Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Své čelo mi do okna vtlačila
a bílým svým okem se dívá -
já vidím ji, zimu, tu paní zlou,
jak mlhavým prstem svým kývá.

Je ticho, je mráz a mdlá noha má
si na prahu vykročit váhá,
však zima po horoucí dlani mé
již mlhavou rukou svou sáhá.

A pozvolna ruku tu pozvedá
a klade ji kolem mé šíje -
ta vražedná žena! Vždyť cítím již,
jak ze prsou dechy mi pije!

A cítím, jak v ledovém objetí
tvář bledne, ret rychle jak chladne,
jak tepna se ve skoku zaráží
a srdce jak klesá a vadne.

II.

Marii

Znal jsem ji ještě tak maličkou.
Viděl, jak s dětskou svou sesličkou
ku oknu pracně se táhla.
Vystoupla, špulila drobný ret -
kamkoli pusinkou sáhla,
naskočil čisťoučký ledový květ.

Vidím ji dorostlou, rozkvětlou;
rozkvětlou, v oku však uhnětlou,
po tváři bledost ji běží.
Ku stolu níží svůj chvějný ret,
na stole v rakvičce leží
děťátko, čisťoučký ledový květ.

III.

Motiv národní

Proč vyhlíd' jsem oknem teď k lesu ven?
Tam u lesa okno se třpytí,
tam vloni byl sněhový ještě lán
a letos už chaloupka svítí.

Já vsázím se, že se tam za stolem
dvě mladistvé tulí teď hlavy,
vždyť v chaloupce mladý je páreček
a první svůj Svatvečer slaví.

A na nebi nad malou chaloupkou
tak do dálky hvězda se třpytí -
snad aby Tři králové věděli,
kam napřesrok s poklonou jíti.

IV.

V očích mně cos světélkuje,
lebkou mně to lehce cinká -
mojí duší náhle vane
mladá, bujná upomínka:

Jasný měsíc, rovná pole,
všude plno sněhu na nich,
a my z chrámu od půlnoční
na zvonivých jedem saních.

V huňaté své kožešině
vedle mne si dívka hoví -
teploučká jak letní vánek,
hezoučká jak dukát nový.

V chrámě jsem se na ni díval,
nosíkem jak v knize leží -
při modlitbě ve dřímotách,
při hubičkách teď tak svěží!

"Dej mi ještě třetí - čtvrtou -
a pak pátou - šestou, dítlo,"-
tolik medu, tolik vůně
a tak droboulinké kvítko!

"A teď ty mi navrať všecky,"
v smíchu dívčina zas praví -
pěkně se to v saních sedí,
že se nesrážějí hlavy!

Tepny létly, srdce bilo,
jak by rozskočit se chtělo -
rád bych ještě jednou prožil
v myšlenách vše, co se dělo!

Ale jasný měsíc bledne,
slaběj to vždy hlavou cinká -
za sněhová lada letí
mladá smavá upomínka.

V.

Přec jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,
když četl jsem, co dobrý Krylov píše,
- jakž každé slovo jeho pravdou dýše -
o modré chrpě, jejím o zármutku.

Ta chrpa tichou nocí naříkala,
že hlavu svou těžko k zemi kloní,
než jitro svitne, ach, že bude po ní,
a teskně nad svou smrtelností štkala.

Ta hloupá chrpa! Když tak hlavu chýlí,
že símě její širým polem letí,
že příštím jarem vzkvetou její děti,
že vzkřísí v nich se - hloupá chrpa ví-li?

Že ten jen na skon smí si naříkati,
kdo hlucho květl, bez ovoce přejde,
kdo bez vzkříšení pod tu hroudu sejde -
ba naříkati, třeba zaplakati --

Co dál? - Nic, nic - ach pranic, moji ctění,
chtěl jsem jen říc - vždyť též to jiní jistí -,
že není dobře vše ve světě čísti
a ještě hůř že: myslit o všem čtení.