mně někdo řekne, že práce není rozkoš! Chvěju se rozkoší na celém těle.
Roštěná trochu tvrdá. - To jsem to vyved! Zapomněl jsem zcela na konduktora. "Ano, ještě půl litru, paničko. Mohu teď s vaším pánem mluvit? - abychom se přec trochu poznali!" - "Už je pryč na nádraží, jede v devět hodin. Jsem zase vdovou." A směje se. Snad konduktora ani jaktěživ nepoznám.

Půl jedenácté. Jsem unaven; chuti neubylo, ale čivy popouštějí. - Občanský zákon má 1502 §§ - za osm dní jsem s ním hotov. Počkejme, hrajme si trochu! -
Spočítal jsem všechny paragrafy ostatních zákonů - jednoduchá divise - nejdýl za měsíc jsem připraven úplně!
Ještě se sice po těle chvěju, tepny bijou a spát as nebudu hned moci, ale lehnu si, kvůli odpočinku. Dám si svítilnu a zápisník na stolek k posteli. Budu dumat. -
To jsem se lek - fuj! Jdu k posteli a na posteli něco leží. Dva malé vzpřímené trojhránky - kočka! Leží, má jen hlavu vzhůru a dívá se na mne.
Co teď dělat? Kdybych věděl, jak se kočka plaší - ne, plašit ji nechci, ale jak se na ni dělá, když má jít pryč. - Huš! - Heja, heja! - Dívá se na mne jakoby nic. Kalhoty, kalhoty - pardon, tak se volá na zajíce! - Jdeš? - Meteš! -- Liduška, liduška! - Kšaven! - Teď se už na mne nedívá. Položila hlavu a spí. - Co teď?
Dravá zvířata prý se bojí ohně. Dávám svítilnu blíž - skoro až k ní -- kočka se ani nehne, jen oči trochu mžourají, myslím že mrzutě.
Střevíc! Netrefil jsem ji, ale už je dole a u dveří. Pootevřel jsem - zaplať pánbůh!
Za dveřmi hlas, poroučím-li něco. - Ne. - Že jsem ale otevřel dvéře. - "Vyháněl jsem jen kočku!" - Jen abych řekl, chci-li něco. Že prý, když je sama, nemůže dobře spát a má beztoho dlouhou chvíli. - Neodpovídám. - Tajený smích venku.

Ježíši, to je rozkoš! - Tyun tyun tyun tyun, spe tyu ckva - slavík!-
Jak sladký to zpěv! Jaké divoucí hrdélko! - Božská Filomelo, tisíci poetů oslavovaná! Pěvče jara, pěvce lásky, pěvče rozkoše!
Tyo tyo tyo tyo tyo tyo tyo tyx -
Kutyo kutyo kutyo kutyo -
Tyranové lidé, že takové ptáče zbavují svobody! Jen když je úplně volné, plyne volně také jeho píseň. Velebím zákony -
Gy cy cy cy cy cy cy cy cy ci
Kvorror tyu ckva pipikvi - jako med! - velebím zákony, které jsou na ochranu opeřených pěvců.
Ckvo ckvo ckvo ckvo -
Tohletoje trochu pronikavé - jinač, démante!
Cak cak cak cak cak cak -
Eh kuš! Vždyť to jde mozkem jako rozžhavený drát!
Cak cak cak cak... cak cak cak cak cak cak... cak cak -
Už jsem na podlaze. To bych se zbláznil - jsem beztoho ještě rozechvěn! Aha, když zavru dvéře druhého pokoje, nebude ho slyšet... Cak cak cak... Nic plátno! Ten proklatý cvočkář musí být někde směrem dvora... Cak cak... Ručnici, ručnici! Kdybych měl ručnici, vystřelím oknem, a kdyby mělo celé sousedstvo z toho dostat psotník! Že se takový hmyz nevystřílí!
Cak cak cak cak cak cak... Ježíš Maria Josef! Můj mozek je jako podebraný! Ne, tohleto nevydržím. Kdybych věděl, kde sedí, nelenil bych, oblík bych se - cak cak... Už to mám!
Vytrh jsem ze šatníku starý svrchník, roztrh podšívku, vyndal vatu a nacpal do uší, co se vešlo. Teď si štěkej!
Cak cak - zas nic platno! - Všechnu vatu ven! Na uši, na hlavu, a tlustý šátek kolem.
Pramálo platno, ten chlap metá své ohnivé cvočky skrz pevnostní zeď! -
To bude děsná noc! -

