Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Nevstal jsem časně. Jak jdu večer do hostince, spím ráno pak dlouho - já ráno spím vlastně vždycky dlouho, ale jsou prý lidé, kteří s největší chutí vstávají. Neškodí: dobře se prospat, dobře pak studovat!
Překrásný den! Nemohl jsem odolat, sedím při dokořán otevřených oknech. Přitom ovsem zalehne každý zvuk z celého domu ke mně, ale vidím, že mne mnoho neruší - působí to celkem jako vzdálený jez a je alespoň změna naproti únavné monotonii zavřeného pokoje. U krejčího Sempra nade mnou někdo zpívá, nejspíš tovaryš; zpívá prostě a neuměle. Komická píseň! "A to pro tu příčinu - že nemá žádnou manýru-u" - hehe!
Vploužil se ke mně Pepík. To si nesmí navykat, ale mírně se mu to naznačí. "Pojď sem, Pepíčku, umíš také zpívat?" - "Baže" - "Tak mně zazpívej něco, něco hezkého, víš?" Kluk začal: "Měla jsem holoubka." Ale pak si to spletl a místo "doubek" zpíval na "zelený zoubek", jemu je to jedno. Copak ví takové pražské dítě o doubku! "Tak a teď jdi. Víš, já musím být pořád sám, nesmíš sem chodit." Pepík šel. Líbí se mi.
Studuju teď řád směnečný a míchám to příjemně se zákonem obchodním.

Strašný rámus u malířů. Veliká výplata Pepíka. Chci zavřít okno, malíř to pozoruje a volá přes dvůr: "Prokletý takový kluk! Nedá a nedá pokoje!" - "Copak udělal Pepíček?" - "Šibeničník mně sežral psaní od bratra faráře, a já teď nevím, co odpovědít!" Zavřel jsem okno, beztoho také tovaryš nade mnou pořád ještě "nemá žádnou manýru-u".

Obědval se Semprem a hostinským dole. Pozoroval Ignáce, jux! Chvilku rovnali spolu u vedlejšího stolku účet po včerejšku. Ignác pohlíží stranou s hloupým výrazem neskonalého strachu na pána, patrně očekává každou chvíli výpovědi včera slíbené; roztřepená kontura pánova kýve se sem tam, oči líně mžourají, patrně neví pán o včerejšku už ani muk. Ukončili účet a Ignác si poskočil.
Hostinský přisedl. "Dobrá polívka," povídám. - "Jakpak ne!" míní hostinský. - "A copak bych si dal takhle k masu, Ignáci?" - "Co je libo." - "Trochu červené řípy mně dejte." - "Ne." - "Co ne? Vždyť je napsána na lístku." - Ignác mlčí. Hostinský se drží smíchy v boku, konečně vykucká: "Přinesu sám, pane doktore. On nemůže - on nemůže-." Dívám se udiveně. - "Ano, on, jak vidí červenou řípu, padne do mdlob; trulda si vzpomene vždycky na ssedlou lidskou krev." - Dobré chutnání!
Takto oběd bez oživující zábavy. Hostinský není k ničemu. "Co je dnes v novinách?" ptám se. - "Já je nečtu. Já si zajdu někdy naproti ke kupci a zeptám se, jak to stojí." - Pozoruju, že stěna kolkolem hostince je dole jakoby nepravidelně pokopána. "Co je to?" - "I to zde bývala přede mnou tančírna a vykopali to při tanci." - "A jak jste vy zde už dlouho?" - "Já? Na dvanáctý rok." A Sempr nemluví skorem nic. "Eh" a "m" jsou jeho hlavní slova.

