Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Zahrádka má dnes zcela jinou tvářnost, připadá mně cizí. Jiný vzduch, myslím, jiní lidé. - Když ale myslím hloub, vidím, že mně vlastně vadí jen doktor Jensen. Mluví zajímavě, jak se tomu říká: mnozí lidé jsou dost povrchní, aby mluvili o všem zajímavě. Znenáhla jsou tu všichni mimo Provazníka, a naslouchají Jensenovi, jako by mluvil bůhvíco. Nedělám si věru pranic z toho, že já nemluvím "zajímavě".
Slabý pokus, abych vedl rozpravu sám. Ptám se malíře: "Už hotov s dopisem?" - "Ne, zítra - musím to nechať ještě slehnout." A hned zas oslovuje Jensena: "Vy musíte mít velmi zajímavé živobytí, pane doktore!" - "Jak to?" - "No, v blázinci musí být ohromný jux. Prosím vás, povídejte nám něco." Jsem zas odstrčen stranou - aspoň kdyby Provazník přišel! Ale vidím, že Jensen je poněkud v rozpacích. Mám z toho radost. Povídá něco o rozdílu mezi maniakálním a mezi melancholickým nemocným, ale to je nebaví, oni chtějí slyšet, co "si každý o sobě myslí", jak mužský myslí, že je císařem, a ženská, že je panenkou Marií. Jensen nevyhovuje, vykládá jen doktorsky dál, konečně mu uklouzne výrok, jako že "je skoro každý člověk trochu duševně chorý". To pobouřilo skoro všechny, jen pan domácí kývá klidně hlavou a míní: "Mnohý člověk, když je zdravý, ani neví, co má."
Jensen se konečně poroučí. Že prý zas brzy přijde. Myslím si: jen abys nepřišel pozdě!
Provazník dnes mezi námi vůbec ani nebyl.
O Jensenovi mluvilo se ještě dlouho, když odešel, až příliš dlouho. Otylie mně šeptala: "Já se ho bojím!" Odpovídám: "Přirozený takt je někdy znamenitá věc!"

Klikeš mluví napořád do Sempra. Hostinský přistrkuje co možná blízko hlavu. Pořád si odkašlává a na Klikeše hledí, jako by ho chtěl spolknout.

Devět hodin a Jensen je zde. Vykukuje do zahrádky, na chodbu, a mezitím se zahledí vždy alespoň třikrát do zrcadla, a to na hezky dlouho. Zdali prý nikdo nechodí časně do zahrádky? Odpovídám jednoslabičně: "Ne!" Konečně zdali prý mně nepřekáží? Pravím, že skutečně je nejvyšší čas, abych pilně studoval. Jensen jde, nějak mrzut. Aťsi!

K polednímu poslal ke mně malíř, abych mu půjčil obálku na list. Teď hledím k němu oknem. Žena, kluk stojí vedle stolu a dívají se na něho, jak píše adresu.

Malíř chodí po pokoji, dopis v obálce drží v ruce a vždy po chvilkách zůstává stát a pohlíží zamyšleně na svůj duševní výrobek. Snad cítí jakous pýchu.

Jsem odpůldne v zahrádce první. Celou věčností se mně zdá, než se dostavují ostatní.
Teprv as hodinu po mně přichází domácí s Otylií. Domácí se mnou zapřádá politický hovor. Brzy došel resultátu, že všechno pochází z toho, králové že "nejsou nikdy spokojeni s tím, co mají". Dávám mu vřele za pravdu. Pronáší ještě jiná pořekadla svá, obdivuju se všechněm. Pak začíná navazovat divoké víno a dostávám se s Otylií do důvěrného hovoru. Bůh ví, jak to přišlo, ale pojednou se mluví o mé ctnosti. Otylie vychvaluje se zápalem mou "ctnost". A mluví pořád dál o ctnosti mé, natahuje ji jako švec kleštěmi kůži, takže ještě vybývá na celé boty pro některého bližního. Kdepak jen to děvče studovalo moji ctnost?
Malíř, malířka. Malíř s obličejem spokojeným, skoro vítězným. Malířka s jazykem zas jako meč. "Hotov s listem?" ptám se. - "Ó, to se rozumí," praví malíř, jako by mu bylo hračkou odbýt celou evropskou korespondenci za půl dne.
"Měls tam připsat o konduktorce," míní se smíchem malířka, "faráři mají takové věci rádi!" - Copak měl psát o konduktorce? - "Musím psát ještě jeden list, druhému bratrovi v Tarnově. My bratři si píšem ročně dvakrát, už je to tak mezi námi zavedeno." Nikdo si toho nevšímá, ale o konduktorce se mluví dál. Vypravují o nadporučíkovi, a jak konduktorka vystrkuje vždycky hlavu, jde-li už nadporučík; vypravují tak divně, a přitom se na mne dívají a smějí. Náhle se mně rozbřesklo mozkem. Tedy proto jsem byl "hloupý"? Dopálil jsem se a něco jsem řek. Ani už nevím co.
Pak jsme hráli šístku ve třech. Co nejtrpělivěji snášel jsem při hře všechny chyby domácího a dával mu za pravdu ve všem. Také jsem natáh nohu pod stolem schválně až k němu, aby si pochutnal; šlapal po nijako varhaník.
Provazník dnes zase nepřišel.

