Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

VI.

Tak zvolna - tak smutně - tak sám a sám
svou loďku dál životem sunu -
což nechtěla pražádná dušička
sem do mého vsednout člunu?

Ach odpusť mně pánbůh tu otázku,
a nečiň můj hřích ještě větší:
když vesla svá nad vlny nadzdvihnu -
vždyť kanou s nich slzy něčí!

Když na konec kormidla pohlédnu,
vždyť trhnu tak plaše, tak prudce:
tam vzadu ty pruhy - toť spínají
se za mnou dvě bílé ruce!

VII.

Když jsem mlád byl - když jsem mlád byl,
jaká vůně byla v lesích,
jaká zeleň po lučinách,
jaké modro na nebesích!

Co si v prsou písní hrálo,
co jich na rtech poletalo -
vše mi v světě v píseň zrálo,
vše a vše se zpěvem stalo!

Myšlénka v zpěv proměněná
zvonila, jak ocel zvoní,
šuměla hor nad temena,
jak když orel mraky honí.

Ach jak zněly mladé slohy
jasným zvukem, slyšny všude,
myslím, že z mých zpěvů mnohý
také přes hrob zvučet bude!

Přišel podzim - těžké časy -
náhle les víc nemá vůně,
lučina ne květů více,
nebe modra ve svém lůně.

Přišel podzim, dny s ním rmutné,
šerá rána, noci černé,
myšlénky v nich k smrti smutné,
nedozírné, nedoměrné!

Myšlénka se pírkem chvěje,
hlas se jako lístek třese,
a co teď ret slabý pěje,
víc se přes hrob nepřenese.

VIII.

Když dal osud píseň tobě - jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!
Posluchači hlavy věsí,
každý již se poodvrací,
zavzdychne si, zašeptne si:
"Zestár pěvec - hlas už ztrácí!"

Když dal osud cestu tobě - jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!
Poutník pak už sice všaký,
bujně okolo se nesa,
outrpně tě měří zraky:
"Chudáček, už klesá - klesá!"

IX.

Jesenní kraj jsem, znavený
po bujném, úrodném létu,
šerá se po nebi chmúra pne
a písně mé mají se k letu.

Uprostřed kraje je bílý chrám
- tužby mé posud jej staví -
kol jeho věží se písně mé
teď slétají v šveholné davy.

Zmatený švehol! Víc žádný zpěv,
žádné v tom popěvy tklivé,
slyším jen pípnutí tázavé
a vzkřiknutí netrpělivé.

Odleťte tedy, již odleťte
do krajin mladistvě stinných -
sbohem si leťte, já oněmím,
vy leťte si do srdcí jiných.

X.

Den vznesl se z údolu; výš a výš
teď kráčí svým světelným krokem -
"Kam jdeš teď, kam jdeš?" - "Vždyť vydíš přec,
že ku výši hory bokem."

A pojednou ztemněla hora se,
a zhaslo i zlacené témě -
"Kde jsi teď, kde jsi?" Však ticho kol
a němá je širá země.

Já cítím se pojednou opuštěn -
kam asi se den můj vznesl?!
A v zimničném, v toužebném pospěchu
můj k údolu zrak zas sklesl.

Ach celá má minulost - vždyť to tam
již plujou jen mráčkové šedí -
a mně je tak ouzko, tak tesklivo,
jak měl bych jít ku zpovědi.