Byl jsem k večeru v zahrádce. Půl domu tam bylo; teď znám už, mimo mladý párek z druhého patra a svého konduktora, obyvatele všechny, a když si na ně vzpomenu, jde mně trochu hlava kolem. Panu Provazníkovi, který bydlí nad malířem, nerozumím nadobro. Spatřil jsem ho dřív několikrát u okna, zdálo se mně, že má žlutý, tenounký obličej jako nudličku. Teď vidím proč. Kolem tváře má kratičký černý vous, vyholený na rtech a na bradě, odtud zdaleka ta čára. Vlasy má už skoro šedivé, je tak as padesátník a chodí silně shrblý.
Když jsem vystoup po několika schůdcích do zahrádky, chodil Provazník pozadím, a v pravém koutě, v altánu, byla celá společnost: pan domácí, slečna domácí, malíř, malířka, Pepík. Černé, zimničné oči domácího hleděly na mne jako na člověka zcela cizího. "Tatínku, vždyť je to pan doktor Krumlovský!" zazněl lahodný alt. - "Ah pan doktor - ano, zapomněl jsem," a podává mně svou suchou, horkou ruku. - "S vaším dovolením hodlám zde také v zahrádce pookřát." - "Prosím," zakašlal a plivnul mně na botu. Sedli jsme si. Já nevěděl co mluvit; ticho nastalé bylo ostatním snad lhostejné, mně ale bylo trapné; zdálo se mně, že čekají, jakým se pan doktor osvědčí být zábavným chlapíkem.
Nevidím pomoci jinde než v Pepíkovi. "Pojď sem, Pepíčku, jakpak se más?" - Pepík se mně přitulil k nohoum a opřel loktem o koleno. "Povídej mně zase něco," vybízí mne. - "Já ti mám něco povídat? Hehe, čtveráku, on si pamatoval, že jsem mu ondyno všelicos vypravoval." - "Povídej nějakou pohádku." - "Pohádku? Já ale žádnou neumím, - počkej, já ti přece jednu povím." A začal jsem hlasem opravdovým: "Byl jednou jeden král. Dobře. Ten neměl žádných dětí. Dobře. Tu napadlo najednou nejstaršímu jeho synu, že půjde na vandr." Všeobecný smích. Malíř míní: "Pan doktor je nějaký čtverák!" a stírá si dvě velké slzy, které mu vyhrkly z vodnatých očí. Malíř je patrně rozumný člověk a mně lichotí jeho uznání. Je vždycky dobře, když člověka považují za vtipného. "No ale, povídejte dál, ta pohádka je také pro velké děti," pobízí malíř. Jsem v nových nesnázích. Pohádka ani nejde dál, je tou pointou ukončena, ale ti dobří lidé toho nechápou. Odvažuju se co vtipná hlava na improvisaci, snad to nějak půjde. Povídám - povídám - ale nejde to, cítím znenáhla, že mluvím už hloupě. Společnost přestává naslouchat, rozhovořuje se mezi sebou, jsem ukrutně rád. Jen Pepík naslouchá, hladím ho po vlasech. Ale nějaký konec musí pohádka mít, už koktám. Šťastná myšlénka! Pojednou vezmu Pepíkovu ruku, jako bych ji teď teprv pozoroval, a povídám: "Pepíčku - koukni se - jak máš špinavé ruce!" - Kluk se podíval na ruce. "Sehni se, já ti něco pošeptám!" A šeptá mně: "Dej mi dva šestáky, tak si je umyju!" Vyndám tajně dva šestáky a strčím mu je. Kluk odhopkoval do zahrady, kde se objevila sedmiletá holčička Semprova.
Dívám se na slečnu domácí, sedící vedle mne. Velmi otci podobna! Suchá tvář, tenounká, průsvitná ruka, malá bradička, malý nosíček, tak malý - může-li pak se za něj chytnout? Ale nehyzdí jí ten nosíček, tvář je dost ještě příjemná, oči jsou černý. Altový hlas její je věru sympatický. Podotýkám jen, že mám černé oči velmi rád, ženská s modrýma očima připadá mně vždycky jako slepá. "Jste muzikální, pane doktore -"
"Krumlovský," vskočila dcera otci do řeči.