Něco podobně hloupého nepřihodilo se mně jaktěživo!
Šel jsem k příteli Morouskovi na večeři. Bydlí až na konci Smíchova a vzal jsem si u brány drožku. Bavili jsme se výborně pozdě do noci, pak jsem šel zvolna domů. Překrásná noc a v hlavě plno hopkujících myšlének. Málokde, myslím, človíček, jen nějaký ospalý drožkář jel se svou zemdlenou klisnou domů; klisna sotva že nohy vlékla, vůz se drkotal pomalu a monotónní rachocení kol mně bylo skoro příjemné. As dva domy od mého bytu mne vůz předjel, drožkář se nahnul s kozlíku a praví: "Copak si nesednou, mladý pane?" - Moje drožka! Zapomněl jsem mu zaplatit a jej propustit, a drožkář na mne čekal do noci. - Tři zlatky jsem musil hanebníkovi vyplatit!
Není pochyby - jsem zamilován!

Aby takhle stálo najednou mezi inserty v novinách: "Panu doktoru Krumlovskému a jeho spanilomyslné nevěstě, slečně Otylii --"! U těch chlapů je každá "spanilomyslná"! - Nikdo na světě nesmí mít ani zdání - ač -
Musí být jasno mezi námi!

Pěkný výjev - ještě se zlostí třesu! Žaludek by mohl člověk vyplivnout!
Řinčení šavle venku. Klepání na mé dvéře. "Dále!" A vejde vojenský poručík - ne nadporučík, jak jsem udiven očekával. Vstávám a tázavě pohlížím na příchozího. Poručík je v plné parádě, s čákem na hlavě. Salutuje.
"Prosím - pan doktor Krumlovský?"
Kývnu.
"Přicházím, od pana nadporučíka Rubackého." - Rubacký je ten tlustý nadporučík zdola a od konduktorky. "Čeho si přejete?"
"Pan nadporučík cítí se uražen výrazy, jakých jste užil včera při nějaké rozprávce zde v zahradě o něm samém a o paní konduktorové, které on sobě co přítelkyně své velice váží, a vyslal mne, abych žádal od vás řádného zadostiučinění."
Sáhl jsem si na čelo a vytřeštil na něho zrak. Rozpomínal jsem se na včerejšek - něco se včera mluvilo, je pravda, něco jsem také řekl já, ale kdyby mne zabil, nevím co.
Poručík čeká klidně na odpověď. Přistupuju blíž, cítím, že se začínám třást. "Prosím" - zakoktávám se - "to je nějaká mýlka. Kdopak řekl panu nadporučíkovi -"
"Nevím."
Klepal někdo? Či naslouchala konduktorka oknem mého pokoje? Snad i s nadporučíkem?
"Mluvilo se něco - pamatuju se skutečně - ale jakpak bych já připadl na to, abych něco řekl! Já pana nadporučíka ani neznám - jen tak od vidění -"
"Prosím, do toho všeho mně nic není. Jsem jen vyslán, abych žádal zadostiučinění."
"Když vás ale ubezpečuju! Copak bych já mohl říci proti panu nadporučíkovi - já si, myslím, pana nadporučíka velice vážím a -"
"Prosím, už jsem řekl - žádám zcela určité odpovědi."
"No - myslí-li pan nadporučík na základě nějakého klepu, že je mnou uražen - což mně, bůh ví, ani nenapadlo, tedy mu řekněte, prosím, že ho žádám za odpuštění."
"To nestačí."
"A co tedy chce? Mám snad zas před těmi lidmi -"
"Pan nadporučík Rubacký žádá zadostiučinění zbraní."
"Pan nadporučík Rubacký je blázen," vyhrknul jsem. "Já jsem se nikdy nebil a nikdy se bíti nebudu!"
"Vyřídím." Salutoval a bouch dveřmi.
Ať si jde!
Celý se zlostí třesu! Souboj - neumím šavli vzít do ruky! To tak, já doktor práv - budoucí advokát! Trestní zákon - § 57 vřaďuje souboj mezi zločiny - § § 158-165 mluví o následcích a ty jsou pěkny!
Blázni, z blázince uteklí!
Teď jsem si vysel ke konduktorce, slyšel jsem ji po kuchyni chodit. Rád bych jí věc nějak vylíčil a něco jí řekl. "Jdou domů tloustnout!" praví vzpurně, obrátí se ke mně zády a jde do svého pokoje. Dobrá, půjdu "domů tloustnout"! Divná pořekadla!

