Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Spatřil jsem domácího a slečnu v zahradě. Chtěl jsem jednou domácího zas vidět, když je při dobré paměti, a sešel jsem tam. Bohužel nalezl jsem tam také Provazníka, kterého jsem oknem nebyl spatřil.
Domácí seděl u spinetu a hrál. "Počkejte, pane doktore Krumlovský, zahraju vám jednu ze svých skladeb starých, píseň beze slov." A hrál. Nebylo to zlé, pokud rozumím, a hrál i na špatném nástroji virtuosně a s citem. Aplauduju. "A jak se vám to líbí, pane Provazníku?" - "No - já mám ze všeho nejraději Martu - ale vaše písnička je hezká, moh byste ji na hnůj hodit. - Poslouchejte, kdybyste takhle složil něco pěkného, co by bylo dobré proti štěnicím, já bych to pořád zpíval, souží mne ukrutně." A s chechtem se obrátil. Domácí dává mně posuňkem znamení, že v Provazníkově hlavě není vše v pořádku. Nato se Provazník ke mně sehne a šeptá: "Dal bych něco za to, kdybych se jednou mohl podívat do hlavy nějakého muzikanta. Tam to musí vypadat - ty hlavičky se šťopkami - mozek jakoby pokrytý samými červy!" Domácí pozoruje, že se mluví o něm, a bručí, že "kládou se nešoupe jako sirkou". Chci vše napravit a ptám se nahlas: "Vy, pane Provazníku, jste se nezanášel nikdy hudbou?" - "Já? I ano! Tři leta jsem se učil houslím, flautě a zpěvu najednou, to je vlastně tedy devět let - a přec rozumím hudbě jen tak vcelku."
Obracím se k slečně s dvornou otázkou, jak spala. "Dobře - ale ráno, když jsem vstala, bylo mně nějak teskno, já nevěděla, co to je, a tedy jsem plakala." - "Zcela bez příčiny to jistě nebylo! Moudrá dáma -" - "Vy myslíte, že jsem moudrá? Tatínku, pan doktor myslí, že jsem moudrá!" a rozesmála se až zas do uslzení. Začal jsem vykládat, že slzy, dokud žijem, tekou vlastně stále, člověk že to ale necítí. Jsem přesvědčen, že bych byl mluvil velmi zajímavě, ale když jsem byl as tak v polovici a mluvil o lesku lidského oka, vstal náhle domácí: "Otylko, pojď už, musíš přihlídnout k obědu!" šli a nechali mne v rukou Provazníkových.
Bylo mně nevolno vedle toho podivína. Hleděl na mne se zcela zvláštním úšklebkem a nepříjemný můj pocit rostl. Přece jsem nechtěl utéci a začal jsem sám konečně řeč. "Domácí musí být přece jen dobrý muzikant," povídám. - "Je, je, zvlášť prý umí dobře - no, jak se tomu říká? - když se dává něco do rozličných klarinetů?" - "Instrumentovat?" - "Ano. Ostatně, copak může být na tom těžkého! Flašinet a pes, když to jde dohromady, je to taky pěkné." Musil jsem se smát. Provazník se na mne zadíval a pronesl se: "Pane doktore, vy dnes vypadáte nějak špatně!" - "Já? Nevěděl bych -." Ale Provazník si přejel rukou čelo, jako by se chtěl vzpamatovat, a začal hlubokým hlasem pomalu a zcela opravdově: "Vy jste rozumný člověk, vás nebudu mít za blázna! - Víte, já mám žíravou nenávist proti všem lidem - moc mně v životě ublížili - tuze moc. - Po celou řadu let nevycházím už ani z domova. Ustával jsem ve vycházkách hned, jak mně začaly vlasy šedivět. S kýmkoli mluvíš, každý ti řekne jakoby v největším udivení: 'Ale poslouchejte - na mou pravdu - vždyť vy už šedivíte!' Oslové! - ne? Teď arci jsem už šedivý jako německá myš. Ale já jsem si vymyslil něco na ně," a Provazník se počal blaženě usmívat. "Nežli někdo mohl jen ústa otevřít, pravil jsem k němu, jakoby všecek uděšen: 'Pro pánaboha - copak je vám - vy vypadáte špatně!' Každý, ale každý se lekne a hned cítí, že je mu nějak nanic. - Ó, já je uměl prohánět! - Já jsem míval po léta zvláštní zalíbení v tom, zaznamenat si všechno a všechno, co jsem o kom slyšel, a držet si svůj materiál v přísném abecedním pořádku - navštivte mne jednou, ukážu vám celou registraturu malostranských lidí. A když se mně z lidstva pak rozlila žluč, vytahoval jsem balíček po balíčku a psal anonymní listy - lidé se mohli zbláznit, čeho všeho se dočtli o sobě od neznámého jim člověka - na mne nepřipad nikdo, nikdo! Vám to mohu říci, už se tím beztoho nezanáším. Chci napsat už jen jediný list - ten šťastný párek vedle mne mě mrzí - něco jim musím vyvést - ale posud bohužel nevím ničeho."
Zachvěl jsem se. Provazník vesele pokračoval a mluvil teď vždy rychleji. "Já vám byl chlapík! Co já jsem se ženských nasváděl, když jsem byl mlád! Necukejte sebou - vás nesvedu! Co se týče vdaných, mám čisté svědomí; ale na svobodné jsem měl namířeno. Hned co vzrostlý student jsem si z katalogů dívčích škol zapisoval ty, které se učily nejhůř; ty byly pak nejnevázanější. A pozor jsem dával na všechny studentské lásky - jak se dva rozhněvali, už jsem tu byl, pohněvaná milenka je snadný lup. -"
Vyskočil jsem. Nemohl jsem to déle vydržet. "Odpusťte, musím domů -" a už jsem pádil.
Za mnou zněl hlasitý, ostrý chechtot.
Měl mne za blázna? -

