Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• výbor Nerudových próz a fejetonů inspirovaných Prahou, jejími událostmi, životem i zábavami Pražanů v sedmdesátých až osmdesátých letech devatenáctého století

Zlatá ulička na Hradčanech

Starobylé části měst mají do sebe podivný ráz. Naproti částem co do času mladším vypadají jako kmetové naproti mladšímu pokolení. Jejich kroj je staromódní, jejich ozdoby překonané a jejich svršky podobají se krásně myšleným vlásenkám středověkým. Jsou to pamětníci dávných dob, kmetové, kteříž "doběhli už na výši sněžné hory", dlouhá léta probojovali, a nyní zlehounka se smrti učíce, mlčky zrají v slabém zadumání v resignaci. Ano, resignace jest hlavním rázem starobylých částí stále se zvětšujících měst. Někdy ovšem přidruží se ke kmetu, jemuž už přísloví moudrost připisuje, místo této mnohá špinavá náruživost, a podobně tomu mívají i skupeniny starých budov, místo tichou, aristokratickou resignaci jen špinavou chátru a nízké náruživosti ve svém lůně. Naše Hradčany pražské spojují obě tyto vlastnosti podivně v sobě; nikde se zde mezi sebou tyto neproplétají, a přece stojí těsně pohromadě. Nepodotýkám zcela pro sebe uzavřenou část, tak zvaný "Nový Svět", jenž nyní už většinu své bývalé špíny ztratil a dosti pěknými a výstavnými domky se honosí; ale myslím zde spíše na hradčanskou "Zlatou uličku", posud zajisté alespoň devíti desetinám rodilých Pražanů neznámou tu končinu.
Není ovšem divu, že chudobné části větších měst některým obyvatelům vždy neznámy zůstanou; chudoba sráží se v koutcích dohromady, je jí tam snáz než mezi přepychem spoluměšťanů; tamto už pocit stejné bídy a stejné práce ulehčuje. A jako se chudoba za svou nahotu stydí, tak se jí za touž příčinou přepych zase štítí. Kdo jen poněkud diplomovanější postavení společenské má, míní, že je vyšší těch, kteří den ode dne nejistě žijí; kdo jen poněkud lepší kabát nosí, pokládá hadry za hlavní hřích, a kdo o tři léta déle školné platiti mohl, myslí, že chudší ani myslit nedovede.
Už vchod do "Zlaté uličky", která v těch končinách leží, kde alchy­misté Rudolfovi zlatu jmění i rozum obětovali, jest dosti ukryt. Kolem bývalého kláštera svatojirského a nynějších tedy kasáren vede cesta vzhůru a pak vpravo na malý plácek, s něhož se jakoby s malého pahorku do Zlaté uličky schází. Už vchod je zajímavý. Scházíme-li k Zlaté uličce, stojí na levé straně naší dosti úhledný, dvoupatrový dům (pod číslem 30) a na pravé leží rozvaliny jakés dřívější budovy. Prvnější zachované stavení známo pode jménem "domu baronova". Povídá se, že dům ten byl posledním zbytkem velkého jmění a jeho majitel že se sem z pěkných a bohatých paláců co do posledního svého útočiště přestěhoval. Byl to baron, který zchudlost svou přílišné zálibě v divadelním umění a v umělkyních je provozujících vyčítati musil. Však ani zde neměl ještě pokoje. Chtěl sobě co nějakou náhradu alespoň malé domácí divadlo zříditi. Po