Zahrádka dnes zcela zvláštní. Jsem rozhodně rozčilen, nemohu za to.
Provazník zas jednou mezi námi. Hledí jako sůva a říká každému: "Ale vy dnes vypadáte špatně!"
Sedím s Otylií v besídce. Je mně, jako bych dnes musel začít mluvit o lásce. Už se k tomu mám - ale slova váznou v hrdle, nemohu ze sebe nic mimoobyčejného vypravit. Nechám dnes rozpravy té tedy být.
Přistupuje k nám Provazník. Hledí chvilku na nás, pak praví: "Vy se oženíte, pane doktore?"
Nepříjemná otázka, jsem v rozpacích. Ale usměju se nuceně a odpovídám: "Ano, pane Provazníku, ožením se."
"Máte pravdu - musí to být přece jux - děti baví; dítě je ještě mnohem komičtější než mladý řeznický pes."
Proklatý chlap! -
Zábava dnes skoro pořád vázla. O své vojenské návštěvě jsem ani nemuknul.

Tu máš! Čert mne nesl na Malou Stranu!

No - co naplat! Vyved jsem to! Moh jsem zcela dobře říkat "ne!" - však on by byl svou hrozbu asi nesplnil - když se ale krev i v jehněti rozkypí! - Že mne poraní, je jisto - já mu neudělám zajisté nic! Budu raněn ležet, studie zaváznou pro čas, snad pro tak dlouho, že promeškám lhůtu. Snad by bylo líp, kdyby mne zabil!
Zas řinčela šavle, klepalo se a vešel včerejší poručík v plné parádě. Salutoval a že prý pan nadporučík Rubacký nehodlá věc jen tak zakončit, že žádá naposled zadostučinění zbraní. Poněkud rozmrzen pravím, že už jsem včera řekl: "Ne," a dnes že říkám: "Ne a ne!" Poručík na to, že prý lituje, ale že prý mně pan nadporučík bičem zmrská tvář, kdekoli mne spatří. Vyskočil jsem zlostně a postavil se před poručíka. "Mne nezmrská, za to mu stojím!" - "Zajisté zmrská. Sbohem!" - "Počkejte. - Na jakou zbraň?" - "Na šavle." - "Dobrá, přijímám!" Poručík se na mne dívá překvapen. "Přijímám," dodávám zlostí se třesa, "ale pod výminkou. Za prvé mne opatříte sami zbraní a sekundantem, za druhé mně dáte za sebe a za všechny ostatní čestné slovo, že o věci té se nedoví nikdo na světě a že také pro souboj vyberete místo naprosto bezpečné." - "Slibuji čestným slovem." Poroučel se zdvořile, až nápadně zdvořile. Dnes nebo zítra přijde prý, aby projednal ostatek.
Tak, teď to mám! Ono je možno, že věc přec nějak propukne;- snad poslouchala naši až příliš hlasitou rozpravu konduktorka - ba vsázím se, že poslouchala -já vím, že beztoho ona je příčinou všeho. Jak věci se mají, vidím ovšem teď, že jsem původně urazil její ženskou samolibost. Ale "hloupý" jsem proto nebyl! Teď jsem! A prozradí-li nás - sbohem, advokaturo! Do smrti být koncipientem! -No, nějaký kapitálek mám, a Otylie má -- vždyť ale nevím ani, zda by si mne vzala!?

Rozumí se samo sebou, že nestuduju pranic. Jen se tak dívám do knihy a v myšlénkách si nadávám.

Pošta mně přinesla list. Poštovní známka je malostranská - list je anonymní - proklatý Provazník!
"Pane doktore a kandidáte!
Myslím, že jste víc kandidátem manželství než advokatury. Vaše touha po manželství je ale nízká špekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechcete ženu. Také nemůžete ani tu starou, zvadlou důru chtít, která je k tomu ještě tak hloupá, že nemá ani půl korce horizontu" - korec horizontu, to jsem už od Provazníka slyšel ústně. "Hanba Vám, že se hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat sprostému výdělkářství. Ještě jednou a stokrát hanba Vám. Jeden ve jménu mnohých stejně smýšlejících." No počkej, tobě dám! Na tobě se pomstím místo na nadporučíkovi. Beztoho vjela do mne řvavost, že bych se s celým světem pral.

Nemohu říci, že bych se bál o život. Ani poranění se nebojím; myslím nějak zcela chladně na to. Ale to vím, že strach přijde, a toho strachu se bojím. Nenavykl jsem soubojům -jakživ jsem na žádný ani nepomyslil - strach musí přijít. A budu nervózně rozechvěn - každá čiva se bude chvít - každý sval třást - nebude okamžiku bez zimnice - a strachy budu zívat.
To bude děsné!

***