Deset hodin a já teprv vstávám! Hlava jako škopek. Nevím, kdy jsem usnul, myslím, že asi ku třetí. Mezi druhou a třetí jsem zimničně dřímal, slavík štěkal pořád. Na Starém Městě slavíci neštěkají. A nejspíš že mám rýmu. Mezi očima mne to lupe a v nose Šimrá. Nebe je černé, vzduch zimavý. Bývá léto, kdy je i červenec jako listopad. Studené pršky, listy opadávají a člověka mrazí.
Konduktorka mne žene do druhého pokoje, že prý bude poklízet. Nechá zas okna otevřena a rýma by se zvětšila - to ne! Půjdu zatím naproti k malířům. Jsem tím povinen malířce, aby se už nestyděla, člověk musí mít outlocit. A když malíř navštívil mne, musím zas navštívit jeho; vím, co se sluší.
"Dnes to jde, navštívit Augustovic," míní konduktorka, "dnes Augustka šišlá." Mluví divné věci, ta moje konduktorka, co je to: dnes šišlá? Když někdo šišlá, šišlá přec pořád. -
Zaklepal jsem. Naslouchám. Nic. Klepu zas. Opět nic. Vzal jsem opatrně za kliku, dvéře se pootevřely. Hned v předním pokoji je celá rodina pohromadě. "Račte odpustit -" Nikdo si mne nevšímá. On sedí u malířského rámu a má podepřenou hlavu, ona stojí s hlavou sklopenou u nízkého prádelníka a drží hadr v ruce. Jen Pepík se po mně ohlíd, vypláznul jazyk a zas se odvrátil; dívá se s otce na matku. Musím se tvářit, jako bych nezbednost Pepíkovu ani nezpozoroval; on pak přestane sám. Malý, černý psík mne očuchává; ani neštěká, je patrně příliš mlád.
"Račte odpustit -" silnějším hlasem.
"Ah, pan soused - odpusťte, já myslil, že to služka. Ženo, pan doktor odnaproti! Máme dnes bramborovou polívku - já bych jedl bramborovou polívku třikrát za den - a přemýšlíme tady, máme-li dát do ní také krupky. Račte sednout."
Musím začít co možná feš. "Prosím, vždyť nejsem cizí, pána už znám a tady synka už taky znám a jemnostpaní už jsem taky spatřil. Představuju se, jemnostpaní, doktor Krumlovský." Fádní, suchá blondýnka se nemotorně ukloní. Vypadá to, jako když se dřevěná, kloubová loutka náhle z polovice nahne. Chce něco říci. "Prosím, prosím, pan Augusta mně řekl, že ráčíte se na mne trochu hněvat - hehe! mezi sousedy to přec nic nedělá!" Zas tak, jako by se někde v půli přelomila.
Abych si sedl a jak prý se mně v novém bytu líbí. Že výborně, ale dnes v noci - a vypravuju o slavíku.
"I jeje, slavík, a já ho neslyšel!"
"Bodejť bys ho byl slyšel, když jsi byl jako kanón!" vřízne se do rozpravy soprán ostrý jak břitva. "Já? No trochu -"
"Tohle je také trochu? Podívejte se, pane doktore!" Augustka vyhrnuje rukáv, vidím modřiny. "Já, pane doktore, jsem měla na vybranou, všichni mužští se po mně bláznili, a já si vzala toho - ty!" Paní malířova má patrně vzdělání jako nějaká krámská. Jsem v rozpacích. Ale pozoruju, že vskutku šišlá. Teď utírá po nářadí prach, jako bych tu nebyl.
"No, byl trochu malér, pane doktore," mínil malíř a namáhá se do úsměvu. Nejde mu to dobře. "Byl jsem arci v šesti hostincích, ale vypil jsem vždy jen jednu sklenici a hned jsem šel domů. Nemám štěstí v té věci. Jsem dobrý člověk, ale když se napiju, stane se ze mne člověk jiný, a ten pije dál a dělá pak hlouposti. Co je mně do toho, že ne?" Chechtá se nucené.
"Někdy to neškodí, občas je to i zdravé, Luther praví -", ale leknul jsem se náhle své řeči a nedomluvil jsem. Teď mně bylo, jako by užuž měl hadr mně letět na hlavu. "Ten slavík mne včera přivedl k zoufalství," obracím opatrně. Pes mně ožírá dole kalhotu. Nechci ho kopnout, ale nemohu pohodlně sedět.
"To byste měl slyšet teprv mne - to je jux, viď, Anno?" Anna nic. "Já umím tlouci jako slavík. Někdy jich svolám pět šest, to je pak koncert. Přesvědčíte se."
Začne-li jednou svolávat, zastřelím ho.
"Já myslil, že ráčíte být krajinářem, a vy jste figurální." Má na rámu nějakou figuru.
"Musím dělat samé svaté, kvůli živobytí. Tři řízy, červené neb modré, trochu masa a je to; také to nic nenese. Jsem vlastně portretista. Bývalo dost práce, celé Židovské Město jsem jednou měl - mnoho to arci neneslo, celý žid za dvacet zlatých - ale přišel Němec a odloudil mně je. - Co mně napadá! Mám teď malovat svatého Kryšpína, pan doktor by mně mohl sedět modelem. Pan doktor se zcela hodí za svatého Kryšpína, on má tak něco!" Copak mám, kradu snad? Obrátím řeč jinam, na Pepíka, získám si Pepíka.
"Pepíčku, pojď ke mně, pojď!"
"I jdi, vždyť jsi hloupý!"
Otcovský pohlavek. Já cítím, že se červenám. Kluk bečí: "Vždyť to řekla dnes paní konduktorka mamince, že je ten doktor nějak hloupý! Viď, maminko?" - "Mlčíš!"
Já že jsem hloupý! - "Pojď sem, Pepíčku, pojď!", hlas se mně ale nějak zadrhuje. Kluk přichází bečky a staví se mezi mé nohy.
Jakpak se jen honem s dětmi hraje? - "Ukaž ruku! - Ten vaří - ten smaží - ten peče - ten říká: dej mi kousek! - ten odpoví: matlá - matlá - matlafousek!" Kluk se nesměje. "To je táta - to je máma - to je dědek - to je bába - to je "Nevím dál. Kluk jako poleno. "Počkej, Pepíku, dám ti nějakou hádanku. Co je to: Zelená jsem, tráva nejsem; pleš mám, kněz nejsem; žlutá jsem, vosk nejsem; ocas mám, pes nejsem. Co je to?" - "Já nevím." - Chci mu říci, ale nevím to teď sám. Pamatoval jsem si jen hádanku, a nevím, co znamená. "Tak říkej ještě něco hloupého," vybízí mne Pepík.
Seberu se, jako bych nebyl slyšel. Poroučím se: "Musím ku svým studiím. Už jde asi na dvanáctou." - "I toto," míní malíř, "tolik! Naše hodiny musí jít napřed alespoň o půl hodiny." - "Nejdou," řeže Augustka, "včera, když bily s věže, nařídila jsem je smetákem." - Že prý náramné potěšení a abych přicházel hodně často. Že budem zajisté dobří sousedé!
Teď bych rád věděl, proč jsem hloupý!
Na chodbě jsem pozdravil nějakou ženskou, nejspíš slečna domácí. Už hezky stará.
"Šišlala?" ptá se konduktorka. - "Šišlá." - "To mají tedy dnes peníze. Když nemají groše, mluví zcela dobře." Patrně má konduktorka hrozně pomlouvačnou hubu. "Když šel pan doktor po chodbě sem, vyhnul se Provazník z okna a díval se za ním." Hledím nahoru. Zdá se mně, že tam vidím voskově žlutou, tenkou tvář; víc nevidím. Zdali prý ničeho neporoučím. Trochu mrzutě: Ne. Zdali prý by si nemohla dát Kačenku trochu sem do mého pokoje. Musí ke kupci, hned je ale zas zde; a Kačenka se rozpláče, když je sama. "Vždyť ji přec neumím chovat!" - "Položím ji jen na postel." - "A jakpak, když se rozpláče?" - "O ne, dokud někoho vidí." - "Nebo když mně tu vyvede něco...?" - "Taková chudinka!" - Ano, taková chudinka! - Jsem náramně mrzut.
Předsevzetí: působit na Pepíka mravně.
Četl jsem jednou Burnandovy Dobré myšlénky. Moje "předsevzetí" jsou ale něco naprosto jiného, já ho neimituju.
Ani bych si byl nepomyslil, že se dnes přec zase tak do studií vpravím, jsem spokojen, ale strašně unaven - půjdu spat.
Slavík neštěká, snad zmrznul. Dej to pánbůh!
To bych přec rád věděl, proč jsem hloupý!