celém domě však ani místečka vhodného, vyjímaje - půdu! Však i ta byla omezena, a baron musil zvláštní duševní síly snad až příliš namáhati, aby docílil, čeho sobě přál. Půda sama rozdělena na dvě patra, pro hořejší utvořena podlaha z prken od sebe daleko odstávajících. Zde nahoře seděli diváci a dívali se mezerami u svých nohou dolů na herce. Tito však měli vzdor tomu tak málo ještě místa, že např. nápověda ani na jevišti samém býti nesměl. Proražena jest tedy střecha a tesař upravil zde nízkou budku tak, že nápověda v pravém slova smyslu mezi nebem a zemí visel. Posud jsou na vazbě pudy té stopy nalepených dekorací. A ani zde pan baron dlouho nevydržel, a v Zlaté uličce ukazuje se jiný, paláci zcela nepodobný domek, kde krásný svůj život bídně dokonati měl.
Sestoupíme-li se zmíněného už plácku ke "Zlaté" uličce, stojí tato přímo naproti nám a rozkládá se k levé i pravé naší ruce. Vlevo zakončuje se už po několika krocích zadními částmi vyšších budov, vpravo pak jde mnohem dále. Kdo pravou tou částí dále nekráčí, vidí asi po padesátém kroku vzdálenosti uličku příčním domkem zastavenou; mýlil by se však, kdyby myslel, že to už konec "Zlaté" ulice. Dveře dole u domu se otevřou a jimi vejdeš do nejzadnější části "Zlaté" uličky, táhnoucí se ještě as na dvacet kroků a končící - v kuchyni. Ulička je velmi úzká, sotvaže na půl druhého kroku široká; proto také stojí obydlené domky toliko po levé straně, pravá strana je určena pro dřevníky atd., přesvědčil jsem se ale, že i v poslednějších mnohému bídáku "z milosti bydlit dovoleno". Domky jsou vesměs nizounké a malé, přistavené k chodbě, vedoucí z bývalého purkrabství ku věži "Mihulce". Chodba ta zakrývá zevnějšek "Zlaté" uličky pozorovatelům ze strany "Prašného mostu" a "Jeleních příkopů". Nikdo by neřekl, že tato řada dosti stejných oken, upravených v jediné dlouhé zdi a pod společnou střechou ku pestře rozdílným domkům náleží a celou ulici tvoří. Přistavením tím ku purkrabské chodbě stalo se ale zároveň, že "pan domácí" jen kousek střechy svou nazývati může. I vnitřek domku je velmi omezen. Z uličky vejde se do předsíně, sotva na půl čtvercového sáhu veliké, a odtud do hlavní a jediné světnice, někdy čtvercový sáh, někdy i méně měřící. Mimo to má ale každý domek ještě jakés první poschodí, malé to klenutíčko mezi stropem a přízemím a zbytkem purkrabské chodby. V tom "prvním poschodí" bydlí obyčejně "nájemník" tak zvaný "noclehář", který skutečně bytu svého k něčemu jinému než noclehu použíti nemůže, jelikož v něm pro nízkost jeho skoro ani seděti nemůže. Do této "palandy" "leze" se z předsíně buď po žebříku, buď po schůdcích, které se za dne složí a vyvýší, aby nepřekážely. Strop takové předsíně je k vůli tomu zřízen jako příklop sklepní a slouží zároveň co dveře.
