Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Bavíme se v zahrádce, ale jak! Vyznání dnes neučiním, nač také! Vezmi svůj šáteček, Otylie, a připrav šarpii! Budu-li mrtev, je konec; budu-li raněn, Otylka mne bude ošetřovat - myslím si aspoň - a tu se vypřede vyznání samo od sebe. Jako v románech.
Ale nutká mne to, abych začal přec nějakou pořádnou rozpravu. Nevím o čem. Konečně se ptám, půjde-li zítra do českého divadla. Co prý se dává? Dává se Tylův Jan Hus; je 6. červenec, pamětní den upálení Husa. "Ráda bych šla - ale nepůjdu na ?Husa." - "Proč? Snad ne proto, že byl kacířem?" - "No - ale zítra je pátek - půst - a to přec nejde!" - Hanebný Provazník by v tom viděl "horizont". Já vidím naivnost - a naivnost má vždy své půvaby - zajisté!
Teď přichází Provazník! Jdu mu rychle vstříc a táhnu si ho stranou do besídky. "Vy, hanebný člověče, opovážil jste se mně dnes poslat jeden ze svých anonymních listů, jimiž celé sousedstvo znepokojujete! Zodpovězte se mně!"
"Kdopak vám řekl o mých anonymních listech?" ptá se Provazník, zblednuv jako křída.
"Vy sám ondy, hanebníku!"
"Já vám to řekl?" a v obličeji jeho je tak blbé udivení, že se musím obrátit stranou, abych se mimovolně nesmál.
"To vám povídám, stane-li se cos podobného ještě jednou, spráskám vás jako štěně!" a jdu. Naučil jsem se od nadporučíka alespoň něčemu. -
Později chtějí hrát šístku. Malíř vyndal ze šuplete karty a skoro zároveň chytl Pepíka za krk. Ukrutné bití. Kde které srdce v kartách bylo, všechna jsou vystřižena.
Vyšlo najevo, že Pepík je nalepil na bílý papír a dal co dar lásky Semprově Márince.
Nemůžem hrát a já jsem s tím náramně spokojen.
Mluvíme, mluvíme, ale nic kalého. Chodím pak s Otylií mezi záhony. Náhle se ona obrátí ke mně, hledí mně do očí a ptá se, zdali mně něco je? Jsem zaražen, ale pravím, že nic, a nutím se do smíchu. Ona vrtí hlavičkou a opakuje vícekrát, že prý mně přec musí něco být.
Má - má sympatii ke mně - je to zcela patrné!

Sedím doma a přemýšlím. Jsem ku podivu klidný, strach ještě nepřišel - však on přijde!
Nevěřím snad posud, že souboj bude? Ale zítra!

Vida, dnes jsem vstal! Probudil jsem se už před třetí a neválel jsem se a vstal jsem hned. Je mně ukrutně opravdově.
S časem ale nevím, co začít. Už jsem byl dnes dvakrát dole v zahrádce a hned zas se vracím do pokoje. Beru vše možné do ruky, ale jen proto, abych to mrzut hned zase položil.
Nemohu se poručíka ani dočkat.
Mám, nemám už strach? Rozechvěn jsem, zívám, ale připadá mně, jako bych zíval zimničnou nedočkavostí.

Byl zde. Zítra tedy v šest hodin ráno v kasárnách na Hradčanech, v jakéms prý zahradním saloně. Myslím si: "Tedy tě odnesou ze salonu!" a musím se tomu v duchu smát, jakoby nějakému neslýchanému, nevídanému vtipu.
Byl vybraně zdvořilý. Něco i řekl, jako že "by sám byl rád, kdyby se ta nemilá historie nějak urovnala". Vyhrknul jsem: "Není třeba!", ale sotva jsem to vyhrk, byl bych se hned pohlavkoval. Jsem přec jen hlupák!
Eh - co!