"Tedy napřed už mou gratulaci! Myslím si, že od starého přítele přijmeš přec nějakou radu, an mám za svou bratrskou povinnost, vím-li radu dobrou, sdělit Ti ji. Především ku zkoušce chladnou krev! Vědít budeš dost, o tom jsem přesvědčen, ale chladná krev má, abych tak řekl, dvakrát větší cenu než všechny vědomosti. Páni vrchnozemští radové dávají nejvíce otázky rozumové, a nenapadne-li Ti už pranic jiného a pan rada Ti řekne: 'Když někdo s takovou věcí k Vám co advokátu přijde, co budete dělat?' - "odpověz důvěrně: 'Budu žádat od něho peněžitou zálohu'. Věř, rada to za..."
Hlupák! Nemohu to vystát, když chce být někdo pořád duchaplný a pomáhá si starými anekdotami. Neříkali jsme mu už ve škole nadarmo Jindra Plácal. Je plácal! Ale zcela to jen vina má, proč jsem mu psal o přípravách svých a byl tak zdvořilý, že jsem připsal: "Máš-li, příteli, nějakou dobrou radu -." Já nepotřebuju od nikoho na světě rad, nejmíň od něho. Ani mu víc neodpovím! -
Ale rýmu mám zcela pořádnou. Lehýnká zimnice běhá po těle, mozek je zabrán, oči stále pláčou. Divím se, že se přitom dobře ještě studuje a také chuti k jídlu že ani neubývá.
Do práce!