Obyvatelstvo sestává z lidí oné nejnižší pracující třídy, která za šerého rána už byty své opouští, do dílen, ohrad na dřevo, předsíní kostelů a tak dále pospíchá a někdy pozdě večer se teprve zase vrací. Za dne je zde tedy mrtvo a pusto; jednotlivé ženy s nemluvňaty a leckterý chorobný jsou pak jedinými obyvateli.
Vůkolí "Zlaté" uličky je dějepisně tak zajímavé a zevnějškem svým zvláštní, že není divu, když i bohatství zvláštních a zcela původních pověstí zdejší obyvatele vyznačuje. Nevypravuje se však toliko o známé "kamenné panně" v klášteře Svatojirském, která, jak v jisté knížečce stojí, "v Jeleních příkopech od svého milého zavražděna a pak v kamenu vysekána jest byla", aneb o svaté Ludmile a Daliboru, "jenž ve věži zplesnivěl a při tom housle hrát se naučil", o "Železné panně" a věčných krvavých skvrnách v místnostech purkrabství atd., ale vypravují se i pověsti čistě fantastické, krásné a významné, jakých sobě mysl lidu všudy spřádá a maluje.
Do okna jistého domku "Zlaté uličky" nepřijde po celý rok ani slunce, ani měsíc; jet zastaveno blízkou vysokou věží. Příčina tato přirozená lidu však nedostačuje, a bez ohledu na věž vypravuje sobě důvody jiné a důmyslnější: V "Jeleních příkopech" vyrůstá a rozkvétá vždy z jara podivuhodná květinka, jejížto jak krev červená kvítka se pro svou podobu "srdínka" nazývají. Jaké učené jméno květinka ta má, nevím, jelikož jsem se o to starati nechtěl. Kdož by se také ohlížel po tom, když květinka tak krásné jméno má, když se "srdínka" nazývá! Může také být, že i jinde roste, než v "Jeleních příkopech", žádný to ale lidu nevymluví, že odtud původ svůj vzala a že hlavně pod oním, ani sluncem ani měsícem nenavštíveným oknem se daří. V onom okně bydlel čaroděj, byl velemocný, jeho moc ale, jak to už bývá, nezávisela celistvě toliko od něho. Měl krásnou, nevinnou dceru, a dokud by tato se nezamilovala, byl on mocen. Jednou však přijda čaroděj za večera domů, nalezl mladíka jakéhos u své dcery. Drželi se v objetí a dívali se při tom roztouženě oknem v hluboký, lesem zarostlý příkop a protější sady. Snadže to šumění stromů, to hrčení dovádivé Brusky, to vzdálené hučení Vltavy a ty daleké, tajuplné noční zvuky i ty blízké, sladké popěvky bdících ptáčat něco milencům porozumitelného a milého do sebe měly. Jedním skokem zasáhl čaroděj nepřipravené milence, dvojí bodnutí - a mrtvá těla visela z okna nad hlubinou a z prsou se jim řinula teplá, jasná krev na mechovou půdu.
Neviděl to mimo měsíc nikdo. Spácháš-li vraždu a vidí-li tě při tom někdo, musíš sobě v krvi jeho ruce umýti, a pak se nikdy neprozradíš. Čaroděj přinesl tedy sobě nádobu s vodou, a když se měsíc v ní koupati počal, umyl sobě rychle jeho obrazem zkrvácené ruce. Od těch dob nesvítí ani měsíc ani slunce v okno více.
Krev je ale divný, čarodějný mok, a nejdivnější tenkráte, když v lásce proceděná! Sotvaže dopadly kapky na mech, počal tento pučeti a narůstati a vykvetla z něho krvavá, krásná "srdínka". Z počátku byla prý vždy jen dvě kvítka na každém keříku, později ale přibylo jich více, vypučelo zkrvácených "dětí lásky".