Konduktorka poklízí u mne teď, když sejdu dolů k obědu. Vidím ji jen někdy, když jdu kuchyní. Dobře tak!

Odpůldne rámus u malířů. Velká výplata Pepíka a způsobil ji včerejší můj dvoušesták. Pepíka přivedl veřejný posluha za ruku domů. Bylť si ho Pepík najímal, aby ho vzal na krk a dělal mu po ulici koníčka, zrovna před naším domem.
Vyšlo najevo, že Pepík si byl pozval Semprovu malou Márinku, aby se na něho dívala. Tedy parádní jízda. Snad první láska? Možná; já byl po prvé zamilován, když jsem byl tři léta stár, a byl jsem také pro to bit. - Pepík je ale rozhodně příliš mnoho bit.

Navečer hospůdka. Titéž lidé a na těchže místech. Z počátku vzájemný hovor všech o českém divadle. Tlustý nadporučík sděluje, že byl také jednou v českém divadle a že se mu hra líbila jak náleží. Dávali tenkráte "Die Tochter des Bösewichts", ale on neví, jak to znělo po česku. Ptá se. Nikdo to neví. Nakonec tvrdí nadporučík zcela určitě, že se kus nazýval po česku "Huncvutova dcera". Tajtrlík! A pak se mluvilo o divadle ještě dál, o rozdílu mezi hrou veselou a opravdovou. Zcela určitě zas tvrdil nadporučík, že opravdové drama musí mít pět aktů. Je prý to jako při regmentu, čtyry bataillony polní a jeden depot.
Rozprava skoro doslova pak, jaká předevčírem. Klikeš mluví o zadělaných drobečkách z kapsy, o dvou policajtech, kteří ročně jednou vedou hostinského do koupele, o vařeném kuřeti z vařeného vejce, a hostinský mu nadhodí formičku na pokroutky. Ale smích při každém vtipu jako předevčírem.
Mladší slečna lahvička se zas pořád na mne dívá. Pije mne zrakem, jako když slunce pije vodu.
Zas tentýž suchý, špinavý, neoholený podomní obchodník. Nic neříká, nic neprodá a jde. Ten chlap vypadá při tom tak komicky, že bych ho nechal, z pouhé dychtivosti po zábavě, umřít hlady. Snad udělal slib, že bude chodit pořád špinav po těchže hospodách, nic neříkat a nic neprodávat.
Pak chytá Karlíček za všeobecné napnutosti blechu. A pak aplaus Löflerovi a bzučí moucha a syčí jitrnice. Patrně jsem celý program zdejší seznal hned napoprvé.
Přec něco nového. Karlíček najednou vyzval Löflera: "Dělejme čuňata!" Aplaus. A dělají čuňata. Oba vstrčí proti sobě pěstě pod stolní ubrus, pohybují jimi, jako když čuňata hýbou se v pytli, a kvičí k tomu tak přirozeně, že obraz je úplný. Vidím jen Karlíčkovi do tváře, oči se mu radostí nad děláním čuňat jenjen jiskří.