Jsem návštěvou u přítele Morouska na Smíchově. Za prvé: doma bych to nevydržel. Za druhé: Morousek je výtečný šermíř, prával se jako buldok, může mne honem ještě něčemu naučit.
Morousek je nepříjemný člověk. Svěřil jsem se mu a - on se mi směje. Někteří lidé nedovedou o ničem na světě přemýšlet opravdově! Žádám ho, aby mně ledacos ukázal, co by mně prospět mohlo. Tvrdí, že za tak krátkou dobu se nenaučím ničemu. "Oho!" pravím pohněván. - "No tak uvidíš!"
Vzal špadóny, dal na mne škrabošku a přikrývku a postavil mne. Takhle! - teď takhle! - ne takhle! - pozor na konec špadónu! - tak - a můj špadón leží na zemi. "Musíš zbraň pevněj držet," a směje se. - "Když je špadón těžký." - "Šavle nebude mnohem lehčí - no, znovu!" - Za chvilku jsem zemdlen, jako bych byl kovadlinu jednou rukou zdvihal. Kostnatému, vysokému Morouskovi je arci hej! "Odpočiň si trochu," a směje se zas. Pamatuju se, že býval Morousek mnohem příjemnější, než je, a sděluju mu to. "Mluví z tebe tréma," míní. - "Oho, já nemám pražádného strachu - na mou čest ne!" - "No tak začněm znovu!" Za chvilku jsem už ale zase zemdlen. "Nesmíme to přehnat," míní Morousek, "nemohl bys zítra ráno ani rukou hnout. Zůstaneš u mne na oběd a na svačinu, a budem se občas ještě cvičit, ale zcela málo." Byl bych beztoho neodešel. Jeho žena se na nás dívá, myslí, že si hrajem, a směje se. U těch lidí je smích za grešli!
Krátce před obědem se mne Morousek ptá, je-li Rubacký dobrý šermíř. Nevím. "Není nic platno, musíš se naučit rychlému, překvapujícímu útoku - buď a nebo!" Strká mne zas do přikrývky, lezu do ní jaksi nerád.
Krásná věc, ten rychlý, překvapující útok! Nemohu jej svést, pořád je útok málo rychlý a pranic prý nepřekvapuje. Mohu já za to? "K obědu!" volá Morousková a já jsem rád.
Ale sotva že lžíci držím. A ruka se třese a rozlívám polívku. Morousek se směje. Počkej jen, až budeš zítra stát nad rozsekaným přítelem! Skoro si přeju, abych byl hodně rozsekán, tak rozsekán, že by Morousek plakat musel!
Ještě mne za odpůldne dvakrát donutil k šermu. Sekám do vzduchu a do Morouska jako šílený, pak se převalím v škrabošce a pokrývce na zem a nechci ani vstát. "Jen vstaň, teď se natřeš kořalkou!" Natru se kořalkou a smrdím tak, že Morousková sebere své vyšívání a jde si sednout na druhý konec zahrady. Utekl bych sám před sebou!
Jdu pozdě navečer domů. Strašná bolest v loktech a v kolenou. Cožpak jsem šermoval také nohama?

Nalézám doma lístek. Od Otylie!
"Ctěný pane doktore! - Musím, musím dnes ještě s Vámi mluvit. Sejděte v noci, prosím hned po svém návratu, do zahrádky. Jakmile zahvízdáte Traviatu, jsem u Vás. Odpusťte, že tak škrabu, já to dělám z pouhé sympatie k Vám. - Otylie."
Už konduktorka mluvila! - To bude scéna!
Šel jsem do zahrádky. Měsíc svítí a vidím dobře přes dvůr do chodby prvního patra. Nikdo tam.
Přecházím. - Teď je tam někdo! Bílá postava. Vystoupím na okamžik do měsíčního světla, ustoupím zas do stínu - tedy z Traviaty! - Pánbůh ví, co to je - hvízdám ten škvár po celý den - a teď -! Kdyby mne někdo zabil - já si nevzpomenu! - Vždyť mne ale přec viděla? A hvízdat mohu také co chci, ne? Ale nic jiného mně nenapadá, než "Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?" Hvízdám tedy "Pepíku".
"Pan doktor v zahrádce, a tak pozdě," zní to pojednou z malířova okna. Malíř, kozel ví jak vysvlečen, je vyložen z okna. "Krásná noc, co? Nemám také pražádné chuti do spaní. Povídejme si."
Postava z chodby zmizela. "Eh vždyť já už jdu taky domů!" volám naschvál hodně hlasitě. To tak, bavit se zde s malířem. A on chlap by se nehnul do rána!
Jdu hlasitě si hvízdaje - vida, teď mně Traviata napadla - pomalu dvorem. Zastavuju se, hledím sem tam - na schodech nikdo, na chodbě nikdo - rozhněvala se Otylie pro mého "Pepíka"?
Snad je líp, když dnes spolu nemluvíme. Baže je líp! - A zítra?