Obrazy života, 1860

Procházky po Praze

I

Praha má mnoho a mnoho překrásných míst, mnoho zvláštností, kteréž jiným městům scházejí, kterými se každý Pražan vychloubá, kterýchž každý cizinec rád uznává. Rovněž však často jako chloubu a uznání slýcháme také výčitku, že Pražané přirozených výhod svých dostatečně užívat i neumějí, že jich nevyčerpají, jak by mohli. Výčitka ta není neodůvodněna. Nepotřebujem na doklad poukazovati teprve k hojným, krásným místům v blízkém vůkolí, hodícím se k výletům, kteráž navštěvovatelům poskytují i romantiky i milého poklidu, např. co do zřízení hostinců však ještě na velmi primitivním, skoro vesnickém stanovisku stojí. Dokladem nejlepším a nejbližším jest Belvedér, stojící skorem ještě v městě samém, poskytující pěknou procházku, nejdojemnější, nejvzácnější vyhlídku. Kdyby se ho nebyl ujal spolek pro sazbu stromů, kterýž bychom mimo jiné hlavně zbirovským nebohým lesům přáli, stál by Belvedér posud pustopustý, s bídnými cestami, polo spálenými pastvinami, s několika zakrnělými stromy. Pěkně položený hostinec Hasenburk na hoře Petřínu, tedy uprostřed města, přestal již dávno býti hostincem, a Pražané mají o jedno povznesené, vzácnou vyhlídku poskytující místo méně.
K hlavním okrasám pražským náležejí také krásná skupení ostrovů: Žofín, Střelecký, Židovský ostrov - Štvanice, Keplovka čili Rohanka atd. - Prvnějšímu souostroví zdá se kynouti velká budoucnost, neboť náhlým vzrůstem Smíchova, novým mostem k Vyšehradu, doplněním a rozšířením Nového Města, jímž konečně i těsnící městské zdi prasknouti musí, českým národním divadlem bude pošinuto těžiště Prahy, a tím i hořejší souostroví pošinuto do středu města. Nyní již je mnohem rozkvetlejší a upravenější než souostroví dolejší. Z úpravnosti té vyjímáme pouze Židovský ostrov, který slouží leda za bělidlo, řádnou úpravou však a především návozem hlíny, značným zvýšením nad normální zrcadlo Vltavy a malým můstkem o jediném oblouku na levý břeh zvláště Smíchovu státi by se mohl příjemnou hostinskou místností. Některé změny se stanou na všechen způsob také s ostatníma dvěma ostrovy, ač mají každý takřka již historický svůj ráz, jenž pomocí konservativnosti, tiché Praze u velké míře zvláštní, velmi dlouho zápasiti bude. Nejelegantnější plesy, velké koncerty, které se na Žofínu odbývají, určují ráz Žofína i co procházky. Je to procházka elegantního světa, cylindrů a fraků, velkých krinolín a drahých shawlů, zívajících obličejů a šeptajících rtů. V nepochybný prospěch majitelů ostrova změní se blízkým národním divadlem, v němž všechny třídy společenské scházeti se budou, i počet i ráz navštěvovatelů žofínských. Ostrov Střelecký má již proto ráz měšťanštější, že patří městským střelcům, že zde i ostatní sbory městské své zábavy pořádají. Střelecký ostrov najde co milá procházka uprostřed města ležící vždy větší a větší oblibu. Povstal kdysi projekt, aby se všechny tři ostrovy spojily mosty v jediné místo zábavní. Vydání k tomu potřebná sotva by se vyplatila, a projekt samý nemohl by se snad dříve ani uskutečniti, pokud by nebyly všechny tři ostrovy jaksi stejnorodější. Mimo to by se musila přední část ostrova Střeleckého, kamž by most nevyhnutelně jíti musil a kde střelnice nyní jest, zcela změniti a střelnice by byla zde nemožná.
Souostroví druhé však poněkud utrpí, čemuž ostatně majitelé včas a vydatně předejíti mohou. Mnoho vynáší nyní přívoz na Štvanici, mnoho však z toho výnosu odpadne, jakmile bude projektovaný most z Františku na Belvedér vyveden. Není ovšem pochybnosti, že vodní síly zdejší, že i místa samého po ostrovích není posud k průmyslovým podnikům právě nadužito, avšak i bez těchto se může již např. dobře zřízenými koupelemi mnoho vytěžiti. Illnerova myšlenka třetí plovárny nebyla zajisté nepraktická. Co by se ale na některém z ostrovů dolejších na všechen způsob provésti mohlo, byla by aréna pod zvláštním divadelním ředitelstvím. Místnost, nechť již na Štvanici nebo Keplovce, byla by zajisté velepříhodna. Již jednou mluvilo se o spojeném divadle smíchovsko-karlínském, a co podnikatelé byli jmenováni tehdy pánové Karel Hof, nynější redaktor "Rodinné kroniky", a pan Švanda ze Semčic. Myšlenku svou stran arény karlínské klademe pánům těm, k podniku takovému zcela způsobilým, nyní na srdce. Činíme to ve prospěch Karlína vzdor tomu, že dle doslechu má již ředitelství českého divadla prozatímního odděleno býti od ředitelství divadla německého, a že se prý jeden z právě jmenovaných pánů co kandidát nového ředitelství hlásí. Myslíme, že by se aréna vzdor možným zátopám ostrovů přece trvale a pevně na povýšených zdech vybudovati mohla. Otevřená aréna je pro Pražany, jak se právě letošního roku skvěle dokazuje, věcí nevyhnutelně potřebnou a tím i výnosnou.

