Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• podtitul: Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta

Včera mně bylo třicet let. Cítím, že jsem jiný člověk. Teprv od včerejška jsem celým mužem, krev se proudí v přísném taktu, každý nerv je ocelový, každá myšlénka opravdová - je to zázračné, jak muž vyzraje přes noc, ba mžikem, a jakou sílu má vědomí: Teď jsi třicet let! - Takhle se sobě opravdu líbím, cítímť, že mohu něco zdárného vyvést a že vyvedu. Hledím na vše se vznešenou klidností. Teď - ano teď budu si psát zas s chutí svůj deník, abych se viděl portrétovaného, jak vypadám. Vím, že po letech budu čítat stránky toho svého deníku s pýchou. A kdo jej čisti bude po smrti mé, každý zvolá: Ejhle muž!
Jsem pojednou tak jiným člověkem, že předvčerejšek zdá se mně být už šedou minulostí. Ani pochopit nedovedu minulost svou. Psal jsem sice skoro denně zápisky své, ale teď čtu ty zanesené myšlénky a nerozumím jim více. Kroutím hlavou: pročpak jsem to tak napsal? - "Nač ideály? Nač se učíme ideálům?" - "Vychládání slunce - okeány ledové." - "Mně je tak smutno, ne k smrti, ale k samovraždě." - "Mračno hrozícího velkého neštěstí, nebo pocit, že svět se zřítil." - "Možno, že jsem se zmýlil." - "Před úkolem životním a po něm; ale ne radostný pocit, smutná otázka." - Ukrutné hlouposti! Nezdravý cit. To vyplynulo, že jsem neměl jasného cíle a pevné vůle, že jsem zapadl do klusu nejobyčejnějšího života a uspávajících návyků. Jak vysoko stojím pojednou teď!
Předně: teď si odbudu advokátní zkoušku; úžasně rychle ji odbudu. Za druhé: oddám se těm studiím zcela. Do kanceláře nevkročím, pokud zkouška nebude odbyta; můj šéf mne nevymaže z kancelářského seznamu, ztratilť bych tím kus předepsané sedmileté praxe. Za třetí: obmezím se zcela na svůj byt, do hostince nevkročím, ani navečer ne, je to hříšné, co jsem prohrál peněz v každodenním hloupém ramšlu. Ani v neděli na Příkopy nepůjdu, do divadla také ne, vůbec nikam, ať si slečna Františka vykroutí krk! Řekla u Loukotů, že prý vypadám tak zpustle - počkej!
- Výtečná myšlénka! - Líbal bych se za ni! - Ano, na Malou Stranu se přestěhuju. Na tu poetickou klidnou Malou Stranu, mezi tiché, milé sousedy, někam do zákoutí odlehlé ulice. Ba, pro můj povznesený nynější duševní stav je naprosto nutno okolí poetického. To bude rozkoš! Tichý dům, vzdušný byt, vyhlídka na dumavý Petřín, vyhlídka do tichounké domácí zahrádky - zahrádka musí při domě být - práce a mír. Zrovna cítím, jak se mi prsa šíří.
Hned do toho - svatý Jiří je přede dveřmi! -
Nemýlím-li se, jsou na Petříně slavíci?