"Ano, Otylko, já vím: pan doktor Krumlovský."
"Když jste mne ráčil navštívit, mluvili jsme už o tom. Hrával jsem kdysi na housle, ale i tomu už je ukrutně dávno." Neumím na housle ani sáhnout - ale vidím, že pan domácí mne více ani neposlouchá. Slečna se nakloní trochu ke mně a šeptá smutně přidušeným hlasem: "Tatínek má to neštěstí, že odpůldne vždycky ztrácí paměť." Domácí pán se sebral a mluví, jako by byl náhle ochraptěl: "Pojď, Otylko, chci se trochu tady procházet. - Ah tak, pane doktore - prosím, tadyhle cedulka." Podal mně podlouhlou bílou ceduličku, na níž stálo napsáno: "Churavím dnes krkem, prosím, abych byl omluven, mluvím-li ne dost hlasitě."
Teď přistoupl k nám Provazník. Usmívá se na mne, ale jeho úsměv je nějak ironický. Podává mi ruku.
"Servus, pane doktore Kratochvíle."
"Jmenuju se Krumlovský."
"To je divné - já myslel, že každý doktor se jmenuje Kratochvíl - hehehe!" A jeho smích je sípavě ostrý. Vytřešťuju na něho zrak.
"O čempak se pánové bavili? - Jakpak se máte, pane Augusto?"
"I nějak omrkaně! Skoro nic co dělat."
"Tak tak - a kdykoli vás na schodech potkám, máte alespoň jeden mokrý obraz pod paždím. Vám musí být hračkou udělat denně dva!"
Malíř se samolibě usmívá. "To je pravda - ať to zkusí někdo, někdo z těch ?profesorů' -"
"Tedy byste mohl malovat podobizny do zásoby, hehehe! Ostatně je portretista tak něco jako nejzbytečnější člověk na světě. Kdyby neexistoval ani jediný portretista, obličejů by bylo na světě přece dost, a to prapodivných! - Pročpak nemalujete něco jiného?"
Rád bych se smál, kousavá satira Provazníkova je neodolatelná, ale vidím, že malíř jev rozpacích - nač chudáka trápit!
"Já byl původně historik," koktá malíř, "nic to neneslo, lidé nerozumějí historii. Jednou si objednal u mne jistý farář kapucínské kázání z Valdštýnova tábora, a udělal jsem mu obraz výtečný, to musím sám říci; ale když jsem byl hotov, nechtěl jej farář vzít a nevzal - chtěl mít kapucínské kázání bez kapucína - nu ano, farář! - A pak jsem měl pro radnici v Kuckově namalovat obraz Žižky. Ukrutný kříž! Poslal jsem jim nákres. Nelíbily se jim boty, abych prý se zeptal pana Palackého, jsou-li historické. Pan Palacký dal mi arci vysvědčení dobré. Ale v Kuckově měli znalce, jmenoval se Malina, a znalec Malina rozhodnul, že prý můj Žižka nevyhovuje požadavkům vojenským. Tahal jsem se s nimi dlouho a nakonec mně psali, že prý mému Blahorodí vynadají veřejně v novinách. Je nebezpečno být historikem."
"Malujte tedy žánry. Na příklad, jak dráteník spravuje opilému flautistovi flautu. Nebo "myš v dívčí škole". Myš nemusí být vidět, ale děvčata i s učitelkou jsou všechny nahoře po škamnách - ta různost zděšených tváří!"
"Hehe - i já žánry maloval taky. Já měl jeden i ve výstavě, pěkný. Tenkrát bylo ještě všecko německé a můj žánr se jmenoval Häusliche Arzenei. Muž leží v posteli, žena mu nese horkou pokličku -"
"Efuj!"
"No pročpak? Pokličku nebylo ani vidět, byla obalena ubrusem, aby nevychladla."