II

Snad nikde není nádhera a chudoba, společenská vznešenost a společenská nízkost tak těsně, tak nápadně vedle sebe postavena, jako na Hradčanech. Náhoda vrhla sem jedno i druhé, aby již samy sobě byly vzájemnou kritikou, zlato v rámci chudobném, bída v rámci zlatém. Se zvláštním zalíbením psal jsem již několikráte o podivném tom družstvu, o Hradčanech, sídle krále i žebráka. Větší části Pražanů, zvláště ve vzdálenějších čtvrtích bydlících, jsou Hradčany skoro terra incognita, znají je právě tak jako cizinci, kteří za krátkého pobytu seznali hradní dvory, kostel sv. Víta, strahovskou knihovnu, loretánský poklad. Ano, mnohý Pražan nezná, třeba by i ku vzdělancům náležel, ani tolik, mnoho-li taký cizinec. Pokládá za nemožné, aby se dovnitř hradu dostal, na knihovnu se podívat je mu věcí malichernou, do pokladní síně vejít odkládá. Málokterý odloží netečnost, jakou předměty příliš blízké vyvolávají, a vyhledá sobě s jakýms sebezapřením potřebnou příležitost. A přece je pyšen na všechny ty vzácnosti, jaké Hradčany v sobě uzavírají, přece by se nepřiznal, že jich zcela dobře nezná. Obyčejně užijí doby letní, kdy cizinci proudem Prahu navštěvují, a pak lze viděti leckterou dosti známou osobnost zdejší, která se v Praze narodila a město - leda na velkou cestu "až do Brandejsa" opustila, jak bloudí ulicemi a náměstími s červeně vázaným Zapem, Baedeckerem nebo Klutschakem. Tváří se co zcela neznalí cizinci, tážou se po ulicích jim velmi dobře známých, v nichž snad sami po léta bydlili, a vžijí se dokonale do pocitu skutečného cizinství.