Mám štěstí. Byt, že bych si nemohl lepšího ani přát, v tiché Oujezdské ulici. Tam se schoulím jako dítě do svého tajuplného koutečka, nikdo se o mně nedoví, nikdo!
Už zevnějšek dvoupatrového domku se mi líbí. Jenže nebudu samostatným nájemníkem, jen podnájemníkem, ale co na tom! Moje nastávající "paní" je konduktorkou, pana konduktora - je někde u dráhy - jsem ještě neviděl, jezdí skoro pořád. Mají v prvním patře byt tak velký, jakého nepotřebují. Velký pokoj do ulice, pak kuchyň, pak dva pokojíky v křídle nazad, ty jsem najal. Tři okna jdou do svislého dvora, jedno, z pokojíku zadního, do zahrádky a na Petřín. Pěkná zahrádka - konduktorka pravila, že tam může každý nájemník; no, já tam nepůjdu, budu studovat. Ale příjemná je mně zahrádka ta. Že je dům přistaven zrovna k úpatí Petřína, je dvůr svislý a zahrádka as ve výši prvního patra, takže moje okno jest tam tedy skoro přízemni. Když jsem přistoupil k oknu, slyšel jsem s Petřína skřivánci zpěv. Rozkoš! Ptal jsem se, jsou-li tam také slavíci? Jsou!
Konduktorka je mladá, as dvaadvacetiletá žínka. Je hezká, tak zdravě hezká. Obličej není sice klasicky pravidelný, brada je trochu široká, ale tváře jsou jak růžový aksamit a oči, trochu vypoulené, jsou jako chrpa modry. Chová dítě - sedmiměsíční holčičku, Kačenku, - od těch lidí člověk slyší hned celou biografii. Kačenka dojímá komicky. Hlava je jako koule, vypoulené oči, po matce, jako by seděly na šťopce a hledí neskonale blbě. Ale když se člověk na to přívětivě zahledí, začne se koule smát a v tupých očích je najednou plno jisker, a ty oči mají náhle tak příjemný výraz, že - (napíšu to až později, teď mně to dobře nenapadá). Pohladil jsem Kačenku po tváři a řekl: "To je hezké dítě, tohleto." Matky si získat chválou dětí je vždycky dobře. "A tichá je, skoro ani nezapláče," libovala si matka. To je mně velmi příjemno, kvůli studiím.
Když jsem řekl, že jsem doktorem práv, byla konduktorka patrně potěšena. A když jsem řekl, že se jmenuju Krumlovský, zvolala: "I jeje, to je hezké jméno!" Ti lidé řeknou všechno hned tak upřímně. Smluvili jsme nájemné a posluhu a snídani, konduktorka mně bude prát a posluhovat a vařit snídani. Vpravo dole u vchodu je hostinec, čistý, jak jsem viděl, odtamtud budu brát obědy a večeře. "My, když je muž doma, berem taky odtamtud; mají tam stravu domácí!" To je výborné, já miluju stravu domácí. Já pranic nestojím o tu kořeněnou kuchyň restaurační, mně jsou škubánky a jahelník a maštěné nudle stokrát milejší než všechny karbonády. A vlevo dole u vchodu má švec svůj krám a zrovna nade mnou, v druhém patře, bydlí krejčí, co chci ještě víc? Musím podotknout, že o kousek dál stojí dům, kde se narodil Mácha. Ale já pranic nedbám poesie psané, mně je ta poesie, kterou tvoří život sám, stokrát milejší, a proto to o Máchovi podotýkám jen tak. Já sám jsem nepsal nikdy žádných básní - totiž - co studentík jsem arci také začal. Možno, že jsem měl talent. Alespoň se pamatuji na zcela pěknou jednu báseň svou, baladu, se vzornou aliterací. Už vím z ní ale málo víc než tu aliteraci -

podle stráně
štěkotem svým přizvukuje
pískotu pes páně.

Smáli se mně, když jsem baladu ve škole předčítal. Bránil jsem se a poukazoval na tu aliteraci. Ale smáli se ještě víc, a od té doby místo "aliterace" říkali vždycky "pískotupespáně". Oslové!
Když jsme ještě jednali s konduktorkou, vstoupil do otevřených dveří kuchyně as čtyřicetiletý muž s dýmkou v ústech. Nějaký soused, zcela po domácku oblečený. Zůstal stát, opřel se o veřeje a bafal.
"Ten pán je pan doktor Krumlovský," pravila konduktorka s patrným důrazem na slově doktor.
Muž bafnul. "Nu to mne těší. Na dobré sousedství, pane doktore!" A muž mně podával masitou, měkkou ruku. Potřásl jsem, člověk musí umět se sousedy vyjít, vždyť jsou zde beztoho tak hodní lidé! Muž je zavalitý, krevnatého obličeje, modrých, vodnatých očí, jako by plavaly ve slzách. Opět tak upřímné oči! Ale takováhle upřímnost vodnatých očí bývá také od chlastu - jsem znalec lidí -. A svrchní pysk má tlustý, každý piják má svrchní pysk tlustý.
"Hrajete šístku?"
Rád bych řekl, že teď studuju, teď že nehraju praničeho, ale - nač hned kazit sousedstvo! "Kterýpak Čech by neznal šístky!" povídám se zdvořilým úsměvem.
"To je dobře, uděláme si den." (Hotový germanism, myslím, "udělat si den"; náš český jazyk se po městech ukrutně kazí! Budu v rozmluvách nenápadně se snažit, abych jim chyby opravoval.) "My umělci máme učené lidi rádi. Člověk se od nich něčemu naučí."
Ti toho chytnou ode mne! Cítím však, že teď zas já musím pronést něco lichotivého. Kdopak je ale ten muž? Umělec - vodnaté oči, krevnatá tvář, masitá ruka - vsázím se, že má na koncích prstů mozoly, nevidím tam, ale on musí mít na koncích prstů mozoly, hraje kontrabas -jsem znalec lidí. - "No, vy co hudebník zajisté nemáte nikdy dlouhé chvíle," povídám.
"Paní konduktorko, slyšela jste?" rozchechtal se muž tak, že rameno šlo o veřej nahoru dolů, jako když se nosorožec o kládu tře. "Já takový bláznivý muzikant jako ten -" ukázal přitom palcem přes rameno na prostřední dvéře chodby a smích jeho přešel v silný, harašivý kašel.
"Pan Augusta je malíř," mínila konduktorka.
Teď přiběhl z pozadí chodby kluk as osmiletý, vylákán z bytu nejspíš tím smíchem a kašlem. Opřel se o malíře a hleděl na mne.
"To je váš syn, pane Augusto?" pravím poněkud v rozpacích.
"Můj Pepík. Bydlíme tamhle v pravém dvorském křídle, jako vy zde v levém, budem si vidět zrovna do oken."
"Kdopak je to?" ptal se Pepík a ukázal prstem na mne. Miluju prostou, bezohlednou řeč dětskou.
"To je pan doktor Krumlovský, nezdvořáku."
"A ten tady bude zůstávat?"
"Poslouchej, Pepíčku, chceš krejcar?" a hladím kluka po světlých kadeřích. Kluk natáh mlčky ruku.
Myslím, že jsem učinil na všechny dojem dobrý.