Rád bych pomohl malíři z nesnází, ale nevím hned jak. "Jakýpak máme dnes den?" pravím k Provazníkovi dosti neobratně.
"Moh jste se podívat našemu domácímu na límec u košile, pane doktore Kratochvíle," ušklíb se Provazník: "převléká se týdně jen jednou - dnes je dle límce už čtvrtek."
Impertinentní chlap! "Chudák - to je zcela zvláštní neštěstí, odpůldne ztrácí prý vždy paměť?"
"Ano, nejspíš že kdysi prodával slaměné klobouky. Kteří prodávají slaměné klobouky, jsou konečně celí pitomí tou sírou - zvlášť Tyroláci - nedovedou pak už ani adici."
"Ale zdá se, že je dobrý člověk, ctihodný člověk."
"Ctihodný, ale hloupý, má tak as pět korců horizontu. Znám ho už přes dvacet let."
"Jeho dcera chudáka as ošetřuje dobře. Je to příjemná ženština, arci ne už zcela mladá."
"Pouhá zvědavost od ní. Ze ženské zvědavosti přišla o dvacet let dříve na svět, a teď ji to mrzí. Upřímná holka, vynadala mně už často."
Není mně volno při impertinencích Provazníkových. "Pojďme se trochu pobavit s panem domácím," pravím. - "Pojďme," praví ochotně malíř a klepe Provazníkovi na záda. Provazník se při každém klepnutí lekavě zachvěje a rychle se sbírá.
Oba se zdvihli. Odchod mužův náhle vytrhnul malířku z hlubokého přemýšlení, kterému se byla oddala, stojíc opřena o veřej altánu. "Víš co, muži, já udělám k večeři míchané vejce!" - "Dobře," dí malíř a jde dál. Příležitosti té používá Augustka, aby mne šišlajíc ubezpečila, že měla jinaké ženichy, a že se všichni mužští po ní bláznili. Chci jí nějak zalichotit a pravím, že je to teďještě vidět. - Co že je ještě vidět? -Já teď nevím, jak to mám říci, konečně vypravím ze sebe, že je vidět, že bývala krásna. Augustka vyhrnuje nos -- no, že prý ještě není tak stará. A když se oblíkne - najednou spustila rychle jako kávový mlýnek - "teprv ondy řekl někdo, který šel za mnou: 'Ta je jako k nakousnutí.' Nu a zpředu nepotřebuje se nikdo na mne dívat." Koktal jsem něco, ale už byla pryč.
Vystoupil jsem do zahrádky k ostatním. Domácí se na mne usmívá, jako že mne zná, a podává mně ještě jednou svou cedulku s tímtéž zas nápisem. Mluvilo se něco o cukrovarech. Chci se rehabilitovat stran vtipnosti své. Ptám se: "Rozumí slečinka snad cukrovarům?" - "Ó ne!" - "Ale cukrlatům jistě ano?" Směju se hodně, neboť je známo, že když jeden srdečně začne se smát, strhne ostatní s sebou. Nestrh jsem ale nikoho. Zdá se, že vtipu neporozuměli.
Domácí se mne ptá, jsem-li muzikální, a šlápnul mně přitom na nohu. "Ne," pravím omrzele, ale hned nato je mně ho líto a dodám: "Ráčíte nejspíš často chodit do opery?"
"Nechodím, není to pro mne. Já slyším na pravé ucho o půl tónu výš a to nejde." Podivný člověk, odpůldne ztrácí paměť a slyší na pravé ucho o půl tónu výš! "Já sedím raděj při pianě doma a pracuju." - "Komponujete?" - "Teď ne, teď už několika let opravuju pořád Mozarta. Až budu hotov, uvidíte, jak bude Mozart vypadat!" A plivnul Provazníkovi na botu. Provazník otírá botu o trávník a míní: "Já nechodím taky už od let do opery. Kdybych šel, šel bych jen do Marty."