+++

I pro toho, kdo kvůli změně někdy se raději městem prochází, než by do zahrad si vyšel, musí být Hradčany místem nad jiná milým. Panuje zde zvláštní poklid a ničím nejsi vytrhován ze sterých myšlenek, které se v tobě budí a rozpřádají při pohledu na ty pomníky dávných dob, na ty němé pamětníky bývalé slávy. Jen kolem jednotlivých vojenských kasáren je mezi dnem čilejší život, v ostatních částech panuje buď aristokratické, buď duchovní, takměř kostelní ticho, a i v místech, kde chudý, pracující lid bydlí, zaslechneš leda hlasy ženské a dětské, ostatní obyvatelstvo vyšlo zrána někam za výdělkem a vzbudí zde ruch a život teprve zvečera, průmyslných neb obchodnických podniků není tu skorem žádných. Klidný, polomrtvý ráz ten podrží nejvyšší čtvrt pražská zajisté velmi dlouho, snad povždy, neboť scházejí zde skoro všechny podmínky ku valným změnám.
Již procházka na Hradčany poskytuje mnoho krás. Sotvaže vyjdem ke hradu nahoru, máme jednu z nejrozkošnějších vyhlídek na mocnou Prahu. Pod námi jsou zahrady kajetánské, bohatá Malá Strana s vyčnívajícími, stavěkými paláci a kostely, naproti nám zelená hora, Petřín s bělajícími se kapličkami, povznesený Strahov; v dálce vidíme velebný Vyšehrad, celé Nové, Staré i Josefovské město leží vlevo krásně rozestřeno, za posledním trčí černé komíny průmyslného Karlína, a Vltavu může oko sledovati od Podola až k libeňskému záhybu. Pro svou povznesenost mají Hradčany více otevřených, ještě krásnější vyhlídky poskytujících míst, jakými jsou zvláště předhradí nad Starozámeckými schody, Chotkovy sady a Mariánské hradby, hořejší část Hluboké cesty, zahrada strahovská, a přede všemi čarovný Petřín. Kdo toho ještě nikdy neprožil, nechť zajde sobě na Petřín zvláště u večer sobotní, kdy z táhlého městského šumu, sem ztemněle zaléhajícího, vyznívá mohutně dojemný koncert všech zvonů pražských, ohlašujících nastávající svátek. Okamžiky ty jsou věru posvátné.
Nejživěji je ještě na Pohořelci, kudy se béře proud venkovanů ze strany unhošťské. Hluboký klid hned však vedlejšího náměstí loretánského nemohou ani velkolepá kasárna Černínská zrušiti. Náměstí to je nyní urovnáno, před desítiletím vypadalo ještě právě tak hrbolaté, svislé, travinami zde onde porostlé, jako dosavadní cesta kolem protějšího maločernínského domu, až k pustému prostranství před kostelem loretánským a klášterem kapucínským. Dříve se po náměstí loretánském proháněly nesčíslné kupy dětí, neboť nynější kasárna Černínská byla již také dříve kasárnami civil­ními. Na sta lidí bydlilo v těch palácových místnostech, pronajatých takřka vesměs lidem třídy pracovnické.
Avšak z nevyrovnané, pusté půdy té vykvetla celá kytice poetických pověstí. Některé z nich podal jsem již obecenstvu v "Obrazech života", hodlám je upraviti nyní v samostatný svazeček. A vskutku, kdo na příklad jen do předdvoří loretánského vstoupil, jest již ovanut poetickým dechem. Zvláště za jasného letního dne mníme se býti v Itálii samé. Kostel, koridory, malé loreto uprostřed předdvoří jsou přísně napodobeny Lorettu italskému. Ba ani osoby, spatříš-li zde vůbec nějaké, nevyruší tě z milého klamu. Tichý kapucín ve svém hnědém kajícném šatu, sluncem snad již na skořicovou barvu vybledlém, kostelní sluha ve zvláštním, řasnatém modrém šatu, vše zde hodí se harmonicky dohromady. Ani ty žebračky v pestrých hadrech svých, sedí-li nějaké u vchodu nebo v chodbách, neruší -
"vždyť chudoba je všudy stejně nahá"!
Náhle začnou loretánské zvonky hráti nad tebou milou, starou svou píseň - dle pověsti pějí to dříve zemřelé děti dokonávající matce umíráčka.
Kam zde vkročíš, všudy tě vítá stará pověst. Před kapucínským klášterem stojí kříž divotvorný. Vyrostl ze země na paměť zázraku, jímž zde vybavila Panenka Maria malé děvčátko ze zlého kouzla. Do dřeva kříže, do všech štěrbin jeho jsou zaráženy lidské zuby, probátní to prostředek, a oběť proti bolení zubů vůbec. O sto kroků dále je umrlčí komora. Kolem té obchází každé noci stín člověka, který prý as před stoletím strážcem zde byl, a vlastní matku, když z polomrtvého spánku procitla, násilně k vůli nepatrnému dědictví dobil. Tedy český Franz Moor!
Odtud schází se k zajímavému, skoro ze samých malých domků sestávajícímu Novému Světu. Tak mnohý Pražan nezavítal sem za svého živobytí nikdy a zná "Nový Svět" právě tak málo, jako hradčanskou "Zlatou uličku", nejoriginálnější snad ulici evropskou.

Hlas, 1862