Byl to perný den! Stěhování a rovnání a přendá vání, že šla hlava kolem. Nestěhoval jsem se ještě Často a stěhování je mně nemilé; jsou prý lidé, kteří mají docela zálibu v něm - zvláštní choroba, musí to být lidé povahy nestálé. Ale upřít se nedá, že i ve stěhování je poesie. Když starý byt začne se prázdnit a pustnout, zmocní se nás náhle jakás lítostná tesknota, je nám, jako bychom opouštěli ochranný přístav a vydávali se na zvratké vlny. A nový byt se dívá na nás cize, nevypravuje nám ničeho, je chladný. Bylo mně, jako bych co malé dítě v nenavyklé místnosti chytati se měl matčiny sukně a volat: "Bojím!" Ale zítra ráno vstanu a zajisté už řeknu: "Dobře se to spí." - Kolikpak máme už hodin? Půl jedenácté. - A po domě už ticho jako v studni.
To je dobrý obraz: jako v studni, mnohem lepší než "jako v kostele", alespoň ne tak otřelý.
Moc jsem se nasmál konduktorce. Všemu se divila, všechno ohmatávala, prohlížela; taková naivní zvědavost neuráží. Pomáhala pilně, ihned sestavovala a stlala mou postel, nejvíc obdivovala se velké srnčí poslámce a srnčí koží potaženému polštáři. Když to byla uložila, nemohla odolat a položila se na postel, jak prý se to leží; smála se na posteli samou radostí jako veverka - totiž jestli se veverka směje. Pak položila na postel Kačenku a smála se zas. Má zvláštní smích, jako když drobným zvonkem zvoní. A když rozestřela na podlaze k posteli huňatou lišku, ovroubenou červeným suknem, měla novou radost, že Kačenka se liščí hlavy s těma skleněnýma očima bojí. "Budu ji tím strašit, když nebude hodná!" Ti lidé jsou z maličkosti hned šťastni.
Ale pak bych se byl brzy zlobil. Když jsem přibyl s druhou forkou nářadí, viděl jsem otevřenými dveřmi, že v druhém pokojíku klečí Pepík na sesli u akvárium a má na dlani vylovenou zlatou rybku. Přiskočil jsem rychle. "Ježíš Maria!" slyším za sebou neznámý hlas ženský, a když jsem se ohlíd, utíkala nějaká ženská ze dveří. Konduktorka stála u postele a smála se, až se za boky brala. "To byla paní malířka. Lehla si, aby viděla, jak se to leží. Domácí slečna taky si libovala, že se leží dobře." Myslím, že konduktorka přivede celý dům sem, aby si lehnul - na čempak ti lidé líhají? Ale Pepík mně nesmí bez dohledu do bytu, ještě by mi jednou akvárium převrh. Ostatně pěkný kluk, kadeře jako len a oči jako trnky - ty oči nemá po otci, snad po matce.
Pořád poslouchám, tluče-li slavík. Neslyším nic, snad je mu příliš ještě zima. Pěkné jaro, už máme jaro šest neděl a chodíme pořád ještě v zimnících! Snad bude, čím dál do léta, zima tím větší, a budeme nosit letní kožichy - hehe, dobrý nápad: "letní kožichy".
Ale slavíkovi trochu zimy přec nevadí? - Naslouchám marně - žádný klokot! - Kroky! Mužské, těžké kroky, a přicházejí po chodbě blíž. Vrzly dvéře, to jsou dvéře naší kuchyně - ženský hlas, mužský hlas - patrně přibyl konduktor z cesty. Honem zhasím a lehnu si, ona by ho přivedla, aby zkusil, jak se to leží. A konduktor, když přijede z cesty, je tak špinavý.