Domácí mne vzal za ruku a odvedl od ostatních. Chce mně něco sdělit, ale nemůže s tím nějak ven; pořád slyším jen "sss", jako když se vypouští pára z kotle. Třikrát koktal "s" kolem zahrady, pak z něho vyšlo, že "v kapustě není fosfor". On tedy také někdy koktá, a sice na "s". Dal mně pak zase cedulku.
Nato mne chytil a odvedl malíř stranou do kouta. Zdali prý jsem pozoroval, jak klepal Provazníkovi na záda? Kdyby mne také někdy Provazník zlobil, abych ho poklepal po zádech, zcela lehýnce jen, on že hnedle zkrotne. Zlý člověk prý, ten Provazník.
A hned po něm mne odvedl zas Provazník stranou. Co prý říkám myšlénce, aby se založila společnost na dělání ostrovů po Vltavě. Pohlédl na mne vítězoslavně. Povídám, to že je myšlénka přímo brilantní. "Nu tak vidíte, a takových já mám víc! Ale není teď lidstvo pro myšlénky. Tamhle s těmi hlupáky bych o tom ani nepromluvil."
"Teď bychom si mohli tady zahrát šístku," nutí malíř. Dobrá, zahrajem, hodinku. Karty jsou v šupleti v malířově altánu. Usedli jsme k malému stolku a rozhodili se, já hraju s domácím, malíř a Provazník proti nám. -
Pěkná hra! Domácí se ptá po každé ještě při posledním štychu, jaké jsou trumfy. Nikdy neví, jakou barvu jsem nadhodil, a nepřinese mně jí. Vsázím se, že má figury, ale nehlásí ani jedné. Když se na něco ptám, podá mně cedulku přes stůl. Provazník a Augusta, to se rozumí, vyhrávají a řehtají radostí jako koňové. Vidím, že nezbývá než prostě odhazovat karty a platit krejcary. Otylie platí za otce, sic bychom nebyli hotovi ani s jedinou hrou, on pořád tvrdí, že už platil, a přitom mně šlape pod stolem na nohy. Stáhnul jsem nohy zpět a bavím se pozorováním, jak zimničně pracuje pod stolem jeho noha, hledajíc, na co by šlápla.
Náhle se do mne domácí pouští, že hraju špatně, na špádské eso že prý jsem mu nepřidal krále. Zatím ale se špády ani ještě nehrály a eso mám já sám. Domácí křičí dál, hlas jeho zní jako pozoun - a já mám v kapse patnáct cedulek! Otylie na mne hledí prosebně a bolestně - nu, rozumím a mlčím.
Hráli jsme malou hodinku a prohrál jsem přes šedesát krejcarů.
Domácí šel s Otylií domů, večerní chlad prý "neslouží jeho krku". Provazník jde také. Služka malířova přináší rodině večeři. Žádám ji, aby mně přinesla z předu také něco k večeři a pivo.
Pojedl jsem a malíř mne baví. Vypravuje, že prý nikdy nebyl náležitě uznán. Přinutili prý ho už v akademii, aby vystoup před koncem studií; umělť víc než profesoři.
Sedím zas doma a hlava mně jde kolem.

Nenechám nikdy okno víc v noci otevřené, ani při největším parnu! Po druhé hodině v noci byl u malířů rámus. Hlas paní Augustky měl sólo - hlas, že by jím pařez rozříz. Vyrozuměl jsem, o co se jedná. Malíř přišel v nepříčetném stavu právě domů. Cítil to sám, bál se, že něco v pokoji porazí; když tedy vešel do pokoje, položil se na dvéře a čekal - až si rozsvítí. To se rozumí, že stoje usnul a hřmotně padl.
Při té příležitosti se mně vysvětlilo, proč už neslyším slavíka. Spouští teprv pozdě po půlnoci; snad přichází také teprv z hospody.

***