Dnes jsem, myslím, studoval až příliš málo.

Strašná bouře v noci, teď ráno balzámový vzduch. Seběhnu s knihou do zahrádky, nikdo tam. -
Přec tu někdo, ale jen Pepík. Pepíka nějak vyhodím a bude dobře. "Vidíš, Pepíčku, tedy jsi o ty dva šestáky přišel," a hladím ho po vlasech. Kluk se na mne podívá a pak se chytře usměje. "I ne - já je tatínkovi zase vzal!" - "Tak - a co teď s nimi uděláš?" - "Já vím -- ale neřekneš to nikomu?" - "To přec víš, že neřeknu." - "Bedříšek mně slíbil, že mně řekne numera." - "Kdopak je ten Bedříšek?" - "No, tady od lutristky kluk. - On dlouho nechtěl, ale slíbil jsem mu šesták a on mně teď řekne numera, jaká vyjdou." Půvabná naivnost dítěte! "A co uděláš se všemi penězi, až vyhraješ?" - "Ó, moc udělám - tatínkovi koupím pivo, mamince koupím zlatohlávkové šaty, a tobě koupím také něco." Pepík je kluk dobrého srdce.

Pepík je holomek! - Celý se třesu zlostí.
Když začalo být teplej, vrátil jsem se domů. Bylo mně tak příjemno - darebák! Usednu a probíraje v myšlénkách, co jsem byl dole studoval, maně se rozhlížím po pokoji. Náhle se zarazí zrak na Navrátilově kvaši: Moře v slunečním jasu. Sluneční jas ten tam - sbalené oblaky, tmavé nebe! Přistoupím blíž - obraz je samá hliněná kulička a stěna kolem také. Patrně Pepík z protějšího okna střílel sem dřevěnou rourou!
Vzal jsem obraz a šel k malíři žalovat. Malíř se rozzlobil, Pepík nemilosrdně zbit hned přede mnou. Přihlížel jsem s rozkoší - takový kvaš!
Že prý mně malíř obraz spraví.

Jen žádnou-lenost! - Z pouhé lenosti jsem si objednal černou kávu hned při obědě dole, abych si ji sám pak nemusil vařit. A teď si musím sám kávu uvařit ještě jednu, abych tu první strávil.

Dnes se studuje zase špatně. - Slyším pojednou v kuchyni řinčet šavli. Copak nosí konduktoři teď šavle?

Volají na mne, nepřijdu-li dnes dolů do zahrádky, že prý si zase zahrajem šístku.
Neodpovídám. - Nepůjdu. Dole se hádají, jsem-li doma. Malíř tvrdí, že jsem. "Počkejte, já ho vyzpívám," slibuje Provazník. Postavil se pod mé zahradní okno a spustil skuhravým hlasem:

"Tážete se, proč já knedle
nejraději s mlíkem jím,
počkejte, to já vám hnedle,
ale hnedle vypovím -"

zakuckal se smíchy a naslouchá. "Není tam," rozhodnul, "můj hlas by ho vytáh jako z láhve zátku."