Pan domácí byl u mne. Zvláštní člověk, tak šedesátník. Tenká figurka, která se zdá být menší, než je, pro zapadlá prsa a tak silně spadající ramena, jako by v každé ruce nesl konev s vodou. Oholená suchá tvář, pysky zapadlé, protože zuby už vypadaly, bradička jako krejcárek, malý ušňupaný nos, šedivé vlasy. Ale černé oči planou jako v zimnici. Také suché, vráskovité ruce hmatají nepokojně po vzduchu a někdy to škubne celou postavou. A když mluví, skoro šeptá. Člověku není zcela volno při něm, jako by se pořád mělo něco stát.
Že prý přichází se ptát, zdali je už moje změna bytu ohlášena na policii. Já na to zapomněl, to se rozumí. No, abych to tedy učinil. Že prý mu malíř řekl o nastávající šístce a on že se těší. Kloním se. Pozoruje, že mám rýmu, a míní: "Mnohý člověk, když je zdráv, ani neví, co má." Není to zvláště duchaplné a odpovídám se zdvořilým úsměvem jen: "Ba!" Pausa. Nato vyslovuju naději, že on se těší stálému zdraví. Ne prý zvláště, pořád má s krkem tento, musí se šetřit. Zakašlal trochu a plivnul mně zrovna na botu. Jsem rád, že to nezpozoroval, bylo by hloupé omlouvání, a schovávám nohu pod sesli. Zdali prý jsem muzikální? Nejsem sice, co kluk jsem arci hrával piano, ale ničemu jsem se nenaučil; přec pravím s úsměvem, jako by se samo sebou rozumělo: "No, myslím, že není ani žádný Čech, který by nebyl alespoň trochu muzikantem." - "To je dobře, to je dobře! Mužem hrávat čtyrručně. Stavím si vždycky na leto spinet do zahrady, starý, ale dobrý, mužem se tam bavit. To je dobře!" Cítím, že musím couvat. "Piano? To já ne - já housle." - "Máte dobrý nástroj?" a rozhlíží se po stěnách. Couvám dál. "Teď už jsem dávno nehrál - člověk je zabrán praktickým životem - člověk -" - "Škoda." Vstává, aby prý nezdržoval. Není prý z těch domácích, kteří nešetří všech práv nájemníkových. Ale ještě má něco na srdci. Zdali prý nemyslím, že tam ve Španělsku vězí za tím Bismarck, a postavil se s výrazem chytrosti ve tváři až zrovna přede mne. Pravím, že cesty diplomatů jsou nevyzpytatelný. "Ba," přizvukuje domácí, "kládou se nešoupe jako sirkou." Teď mně šlápnul řádně na pravou nohu a dodává: "Já vždycky říkám: To je to, že králové nejsou nikdy spokojeni s tím, co mají." Nenamítám ničeho, jen zdvořile se usmívám. Poroučí se.
Naivní výklad - ale vlastně pravdivý. Ti lidé mají své mudrosloví v pořekadlech, člověk by neměl nevrle podceňovat pořekadla ta, je do nich složen vždy celý, třebaže nevelký názor jednotlivcův. Byla by zcela zajímavá sbírka: "Pořekadla osobní".