Malíř leží v okně. Rád bych se podíval k chodbě, ale zpozoroval by mne a začal rozmluvu. Zatáhl jsem záclony.
Poslední vůle! - Není nic platno, pořádek musím učinit. - Jen krátký, jasný, několikařádkový, všechno jmění sestře a basta!

Tak, a teď zkusím spát. Jsem klidný, až nápadně - ale zítra se budu třást jako osika, já to vím! Ještě budíček narovnat! Malíř leží v okně - lež si, mazale!

Sotva jsem dvě hodiny spal a přec jsem vyspalý. Je šero - v červenci je už o třetí hodině den - a ranní chlad mne mrazí. - Ukrutně zívám! - Trochu se chvěju, je pravda, ale netřesu se vlastně.
Nevím, co s časem. Dolů do zahrádky nechci jít. Na ulici? Při zimnici své bych se dal do běhu a unavil bych se. Beztoho mne ruce od včerejška bolí. Snad se probírat v papírech a rovnat je trochu?

Půl šesté - tak jsem se zabral. Rozhlížím se po pokoji, jako bych byl něco zapomněl. Copak jsem moh zapomenout! -
Tedy sbohem!

Vylít jsem přes schody do dvora, dvorem do kasárního průjezdu, vraty ven - poskočil jsem si - je mně jako do radostného pláče, a vskutku oči zavlhly - zrovna jako bych byl z tmavého sklepení vyšel náhle do slunečního jasu! škubnu sebou vpravo, vlevo - nevím, kam chci. -
"Krumlovský - no?"
Morousek! Nebohý Morousek! Padnul jsem mu kolem krku, několik slz mně vyhrklo přes tvář. Ale nemohu mluvit. "No - budeš se bít?" - "Už je po všem!"- "Zaplať pánbůh! Ale pusť mne, rozmačkáš mi ruku." Pozoruju, že držím jeho ruku jako v šroubu - ještě jedno stisknutí!
"Vlezme zde do drožky - najal jsem ji. Už jsi snídal?" - "Snídal? - Ne, nesnídal." - "Tedy zajedem do vinárny."- "Ano - ne! Napřed domů, pak do vinárny." Otylie musí zvědít, že jsem vyšel zdráv.
Vstoupíme do vozu. Žvatlám jako malé dítě a pořád se směju. Pánbůh ví, co všechno žvatlám! A ani nepozoruju, že jsme už před domem. Tančím přes schody, mluvím až neslušně hlasitě, aby mne bylo po celém domě slyšet.
Konduktorka utekla před námi z kuchyně do pokoje. Divíš se! Počkej, ty se teprv podivíš!
Domov mne přivádí k sobě. "Ale zdalipak víš, žes mně vlastně nepověděl posud pranic?" praví Morousek, zapaluje si doutník a natahuje se na pohovku.
Ano, je pravda, já nepověděl posud vlastně pranic. Musím se sebrat trochu do chladnosti.