Zákon občanský. Řád směneční. Zákon obchodní. Řízení soudní. Patent sumární. Patent o řízení v rušení držení. Patent o řízení v rozepřích o nájmu. Zákon horní. Zákon vodní. Zákon trestní. Řád trestní. Zákon o řízeni ve věcech nesporných. Zákon obecní. Řád notariátni. Řád živnostenský. Řád knihovní. Řízení směnečné. Zákon o spolcích. Zákon o myslivosti. Zákon o poplatcích.
Tak! Každé ráno si ten seznam přehlídnu, abych viděl, jak je toho mnoho, co ještě mně schází, a v píli neustál. Však píle potrvá, jsem teď zcela jiný člověk. Ale kdykoliv a jakékoliv budu mít dobré předsevzetí, po každé si je napíšu, a každý den číst, každý den! Člověk zapomíná mimovolně.

Dobrá snídaně. Káva bez cichorie, kyprý rohlík. Konduktorka v bílé ranní kazajce. Září, je vidět na ní šťastné manželství. "Dobrá káva, výborná," pravím, abych si ji zcela naklonil. - "Nu to mne těší, pane doktore, jen když vám chutná. - Neporoučíte nic?" Teď si vzpomínám na konduktora. "Váš pán je doma? Musím se s ním přec honem seznámit." - "Šel na nádraží s raportem, přijde až k obědu." Zas se směje, ona se směje pořád. "Já bych teď ustlala a trochu poklidila, Kačenku jsem zrovna vykoupala a ona usnula," dodává; "překáží-li to panu doktorovi, mohl by pan doktor zatím do druhého pokoje."
Jdu do druhého pokoje a dívám se z okna na dvůr. V obou patrech naproti kytky v oknech. Ty obyčejné u nás kytky, to se rozumí. Mohla by se sepsat zvláštní okenní Flora česká. Vonná bazalka s tím velkým, šťavnatým listem: ale když se list trochu rozžmolí, zvadne -"pomilovaná dívka". Balzamina, bez vůně, ale s četným květem; každý si ji ročně pěstuje z loňského semene. Protivná pelargonie s koženým smutným listem a křiklavě červeným květem. Růžovec s vystříhaným listím; snese už trochu mnutí. Muškát, rozmarýna, to se rozumí. Rozmarýna, květina svatební, květina pohřební. Vůně: láska; stálá zeleň: věrnost. Rozmarýna sílí prý paměť, musím si jí koupit několik hrnků. Rozmarýnu pouštějí po vodě -

