Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tichý, na druhé straně městečka ležící hřbitov byl poli měsíční září. Jen jeden kout hřbitova byl zastíněn vrbami a jinými smutečními stromy, část to ustanovená lidem, kteří i přírodu k smutku uplatniti mohou; na ostatním hřbitově byl bys v jasné bílé záři každý zapadlý rov, každou nevyplněnou jámu, ba i každou travičku rozeznati mohl. Tato část byla chuda a pusta a podobala se v bledém světle spíše písčité pustině.
Jen zde onde vyčníval šedivý křížek a klonil se jakoby v dřímotě k zemi. Teprve kolem malého kostelíčka bylo zase několik starých stromů a vedle stojící, pěkný domek hrobníkův byl pokryt vinným revím a obklopen živými záhonky.
Stromy kolem kostela ani nezašuměly, všude ticho, mrtvo - jen u okna hrobníkova domku šepot, ale přidušený a chvějící se.
Okno bylo otevřeno a uvnitř stála ženská, bíle oblečená postava, již nemožno pro stín révami utvořený dobře rozeznati. Před oknem mladý muž, opřený o zídku.
"Lidunko drahá," šeptal mladík s bolestným tónem. "Což bys mně vpravdě ani trochu ráda míti nemohla? Lidunko? Proč neodpovídáš?"
"Ach, tys ještě zde? Já na tebe zapomněla."
"Lidunko!" zasténal mladík.
"Ne, vidíš, jsi mně lhostejným jako všichni ostatní lidé; právě proto ale nechci ti ublížit, alespoň tenkrát ne, když sobě šetřením tebe neublížím. Jsi mně lhostejným jako všichni - nenamáhej se! Mně sice s tou svou láskou nepřekážíš, ale ublížíš sově třeba - ač toho nechápu, co ta vaše láska vlastně býti má. Mně se zdá to, co vy láskou nazýváte, nemocí duševně chorých lidí, já jsem zdráva a nerozumím tomu. Kdybych se vůbec něčemu smát mohla, snad bych se vašemu pitvoření zasmála."
"Ty ovšem více víš než my zdejší. Byla jsi dlouho v městě na cvičenou a jsi dcerou - -" Náhle se zarazil a doložil prosebně: "Odpusť, Lidunko, že jsem -" a opět v rozpacích zamlčel, jak se to stává člověku prostému, že slov nemá naproti vzdělanějšímu, jelikož cítí, že se zcela ostře vyjádřiti nedovede.
"Pověrčivým jako ostatní! Což je mně po tom? Vždyť se vás nikdy neptám, co si o mně myslíte."
"A ty opravdu nedovedeš milovati?" tázal se zase po nějakém pomlčení.

(...)

"Tedy ti také nebylo ani Josefa ani Karla líto, když se pro tebe umořili? I ovšem že nebylo, sice bys nebyla dovolila, aby zde zrovna pod tvá okna pochováni byli!" odpovídal mladík třesoucím se hlasem a usedl přitom jakby zemdlen na jeden z dvou drnem pokrytých rovů, jež zrovna u jeho nohou ležely.