Čekali na mne dva už u vchodu do kasáren. Vedli mne přes dvůr, dolů přes schody a do zahradního salonu. Zde čekal nadporučík a lékař. Druhý z obou důstojníků, kteří mne od vrat byli sprovázeli, představil se mně co můj sekundant. Pravil mně, že je vše v nejspravedlivějším pořádku a zbraně navlas stejné. Myslím, že jsem se uklonil. Tu přistoupil ke mně známý mně poručík, sekundant nadporučíkův, a pravil: "Pánové nemají, pokud vím, žádné zvlášť osobní trpkosti proti sobě - souboj se stane - ale navrhuju: jen do první krve. Chcete tak, pane?" - "Dobře," pravím. "Dobře," praví nadporučík a svlíká svrchní šat. Svlíkám se také.
Dali mně šavli, postavili jsme se a křižovali zbraň, jaks mi to včera ukázal. A tu to do mne vjelo. "Rychlý - překvapující útok" - v hlavě mně zahučel vodopád, před očima se mně dělaly mžitky - vtom vzkřikli oba sekundanti "Dost!" a vskočili se šavlemi mezi nás. Mimovolně jsem ustoup o krok nazpět a vidím, že se soupeři mému řine s tváře krev. Mně se zdá, že jsem salutoval šavlí jako důstojník - ano, salutoval jsem a odevzdal jsem ji s poklonou svému sekundantovi. Vážně jsem se zas oblíkal a slyším mezitím, jak lékař praví: "Jen lehýnké poranění!" A pak jsem se poroučel. Při odchodu slyšel jsem ještě za sebou: "Po čertech divoký chlap!" - Poslouchej, já bych se teď pral s celým světem! A nic, pranic se neprozradí! Lehýnké poranění - čestné slovo - nikdo ani nemukne. A to mám tobě co děkovat, příteli miloučký!
Morousek se směje. "No - buď není dobrým šermířem, nebo jsi ho náhodou skutečně překvapil. Ostatně, dost statně jsi se mně napoprvé držel!"
Cítím se jaksi hrdinou. Přecházím pádnými kroky sem tam a teď se stavím před zrcadlo. Dívám se na sebe, chci se pousmát, ale úsměv vypadá blbě.
Morousek vstává. "Ale už mám velký hlad, teď pojďme do vinárny!" Ku podivu, já ještě nemám hladu! "Tys také ještě nesnídal?" ptám se. - "Kdypak?"
Teď mně teprv napadá, jak ušlechtilou starostlivost dokázal Morousek. "Kde jsi dostal tak časně drožku?" - "Objednal jsem si ji hned včera v poledne, když jsi byl u mne."
"Zlatý, zlaťounký Morousku!" a už mu visím na krku. Měl co dělat, aby mne setřás. Já mám někdy ukrutnou sílu.

Maličká vinárna. A dva známí zde: krejčí Sempr, hostinský. Podávám jim ruku. "Cože - náš pan hostinský zachází také jinam?" - "I už jsem nebyl alespoň deset let nikde, až dnes!"
My usedli k jinému stolku. Jíme, popíjíme, a Morousek mně šeptem dokazuje, že se musím vystěhovat, a sice hned. S konduktorkou prý by to nedělalo žádnou dobrotu, v studiích prý bych byl také znepokojován a času přec nemám nazbyt. Má úplně pravdu. Kam prý bych se nejraděj stěhoval? Nejraději zas zpátky do dřívějšího bytu. "Dobrá, zajedem tam hned odtud drožkou, snad lze jej dostat." Morousek je výtečný přítel! Vůbec muž naskrze znamenitý, mám ho ukrutně rád - ani se nepamatuju, že by mně byl býval kdykoli a jen dost málo nepříjemný.
Hostinský se patrně dostává do ohně, mluví vždy hlasitěji. Domlouvá Semprovi, aby se neženil, ne a ne! Klikeše pomlouvá jako strůjce všeho zlého na světě. O ženských mluví s opovržením. Teď si vyšel Sempr pro doutníky a interpeluju hostinského. "Ale poslouchejte, pane hostinský, pročpak zrazujete Semprovi?" - "Copak nejsem hostinský? Mám svých stálých několik hostů a musím si je udržet!" - "Ale on by přec potřeboval dobrou hospodyni a pro dceru potřebuje matku." - "Ne - dobrý host! - on u mne obědvá, on dobře večeří, pije svých -" Sempr je zde.

Byt prázdný, a dali mně jej rádi. Hned pozejtří, v pondělí se přestěhuju. Co tomu as Otylie řekne? - Myslím, že vše nahlídne, vždyť s ní promluvím - výklad a vyznání zároveň! Ostatně mohu přicházet ob den, nebo třeba každý den. Je pravda - zvěst o souboji se přece trochu rozšíří, obdivovali by mne, ale - existence předchází.
Morousek mne zavezl k sobě na oběd. Bavíme se při jídle o mém souboji. Morousek je v růžovém rozmaru, ale myslím, že mne dělá směšným. To je, mírně řečeno, nerozumné a zbytečné.

