Menu
Neruda Jan (*09.07.1834 - †22.08.1891)
Týden v tichém domě (Povídky malostranské) (8)
Kapitola VIII. - Při pohřbu
Je s poledne den třetího, středy, a dům se připravuje, aby vypravil a sprovodil mrtvolu staré Žanýnky.
Na stinném dvoře stojí na marách černým suknem pokrytých jednoduchá sice, avšak dosti pěkná umrlčí truhla, černě a leskle natřená, s čtyřmi medvědími, pozlacenými pazoury. Na víku je pozlacený kříž, kolem něho rozkládá se zelený myrtový věnec, z něhož visí široká bílá stuha. ku každé podélné straně mar jsou pro ozdobu přistaveny černé, as dvě stopy vysoké a čtyřhranné tabule, na nichž vypuklé, stříbrné ozdoby figurové, znaky to pohřebního bratrstva.
Vyjímaje pana Lakmusa, jenž se dívá z okna hořejšího, a Josefinčinu chorobnou sestru, jež stojíc na podnožce hledí přes zábradlí druhého patra, jsou všichni nám již známí obyvatelé domu dole na dvoře shromážděni a všichni jsou v obleku slavnostním. Mezi nimi spatřujeme tváře několika nám zcela neznámých pánů a paniček. Není právě mnoho ostrovtipu potřebí, abychom na jejich chladně opravdových a zvykově napnutých tvářích poznali, že jsou to příbuzní Žanýnčini. Síla žen a dětí ze sousedstva stojí po dvoře a na schůdcích.
Právě byl přišel kněz s kostelníkem a ministranty a modlitby začaly. Skoro až u dveří Žanýnčina bytu stály podle sebe Bavorová a paní hospodská. Hned první slova monotónního recitativu pohřebního pohnula Bavorovou tak, že se jí oči zalily a zčervenalá náhle brada se chvěla v upřímném pohnutí. Paní hospodská dívala se chladně; bez ohledu na slzy své sousedky náhle se k této sehnula a začala rozkládat.
"Ti se přihnali jako židé na licitaci! - Nikdy se o ni živou nestarali, teď honem přiběhli pro dědictví! Pánbůh jim je požehnej, avšak my bychom jim nebyly ničeho ukradly, a nemusili zavřít všechno a máry postavit na dvůr. Dali vám něco z pozůstalosti za vaše služby? Že nedali?"
"Ani nitku!" šeptala Bavorová chvějícím se hlasem.
"A nedají!"
"Já také ničeho nežádám. Dej jí panbůh nebe, já jí posloužila z lásky křesťanské."
Modlitby byly skončeny, rakev vykropena. Černý "bratr" sebral ozdobní znaky, obecní sluhové chopili se rakve a vynesli ji průjezdem ven na ulici.
Za pohřebním vozem stálo tu několik fiakrů. Do prvních vlezli příbuzní Žanýnčini, do ostatních paní domácí, pan domácí a slečna Matylda, Josefinka se svou matkou, do posledního paní Lakmusová, slečna Klára. Paní Lakmusová zavolala pana doktora, aby přisedl k nim, a že bylo ve voze místo pro jednu ještě osobu, rozhlížela se, kdo ještě místa vyhledává.
Stáli tu ještě pohromadě paní hostinská, Bavorová a Václav.
"Paní hostinská, paní Bavorová," volala paní Lakmusová, "přisedněte si některá k nám!"
Obě se hnuly zároveň k vozu. Paní hostinská pohlédla kosou na Bavorovou. Obě přistoupily k vozu zároveň a chtěly nohu vyzdvihnout na stupátko. To bylo paní hostinské již příliš mnoho. Chytila rukou kliku dvířek a obrátila se v zlostném udivení: "Nu já jsem snad přec měšťanka?!" pravila ostře a vstoupila do vozu.
Bavorová zůstala mimovolně stát. Myšlénky se jí zarazily. Václav to byl vše pozoroval a slyšel a přistoupil k matce. "Maminko," pravil hlasem nuceně pevným, "my dva půjdeme spolu za vozem, beztoho by sic nikdo nešel! A u brány můžem si vzít drožku, budem-li chtít až na hřbitov s sebou!"
Od včerejšího úředního sdělení pana domácího nebyla matka na syna ani promluvila. Teď ji nechtělo slovo z úst, avšak jen na okamžik trval zápas, pak přisvědčila: "To se rozumí, že půjdem! Mně nesvědčí jízda a drožku si nevezmem. Budeš-li chtít s sebou, nadejdem si od brány ke Košířům pěšinou. Já ji doprovodím nebohou pěšky, udělal jsem jí v životě mnoho dobrého a posloužila jsem jí po smrti. Proč bych jí neobětovala těch několik kroků z lásky křesťanské!"
"Tedy se zavěste!" pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.
"I já se nechci po pansku vést - ani neumím!"
"Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!" Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Jan Neruda - Týden v tichém domě (Povídky malostranské) (8)
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (3,5)
- Jana Lotus (2,5)
Štítky
korida Hana A.Camus sluníčko peníze nebo život peter Weiss hudba mrštíkovi Filemon idealismus sto let co bych chtěla okresní město džungle před tabulí Bohumil peter james český+školský+systém sci-fi literatura exklamace renesance dopis tetě kate strofa Lipo arizona shawshank slepý mládenec O výchově odysseovA CESTA osobnost člověka
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 708 546 500
Odezva: 0.05 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí