Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola X. - V době rozechvění

Nad Petřínem stojí měsíc, jasný a skvoucí se. Lesnatá stráň vrchu je zaplavena mlhavým světlem a poskytuje snivý, básnický pohled, jako bychom jasnou mořskou vodou hleděli na les podvodní. Mnohý as zrak těká neb zakotvil se někde na stráni té, jistěže každý v hluboké dumě nebo cituplném rozechvění!
Z druhého patra zadní budovy hledí k ozářenému Petřínu Josefinka položena do okna; vedle ní je ženich její. Jasné světlo měsíční dobře nechává nás rozeznat pěkné tahy mladého muže; oblý obličej je vrouben hustým plavým vousem, oko září životní silou. Josefinka hledí upřeně a mlčky do záplavy světla, ženich její obrací častěji zrak na dívku, jejíž tílko byl pravicí ovinul, a při každém takovém pohledu přitiskne dívku lehce, lehýnce k sobě, jako by se bál setřít pel krásného okamžiku.
Nyní se naklonil a dotknul se rty svými kadeří dívčiných. Josefinka se obrátila k němu, vzala jeho ruku a přitiskla ji k ústům svým. Pak vztáhla ruku svou a dotkla se pěkné, husté myrty, která stála podle na okenní zdi.
"Jak stará by teď byla tvá sestřička?" tázala se hlasem ztemnělým.
"Právě by byla tak rozkvetlá jako ty."
"Matka tvá ani neví, jakou radost mně učinila, že mně poslala myrtu k svatbě, a tak z daleka!"
"Ba ví! U nás pevně věří každý, že myrta zasazená z mrtvé ruky a dochovaná až k svatbě je zárukou štěstí. Od toho okamžiku, kdy jsem vzal sestřičce v rakvi ležící myrtu z ruky a do země ji zasadil, jistěže se matka každého dne nad ni modlila a slzami ji kropila. Matka je neskonale dobra."
"Jako ty -", vzdechla dívka a přitulila se ještě blíže k svému ženichovi.
Odmlčeli se zase oba a hleděli do jasného vzduchu jakoby do snů o budoucnosti své.
"Jsi dnes nadobyčej mlčeliv," šeptala konečně zase dívka.
"Pravý cit nemá jazyka, jsem blažen, tak blažen, že ani nikdy později nenaleznu slov k naznačení nynějšího svého blaha. Tobě není tak?"
"Ani nevím, jak mi je. Zdá se mně, že jsem jiná než jindy, vznešenější. Kdyby neměl mít cit ten trvalosti, chtěla bych nyní v něm umřít."
"A pan doktor by plakal nad hrobem písničky," škádlil ženich. "Vidíš," dodal zase hlasem opravdovým, "ať je tornu jak chce, já myslím, že kdo opravdu miluje, ani nedovede nic takového napsat. Já bych ovšem nedovedl také jindy - ale myslím, že hraje doktor s tebou komedii."
"Ne, on je dobrý."
"Vida, jak se zastává! Říkej co chceš, ty písně tě přec jen těší!"
"Nu -"
"Aha, vždyť jsem to věděl! Vy ženské jste všechny stejný. Musíte a musíte mít své cukroví, své pochoutky vedlejší. Rád bych věděl, čím jsem sobě toho zasloužil."
"Karle!" promluvila Josefinka zděšeně a podívala se mu ustrnulá do očí, jako by ho nepoznávala.
"I vždyť je to pravda!" pokračoval mladý muž rozhorlen. "Kdybys se nebyla k němu i ke mně obojetně chovala, nebyl by se směl odvážit." Pošinul Josefinku trochu od sebe. Pravice jeho, jíž ji byl ovíjel, svezla se zpět k tělu, Jen levá ruka jeho zůstala v rukou dívčiných. Mrtvě ležely ruce v sobě.
Oba se zadívali mlčky do vzduchu. Trvalo to dlouho, co pohlíželi ven do neurčita, co stáli tak tiše, sotva že oddychujíce. Náhle ucítil Karel na ruce své palnou slzu, která byla skanula z očí Josefinčiných. Trhl sebou a přitulil ji vzlykající pevně k sobě.
"Odpusť - Josefinko - odpusť!" prosil.
Děvče štkalo.
"Prosím tě, jen neplač! Hněvej se na mne, ale neplač! - Mlč - já chybil, vždyť vím, že nejsi klamu schopna, že mne miluješ upřímně, jako já tebe!"
"Ale v tom okamžiku jsi mne zajisté nemiloval, když jsi mne odstrčil od sebe!"
"Je pravda - byl to zlý okamžik! Ani jsem netušil, že jsem tak hloupé žárlivosti mocen! - Divno, mně bylo skutečně tak, jako bych byl náhle lásku utlačil! - Zapomněl jsem, žes mlada a hezká, já blázen, vždyť vím, že každé děvče, které má vůbec jen zdravé tělo, která není zkřivena a příliš ohyzdna -"
Vtom zašustlo něco za milenci a oba se náhle obrátili.
Churavá sestra Katuška byla stále v světnicí za nimi seděla. Ani se nebyla pohnula při celém výjevu a milenci byli na nebohou zapomněli. Při posledních slovech Karlových se náhle vzchopila, učinila jen několik kroků a sklesla usedavě plačíc do blízkého křesla. " Katuško - proboha, drahá Katuško!" zabědovala Josefinka.
Oba milenci stáli s třesoucím se srdcem vedle choré, plačící Katušky. Oči jejich byly zality slzami, ústa se chvěla, ale netroufala si pronést ani slůvka útěchy.