Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Náš Boubín má šedivou čepičku
a zvolna si z dýmky kouří,
on pánem teď, hledí si do kraje
a lenivě očima mhouří.

Vše vidí: jak jeho že ženuška
si lesní svůj vrkoč plete,
jak větrným, měkkounkým chvoštětem
sníh skalního s úbočí mete.

A vidí, jak kolkolem po řekách
ti trpaslí synci malí
si po vodě dolů a nahoru
své mlhové balvánky valí.

Jak šedivé ze skalní kotliny
výš výše se kotouč paří,
kde trpaslí dcerušky pro lidi
z mlh dešťovou polívku vaří.

A jiné z nich plátna zas utkaly
a věší je za strom všady,
že vandrovník náhle se zaráží
a neví již, kamže a kady.

Zas Boubín se ku řece zahleděl -
tam věru už stavba celá,
a od břehu k břehu se z mlhy most
jak z mramoru do dálky bělá.

A na břehu stojí lid spěchavý
a radí se zdiven spolu,
a který z nich mamidlu uvěřil,
hrš! sklouzl a sletěl až dolů!

A Boubín se hromově rozchechtal:
"Ne, mámo, - ti kluci tvoji -
ej mají ty děti teď nápady,
že člověku rozum až stojí!

No mládí je mládí a stvořeno,
jak myslím, jen ku radosti -
hoď, mámo, jim mlhy té ještě kus,
vždyť máme jí, chvalbohu, dosti!"

II.

Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
byl samý nach a plný zlaté zdoby -
však trhám zpět zas zelenou svou sítí:
kam on mně used, bují tořič - kvítí
umrlčí hlavy do podoby.

Já vesel hledal sněžnou parnasii,
má květ tak milý, srdce do obrazu,
a našel ji - však ruka zpět se veze:
kol kvítka můra smrtonoška leze,
s umrlčí lebkou na svém vazu.

III.

Když nad střechou osad se zmítá bouř,
tu přemnohá svém ve přístěnku
si zavzdychne dobrácká dušička as:
"Ta nebohá ptáčata venku!"

Ach, prosím vás, pražádnou lítost jen!
Nám, kteří svá nemáme hnízda,
je nejvolněj, nad námi, pod námi bouř
když válečnou muziku hvízdá.

Když kolíbá les se jak na vlnách
a k zemi až shýbá své témě,
a blesky se třískají o čela skal,
až třese se kolkolem země.

A urve-li nás to a smete nás
a rozrazí prsa o kámen -
bouř zahučí velebný pohřební žalm
a příroda zavzdychne amen!

IV.

Motiv dívčí

Ty naše hodiny
jsou jako z rodiny!
když jsem s hochem bývala,
koléčka si zpívala,
repetila cvaky, cvaky -
když jsme se my políbili,
koléčka si mlaskla taky.

Ach - hocha odvedli,
mně tváře pobledly!
Hodiny teď jdou a jdou
líně jedna za druhou,
a koléčka cvaky - cvaky -
když si vzdychnu na posteli,
koléčka si vzdychnou taky.

V.

Motiv italský

Kdy láska přilétá?
Když jaro dýchá pohorách,
ze země mízu loudí,
a labuť, jidne zrozená,
po našich vodách bloudí;
s břehu když do vln bublavých
měkounká pomněnka se dívá,
a lidem vonných za nocí
v každinké žílce slavík zpívá...

Kdy láska odlétá?
Když nad oblaky nahoře
labuť své mladé volá,
a dole vítr v strništích
vzdorná si hvízdá kola;
v zpáteční vodě pod mlýnem
když žlutavá se stříže točí,
a lidem němých za nocí
i ve snu chladem vlhnou oči...