Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

VI.

Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:
ženských tu naseto valné jak ku poradě,
vedlé nich, kolem nich hemží se děti -
jak vřeští, jak piští to lidské smetí -
a já tu prostřed sedím!

Ach - hlava jde kolem, sluch můj je rozechvělý,
zrak můj už znaven a mozek už zmámen celý -
vše točí se, běhá a tančí a skáče,
vzduch plný výskotu, smíchu, pláče -
protivné, děsné hlasy!

A teď - je to drzost! Dvouleté asi robě
chytlo mou nohu a opřelo ručky obě -
ne, namísto kloubů mu důlky v nich sedí -
a pitomě, tázavě na mne hledí
veliké, modré oči.

Mám trestat je rukou? Houknutím zahnat robě?
Rozpaky rostou, já nevím, co počít sobě -
a pojednou - pravím vám znenadání,
jak stalo se, neví snad pánbůh ani -
držím to dítě v klíně.

A tisknu je k sobě - měkké mu hladím vlásky,
hlasem pak kdysi jak za doby první lásky,
když panence vyznání činil jsem štkavě,
teď tážu se plaše a zajíkavě:
"Děťátko, máš mne rádo?"

VII.

Mně dech se v hrdle ouží
a oči mne tak tlačí,
a teskno je mi do hlubin mé duše,
ba mysím věru, že je mi až k pláči!

Snad je tak děcku zrána,
když z nočních mrákot vstává,
a s pláčem šíji matky své ovíjí,
až srdéčko mu v ňadrech usedává.

Snad je tak louce z jara,
když nad ní slunce svitne
a po travině, mladé po rostlině
zas první rosy visí perly třpytné.

VIII.

Jsem zaleknut, jako bych při hříchu
byl pojednou přistihnut býval,
však stalo se, od let co nestalo -
já věru teď nahlas si zpíval!

Vždyť ale snad sám za to nemohu,
proč tedy ta vzápětí tíseň?
Jak padl mi jara květ do oka,
tak do duše národní píseň!

Ach, sladká nota!
Nechť třeba se tesknota v prsou šíří,
ta písnička znovu zas hrdlem víří,
až zaklokotá.

Jsem ptákem v kleci:
když přistoupíš, v strachu on sem tam lítá,
však z hrdélka píseň už porozvitá
se tlačí přeci.

IX.

Po přečtení čudských písní národních

Ty srdce lidské, mistře zpěvů všech,
tak rád bych zpívat uměl!
A jdu se tebe pooptat,
kdy zpěv má jenom šepotat,
kdy líp zas, aby šuměl?

"Když cestou člověk kráčí znavený
a tíž mu hlavu střásá,
mdlý jeho krok a bledá líc -
tvůj ret se rozpěj víc a víc,
až zvonem pozajásá.

Však když jde vandrovník kol veselý,
má v oku plno smíchu
a na rtu písní bujných rej -
tvůj ret pak jenom šepotej
a píseň vlň se v tichu."

X.

Buď požehnán, ty lístku první,
jenž ve smaragdu bujné zdobě
jsi zrak můj s životem zas spoutal
po té tak teskně dlouhé době!

Buď požehnána, písni první,
jež vylétlas z lesního houští
a zvonkovou svou manu sila
po srdce mého zprahlé poušti!

Buď požehnán, paprsku první,
jenž s oblohy v má prsa skanul -
vždyť tebou duch můj ztrouchnivělž
zas v tichý modrý plamen vzplanul!

A je mně teď, jak vzduch by nesl
na vlažných vlnách bájné hlasy,
jak po slunce by zlatých prškách
se třepotaly dávné časy.

Jak kolem hlavy šplounaly by
zas dětské písně, smavé zkázky,
jak žila by zas matka moje
a hladila mi černé vlásky.

Jak by se ke mně naklonila:
"Jsi mi tak bledý, dobrý hochu,
hleď, kolem vše se směje, volá -
jdi, dítě, ven a hraj si trochu."