Kytka jede po potoce,
snad ji, Jene, chytneš v roce -

I ne, nechytnu, to tak, brzy se oženit!
Zahrádka už je pěkně urovnána. Moc besídek v ní, snad pro každou rodinu v domě jedna. Po besídkách se nejspíš budou pnout malvy, aby Pepík mohl trhat syrečky. A na záhonech bude kopr, na omáčku ke knedlíkům.
"Už je uklizeno, pane doktore," směje se konduktorka ve dveřích. Okna v prvním pokoji otevřela dokořán. Musím je zas zavřít, ale raději až odejde. "Neporoučíte nic?" Pravý vzor úslužnosti, musím s ní alespoň přívětivě porozprávět. Od malířů sem zalehá křik malého dítěte a několikačárkovaný dorostlý soprán ženský. "Mají tam nemluvně, ne?" - "Ročáčka, vřeští celý den. (Okna do dvora se budou odvírat málokdy.) A malířka taky pořád křičí. Ta má ty panty u své chlebárny dobře namazány!" (Okna do dvora se neodevrou nikdy, okno do zahrady může být celý den dokořán.)
Pozoruju, že konduktorka se salonně právě nevyjadřuje - no, jednoduchá ženská. Podobá se však, že existují zvláštní malostranská pořekadla, budu si je zapisovat, na př. hned o těch pantech. Vidouc, že si něco zapisuju, praví: "Snad nevytrhuju pana doktora, snad má pan doktor práci?" - "I ne - jen tak -" pravím. "Kdopak to bydlí nad malířem?" - "Nějaký podivín, starý mládenec. Provazník se jmenuje, ani nevím, čím byl. Nedělá celý den pranic, nevychází, dívá se jen jako vejr z okna a kouká se jedovatýma očima, co dělají sousedé. Aspoň kdyby kočku hladil po zádech." Směje se. (Zapisuju: kočku hladit po zádech.) "V prvním patře do ulice bydlí domácí pán se svou slečnou a v druhém patře do ulice bydlí pán a paní Vejrostková, úřadnická rodina. Musí být teprv krátce svoji, mají ještě zcela žluté prsteny. - Ale já tu plácám a kdo ví, neprobudila-li se už má Kačenka." Smích a už je ze dveří.
Teď znám už všechno. Honem okna zavřít a začnem studovat.
Devět hodin. A je úterek, dobrý den pro začátek studií! Začnu jako každý s občanským zákonem. Myslím, že to půjde dob -
"Ale já jsem se ani nezeptala, jak se to panu doktorovi první noc spalo," zní vesele zas ode dveří. "Koukej se, Kačenko, pan doktor. Dej dobrýtro - kompliment (kloní ji) tak! Duc! duc! (Dělá, jako by ji házela na mne.) Dobře se spalo, to si myslím, na takové posteli! (Už je u postele.) Kačenko, koukej, to se to hajá! (Klade ji už zas na postel.) Vid mrško, to děláš paní? Je to postel!" (Zas si tak napolovic sama ke Kačence přilehla.)
Pěkná žínka, luzné podívání, ale -! Dívám se upřeně do zákoníku.
"Pojď, Káčo, pan doktor má co dělat, nesmíme překážet." A už je se smíchem venku. Naivní k neuvěření!
Tedy! Nejprv s rozvahou každý paragraf přečíst! Úvodní prohlašovací patent necháme být. Úvod. O zákonech -
Kočka! Bílá kočka! Stojí u dveří a mňouká. Já ji přec posud nespatřil, je to naše kočka? - Jakpak se dělá honem na kočku? Aha: "čičí!" Když ale budu dělat na ni "čičí", bude mňoukat třeba ještě víc!
Ne, když je zde, nemohu studovat! Nemám kočky rád, jsou zlé, falešné a chytají myši. Také škrabou a kousají! A když někdo spí, položí se mu na krk a udusí ho. Předsevzetí: Každou noc, než si lehnu, dělat "čičí!" Že prý se také rády vzteknou - to by tak bylo - musím se konduktorky šetrně - snad je to její miláček - zeptat, nepozoruje-li dle něčeho, že je trochu vzteklá.
Už zase mňouká. - Pootevřel jsem dvéře, kočka vyběhla. Konduktorka: jestli prý si něčeho přeju. Že nic. Vždyť prý jsem ale pootevřel dvéře. Jen kvůli kočce tento. A tak! - smích.
Úvod -
Klepání. Malíř. Že prý nechce vytrhovat, že ale, když byla prve moje okna otevřena, viděl na stěně obrazy viset, a to prý mu nedá. Mám dvě kvaše od Navrátila, jednu: Moře v bouři, ráz temný, druhou: Moře v slunečním jasu, ráz veselý. Malíř se před ně postavil. Je oblečen k vycházce, má šosatý, sousedský černý kabát, hůl a šišatý klobouk. Kdyby z toho klobouku vyrůstala kalina, byl by to kozáčky kurhan. To prý musí být Navrátil. "Ano." Takových Navrátilů že ještě neviděl. Kdy prý si uděláme šístku? "No však se stane, stane." S panem domácím prý mužem hrát ve třech, a kdybych si pozval nějakého svého známého, mohli bychom hrát ve čtyřech. Že mně ale musí říci, jeho žena že se přede mnou stydí. Překvapil jsem ji včera zde, jak ležela na mé posteli, paní Vilhelmová že ji ale byla vyzvala. Usmívám se zdvořile - "no, však já vaši ctěnou paničku uchlácholím, není tak zle". - "Ty ženské!" Potřásáme si ruce, on jde.
Konduktorka ve dveřích. Že prý je hned deset, nepřeju-li si zdola snídani na vidličku. "Děkuju, nesnídám nikdy na vidličku." -
Úvod. O zákonech občanských vůbec. Pojem práva občanského.

***