K večeru jsem si pospíšil domů a hned do zahrádky.
Otylie se skutečně hněvá! Neodpovídá mně, vyhýbá se. - Myslil bych, že by měla mít vlastně radost. Ženské vrtochy nejsou vždycky příjemny!

Byl jsem navečer v bývalém svém hostinci na Starém Městě. Výborná zábava! Sršel jsem vtipem, abych tak řekl. Divili se mému rozmaru a jak prý dobře vypadám. Ano - a před necelým dnem mohl jsem být na márách!
Dnes, doufám, bude se to dobře spát!

Vzbudil jsem se velmi časně - reminiscence po včerejšku! Ale bylo mně volno, tak volno jako novorozeněti ve vlažné lázni, a protáh jsem tělíčko a natáh ručičky a hajal blaženě dál až do devíti.

A doktor Jensen je zde. Le pourquoi? - No ty se podivíš, a to ještě dnes!
Tiskne mně nápadně vřele ruku, zapaluje si několikrát doutník. Že prý mně musí přec říci, proč vlastně sem chodí, aby mně to nebylo nápadno - a jde zas ke stolku pro sirky. Mně říci, proč sem chodí? On myslí, že to nevím! A už zas stojí u zrcadla - pravá mužská koketa!
"Tady naproti vám," začíná, "bydlí v druhém patře Provazník -vždyť jste již sám o něm vícekráte mluvil! Před desíti a před osmi lety byl u nás v ústavě. Od té doby ho na žádost jeho bohatých příbuzných občas pozoruju, teď mne zase požádali. Byl jsem tomu nesmírně povděčen, že vy zde bydlíte a právě v tomto bytu; musímť vše činit co možná nenápadně. Zná mne, vyhýbá se mně, ani jednou nesešel do zahrádky, když jsem tam byl ve vaší společnosti, ačkoli jste řekl, že je tam takto každý den. Pozoruje mne úzkostlivě, také teď se dívá na mne; vidím ho zcela dobře zde ve vašem zrcadle - stojí za oponou, jen hlavu trochu vystrkuje. Ale myslím dle všeho, co jsem viděl a slyšel, že není právě třeba bát se nového výbuchu."
Otevřel jsem ústa a vyvalil oči. Jak? - Jen to?
Cítím jakés ulehčení, je pravda. Ale - zároveň také něco jako zklamání.

Doktor odešel. Je mně, jako bych měl za ním volat: "Vidíte - kdybyste byl snad tento - já - totiž co se mne týče - já bych vám nebyl -"
Vskutku mně pojednou připadá, jako bych byl nikdy ani na soupeřství nepomýšlel.
Ba je mně jako - ach, mužský je přec jen divný tvor!

Konduktorce jsem teď krátce a suše sdělil, že do zítřka do večera jsem vystěhován. Vyslechla mne se sklopenýma očima a nehlesla. Klopí teď stále přede mnou oči. Tebe jsem zkrotil!
Ale kupodivu - konduktora jsem po celý pobyt svůj ani nespatřil! Vždycky se to tak nějak - ale je také dobře, myslím, že by mně ho bylo líto.

Otylie se hněvá dál; mně je, upřímně řečeno, hněv její skoro lhostejný. Cítím jen tak jakoby lehýnkou urážku. Sdělil jsem všem v zahrádce, že se stěhuju, ona byla přitom zcela chladna, vskutku chladna, jako bych jí sdělil, že padla vařečka na zem. - Ženská je také divný tvor!
Zaplať pánbůh, že jsem se jí nevyznal z "lásky".

Byl jsem v staroměstském svém hostinci. Mezi těmi lidmi člověk zrovna osvěží a je pak zase schopnější duševní práce. Jen zas do práce, do práce! - po advokátní zkoušce jsem všech zkoušek prost už pro celý život!

Jsem v plném stěhování.

U malíře všeobecný výprask, děsný rámus - příprava ku psaní druhého listu. Poslal si ke mně zas pro papír. Vzkázal jsem mu prostě, že už mám vše složeno a ani nevím, kde papír je.

Domácí slečna řeže v zahrádce salát.
Pozorujuji chladně. Ta je už zvadlá!

Ať mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou Povídkou malostranskou!