Přec mně nedalo a sešel jsem tam o něco později.
Mluvilo se o bouřce. Malířka nás ubezpečuje asi desetkrát po sobě s nesmírnou důležitostí, že by jí nikdo nevěřil, jak ona se bojí bouřky. Malíř přisvědčuje: "Má žena se strašně bojí bouřky. Dnes v noci jsem musil do kuchyně a vzbudit služku; musila vstát, kleknout a modlit se. No ano, načpak ji máme? - Mrcha usnula! Dnes ráno jsem ji vyhnal." - Provazník míní, že prý je to s modlením někdy těžká věc. Praví: "Já umím desatero, jen když začnu jako dítě odříkávat hned od počátku otčenáše, ale otčenáš si spletu vždycky u 'tak i na zemi' a musím pak vždy zas začít znovu." - Malířka tvrdí, že věděla hned, že se musil někdo oběsit, takový vítr! a ráno vypravovala prý mlíkařka, že se oběsil vysloužilec ve Hvězdě. - "Takový samovrah!" - Provazník neposlouchal a ptá se, koho ten samovrah zabil? "Nu ano, pak vím také, kdo to byl!"
Oslovil jsem slečnu domácí, zdali se také bála? "Já o bouřce ani nic nevím, já ji zaspala," a zazvonila příjemným svým smíchem. Slečna upravuje velkou, čerstvě natřenou klec. Klec má podobu starobylého hradu, můstek zdvihací, vížky, arkýře. Zdali prý myslím, že se taková klec hodí pro kanára. Povídám: "Zajisté!" a začnu něco vykládat, co zní asi jako, že kanár a středověký hrad a tento - strašně hloupé! Bůh ví, co to je - s jinými, i s nejduchaplnějšími ženskými zacházím jako s hračkami, s tou zde, přec jen jednoduchou, nedovedu mluvit! Jakpak je asi stará? Když se směje, vypadá jako devatenáct, když se dívá opravdově, je jí plných třicet - čert může člověka vzít!
Provazník domlouvá vedle malířovi, aby, když maluje podobiznu, hleděl alespoň vždy také trochu k podobě, že prý je to skutečně dost důležité. Velké obecenstvo prý nerozumí pravému umění a žádá takových hloupostí. Pak mu sděluje, že ve Vídni teď malují portréty válcem; velký pokrok, za čtvrt hodiny je obraz vyválený. Malíř začíná Provazníkovi klepat po zádech a Provazník se odmlčuje.
Přistupuje domácí a rozdává cedulky. Chraptí slabým hlasem.
Provazník mne po chvíli bere stranou. Pro chudý pražský lid že se nedělá nic, pranic. Pořád prý se říká: nebohý lid! žádná práce!, a přece se nic nedělá. On prý by dovedl se o to postarat. Má na př. myšlénku, neříká, že je slavná, ale pomohla by mnohému chudákovi. Není pro ni ani snad zvláštních peněz potřebí, na malém ručním vozíčku malý kotýlek na stálé vyrábění páry a dost. S tím by mohl jezdit od domu k domu a parou čistit troubele od dýmek. Počítá, kolik je kuřáků v Praze, vyplatilo by se prý výborně. Co že té myšlénce říkám? Obdivuju se jí.
Zase šístka. Že prý zůstanem, jak jsme se rozhodili včera, kvůli zvyku. Všechno jako včera, dnes ale sedmdesát krejcarů prohry. A ku konci domácí zase řve.
Domácí se slečnou odejdou. Malíř a malířka se zadumají. "Zítra je neděle," praví konečně malíř, "víš co, kup husu!"

Klikeš nesmírně dopálen. Je u městské kavalerie, dnes jim umřel rytmistr a měli kvůli pohřbu schůzi. Klikeš navrhnul, aby telegrafovali do Vídně a vyprosili sobě milost, aby zemřelý byl teď ještě po smrti jmenován majorem, pohřeb že pak může být mnohem slavnější. Byl ve schůzi přec někdo rozumnější, zradil jim to a Klikeš zlostí ani nemluví.
Rozpráví se dále o smrti. Také kupci na náměstí prý někdo umřel. Kdo? Hostinský sděluje: "I jenom otec, a ten už byl tak stár, že se sám za to styděl." Na co prý umřel? Na souchotě, jako před ním také zas jeho otec. To prý je tak, jak je to v které rodině zavedeno.
Handlíř. - Ten chlap musil učinit slib!

Takhle by to věru nešlo! To je studování? Pokračuju jako hlemýžď, myšlénky jsou pořád jinde nežli v knize. Nejsem vzrušen, lhal bych, ale jsem roztržit. Po mozku mně lezou figurky, moji sousedé; cítím, jak se tam hemží všechny najednou, a hned vynikne ta, hned ona, učiní před mým zrakem kotrmelec a vypravuje pak a šklebí se dle svého způsobu. Nic plátno, změna se musí stát! Pro tyhlety lidi jsem se nestěhoval na Malou Stranu.

Jedenáct hodin. Slyším v kuchyni řinčení šavle; nejspíš je ten voják náš příbuzný. Kavalerista?

Pláč, pronikavý nářek malířčin; bolestný křik, kňučení a vytí malířova psa. Vyrozumím, že pes spáchal něco strašného: sežral malířčino portmoné i s obsaženými v něm rodinnými památkami, vlasy nebožtíka otce, cedulkou od svatební zpovědi a bůhvíčím.

***