Vcelku se dnem spokojen. Jdu spat.
Slavík štěká, ale někde vzdáleněji. Tam ať si štěká třeba. - Ale začne-li ho malíř přivolávat, svedu rámus. - Totiž zdvořilý rámus, jen tak aby bylo vidět, že sobě člověk nenechá všechno líbit. - Doufám však, že malíř někde po hospodách spěchá domů - včera aspoň Augustka šišlala.
Zdá se mně, že konduktorka se dnes už tak často neptala, poroučím-li něco. Všechno se časem svým dostane do pravé míry. Také je možno, že se mýlím - když je člověk do studií zabrán!
Rýma a studie. O světě nevím praničeho, tak jsem se zavrtal.
Jenom pozoruju, že konduktorka vskutku se už ptá mnohem řidčeji, poroučím-li něco. Dnes pravila, že prý jsem z gruntu dobrý člověk a že mně pánbůh jistě požehná. Byla totiž u ni v kuchyni nějaká ševcová, vdova, matka dvou dětí, naříkala na svou bídu a já jí dal zlatku. Nevídáno, aby se měl pánbůh o každou zlatku starat!
Kočka už ke mně nevchází, ani když jsou dvéře dokořán. Jen se postaví vedle a mňouká. Nedůvěřuje mně patrně.
Vzpomínám si, že jsem konduktora posud nespatřil. Byl mezitím doma?

Cichorie v kávě! - Já se nemýlím, cichorie - to je děsné! Musí se něco stát.
Letím ku konci občanského zákona se spěchem zvýšeným, jako závodní kůň poblíž cíle.

Opět cichorie, a myslím že víc než včera, a konduktorka se už neptá ani jednou. Mám alespoň pokoj. - Včera mně přivedla zase jinou ševcovou, vdovu, matku. Ze prý jsem tak nadmíru dobrý člověk. Opět zlatka.
Pepík byl nesmírně bit, řval, že se domem rozlehalo. Ptám se konduktorky, co udělal. Vlastně nic, koupil si ořechy, otec mu je sněd - "nikdo by neuvěřil, jak ten muž je mlsný!" - Pepík se bránil, otec mu natlouk. Lituju Pepíka. "I co takový kluk," beztoho prý za nic nestojí. O minulý Velký pátek kradl prý v kajetánském kostele u božího hrobu Kristu pánu z talíře krejcary.
Ano, musím na Pepíka mravně působit! Jen až bude trochu času. Škoda by bylo toho hezkého klučiny, otec je patrně divný chlap, nestačí na dobrého vychovatele.
George Washington nestál co kluk také za mnoho, ale George Washington měl moudrého otce. Bůh by byl měl děti obmyslit darem, aby záhy poznaly, je-li jejich otec podoben otci George Washingtona; a v případu opačném aby se dlouho netahaly s nezdárným otcem a obrátily se jinam. (Pokyn pro Marka Twaina, který si také chováním se á la G. W. chtěl vychovat otce.)

Byl u mne malíř, jen tak na skok. Zdali prý bych mu nechtěl sedět tedy modelem k svatému Kryšpínu. Odpověděl jsem, že teď musím sedět u kněh. - Stávám se ráznějsí.
Jsem s občanským zákonem hotov! - Zítra se dám do řádu směnečného. - To se to bude dnes spát!

***