Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

VI.

Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si sličnu,
a vyzkušení lidé staří praví,
že kdo chtěl přihlídnout, moh vidět tuze,
jak oba dávno již jsou láskou žhaví,
moh lesklé zřít jich hledy, slastné chvění,
moh pozorovat, jaké mají schůze
za lesův obzorem, ba až tam hory na temeni.

Hned zrána obláčkové, bílí jako z vlny,
po širém nebi sem tam houfně stáli,
a nato k pochodu se seřadili
jak šňůry perel, v nekonečnou dáli.
Pak na nevěstu šlojíř dali barvy šedé,
a na vůz s vranými ji mraky posadili -
prach ve kotoučích letí po zemi a svatba jede.

Před svatbou muzika svou jasavou hrá píseň,
bouř do koní svým modrým pere bleskem,
hrom po nebesích z těžkých kulí střílí -
a svatba k předu jede s divým třeskem.
Kde lidská obydlí, již okna odvírají
a honem za svatbou si povyhlédnout pílí
a šepcí s úsměvem si blaženým: "Bůh žehnej kraji!"

Již svatba přelítla, jen skvoucí deštná vléčka
se za nevěstou táhne ku obzoru.
Jak vínku zdoba v půli roztržená,
od hory temene až dolů k boru,
hle, květoucí se duha oble kloní,
a pod ní, bouřným deštěm osvěžená,
zoraná pole krásně jako čerstvý chleba voní.

VII.

Nesmějte se pavučince
na mých vlasech, kamarádi,
nesmějte se do očí nám,
že se máme s mladou rádi!

Třeba bylo pozdní lásce
jako v sadě na podzimi:
kapky mlhy po travině,
bílé kvítko mezi nimi -

přece i to pozdní kvítko
ještě těší mladou duši,
pěkně hustým vlasům dívčím,
pěkně plným ňadrům sluší.

Bílé kvítko jahodové,
sedmikrása bělolistá -
a má zšedlá hlava má snad
na těch ňadrech také místa.

VIII.

Jak dobře, že z ráje vyhnal nás
kdys všechny ten pánbůh milý,
i žehnáme otcům, praotcům,
že hříchem nás podědili!

Tak vesele se to vandruje,
ve uzlíčku hřích dědičný -
ach bez hříchu by ten květný svět
již zpola tak nebyl sličný!

Ba nebýti jeho, zda zněly by
kdy pak stráních jarně zpěvy?
Zda těšil by kdy nás růží květ
a kyproučké panen zjevy?

Zda bychom si někdy výskli tak,
když "ku tanci!" hudbě kynem,
zda bychom se štěstím chvěli tak,
když děvu si k prsoum vinem?

A ptejme se pánů nebo sluh,
z měst slečinky, dívky veské,
a každý nám chvějně přišeptne,
že hřešit je ach tak hezké!

IX.

Motiv cizí

Já umírám láskou. Loučím se
již se vším tím světa pychem -
ach zazvoň mi, děvče, k hodince
svým nejstříbrnějším smíchem!

Hrob vykopej na své postýlce,
šest střevíců dlouhý asi,
a místo těch tříštěk borových
v něj nastlej své zlaté vlasy.

Tak měkký to hrob, tak milounký -:
dvě nad hrobem očka svítí,
dva rty kvetou jako růží keř,
dvě líce jak z ráje kvítí.

Však vdova ty žíti nemůžeš,
nuž ulehni ve hrob ke mně,
a bůh nám dej sladce spočinout
a lehká nám budiž země.

X.

Má poesie - dívčina
a mžikem láskou plápolá:
jak spatří oči mladé,
již ruku k srdci klade
a hlava jde jí dokola.

Hned chystá roucho svatební
jak padlým sněhem vroubené,
a chystá závoj řásný
a bleskný šperk so krásný,
i vozy, věnci zdobené.

Již svatba v plném rozletu -
vtom rozum v cestu vyrazí:
tři stará slova vrhne
a šátek v uzel zdrhne
a rázem svatbu přimrazí.

XI.

Vzpomínka na Hálka

Teprve srpen. S oblohy
záře a teplo jen srší,
a přece již s agátu před domem
vše listí jak v podzimi prší.

Sotvaže větérek zavěje
a sotvaže větev se skloní,
již ku zemi sežloutlé listí to
jak zlacený deštík se roní.

Zamyšlen dívám se oknem ven
a chvěju se, podoben věchu -:
musí to přece být pěkné jen,
když člověku prchnou dny poslední
tak v plničké záři, tak v spěchu!