Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• podtitul: Malostranský feuilleton

I.

Motto:

Co v próse nebylo by nic,
dá do veršů se; není sic
pak ještě ničím také,
však je už prajinaké.

1.

Dláždění velké a nesjeté,
zelenou prorostlé travou,
dva paláce stojí nalevo,
dva paláce stranou pravou.

Budovy rozlehlé, obrovské
v tiché se náměstí spjaly,
a hledí tak šeře a podřímle,
jak spaly by a jen spaly.

Kdykoli odlehlým náměstím
hošík jsem projíti musil,
vždy kráčel jsem mimoděk po prstech
a tesklivě dech jsem dusil.

Jací as spavým těm olbřímům
velicí snové se zdají!
Co asi ty mříže a zákleny,
co mhouravé arkýře tají!

2.

Však někdy nás více si zaběhlo
do "palácového koutku"
a náměstí pojednou oživlo,
jak dotknutím květného proutku.

Pak vesele tam a kurážně
se hlasy nám ze hrdel draly,
a smáli jsme se, jak zvuky ty
kdes do zdí a do oken praly.

A náhle jsme vejskli a slouchali,
kam blabolná ozvěna letí,
a poskočili si a utekli -
vždyť víte, co umějí děti!

3.

Z těch obrů byl jeden můj miláček,
měl tváři až černou, však klidnou,
měl veliká vrata kovaná,
a za nimi portýrku vlídnou.

Jak rád bych byl s obrem hrál si tím
a leckde ho pozatáhnul!
A vskutku se stalo! Kdys v podvečer
jsem drze mu na knír sáhnul.

A sotva jsem zatáh', těžký zvon
vnitř na poplach domem duní,
a ve vratech dvířka se rozlítla
a ve dvířkách portýrka funí.

"Ty nezbedo, čertovo pometlo,
ty ďábelská - odpusť mi, nebe! -
jen dostat tě někdy mých do rukou
a roztrhám, rozmelu tebe.

Já zrovna si uložím dítě své,
v tom banda ta na poplach zvoní,
a chytla-li holka už dřímotu,
má chudinka také zas po ní."

4.

Já výskal a skákal a točil se
a moh' jsem se popukat smíchy;
však když jsem se octnul až za rohem,
byl pojednou jsem pak tichý.

"Vždyť nemusila's mi tak nadávat,
ty nehodná, hubatá paní;
víš, nech si tu hloupou svou holčici,
a ta ať si nechá své spaní!

Ať ve spaní roste a tloustne si,
co je mně do škvrněte, do ní,
však já ti ji nikdy už nevzbudím,
má ruka už nezazvoní!"

Tak sliboval jsem a potvrdil
vše řečené máchnutím ruky,
a nežli jsem doběhl k domovu,
jsem sepral se s desíti kluky.

II.

1.

Nuž - dorostl jsem a hrdě dost
jsem kráčel po pražském mostě,
a díval se s chodníku na chodník,
kde které jde hezounké rostě.

Kde které jde líbezné rosťátko
a nese se růže jemná,
a má-li pod brvami blankytná
či má-li snad očička temná.

A blondýna je-li či brunetta,
a srnčího je-li kroku,
a obloučká je-li po prsou
a štíplého při tom boku.

A ústa má-li jak maliny -
ach Bože, když člověk narost',
má pojednou pranové ohledy
a tisícerou pak starost!

2.

Hrome, ten pohled - ta postava!
Jak, vpravo se zatáčí dolů?
Co myslíš, ty andílku, proběhnem
se trošičku o závod spolu?!

Já předešel. Zase tak pohlédla;
však honem zrak sklopila k zemi.
Oslovit chtěl jsem ji, nevím proč
jsem zůstal však přece jen němý.

Aj vida, hledí mi uniknout!
Vždy rychlejší její je chůze,
a přede mnou jak tak pospíchá,
je podobna letící duze.

Již přece zas poněkud slevila
s rychlosti krůčku svého -
a hle, teď zvolna se zatáčí
do "koutku palácového".

A postála, trochu se ohlédla,
já pozdravil zpovzdálí skromně,
a ona se lehýnce usmála
a zmizela - v černém domě.

Zde tedy! A nejspíš že dceruška
té známé mi od dříve paní?
Nu počkej! Ty nevíš, jak umím já
děvčátkům ukrádat spaní!