Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka z úvodu knihy
• ironický portrét stárnoucího úspěšného muže, jenž se pokouší o pošetilou vzpouru proti času a stárnutí v poutech konvenčního manželství

Přívětivá vlna a v ní blikátko, ne víc, jenže - odkud se vzaly ty prsty? Ne a ještě ne, prozatím vlídný, neboť povědomý chaos, tkvění holého a na ničem nezávislého vědomí, které malátně protestuje, ale současně sílí a bobtná, je to náročná operace, a nebyla by jen nepříjemná, kdyby nehrozil náraz při nezbytném ztroskotání, je a ještě docela není, vznáší se dosud v neutrální poloze, stoupá jako karteziánek ve válci, ale mrzutý obzor se výhrůžně přibližuje a zaostřuje, takže už částečně ví, takže už částečně je, to jest znovu v sobě, v chrastivém obalu kůže bez nutného zdrhovadla, s obtížnými doteky prstů z cizí galaxie a -
- Človíčku, -
tiché a ohleduplné, ne, nespletl se a je tudíž odhodlán k znovu, až na to, že pohnout se v pouzdře znamená rozhoupat prahorní masiv, takže příkaz: nebrat to, konec s těmi protézkami svěžesti sbitými z úctyhodného chemického vzorce, dost! Co je? Aha! Téměř současně a s pošetilou horoucností zatouží, aby tu nebyla, aby byl sám, milosrdně sám se svou provizorní smrtí, z níž jest mu povstati, se svým hmyzím úsilím, jenomže už nedokáže popřít bříška prstů klouzající po vyřídlých vlasech, takže je po všem; leda zavrčet a odehnat je kousnutím, aby ho nepáčily z bezpečí, ale protože ví, že to nedokáže, vzdoruje alespoň vlastní nehybností, tím, že ji lstivě prodlužuje, šmudlo, řekne vanilková dálka, jen se netvař, že spíš, je půl osmé, hybaj, tak Emilku! Co dělat mrtvého? Vydyndám omluvenku! Petrifikovaný děs z matiky má vysušený obličej askety a patří k ní ohmataný notes, k tabuli půjde... ne, zaplaťpánbůh, převrátí se s blaživým trhnutím na opačný bok, podařilo se a znovu: kdyby tu tak nebyla! Jenomže ona tu je. Má jméno a je na dosah, zabalena do včerejší vůně, která jí vystupuje z kůže; ještě ji nehodlá vpustit do očí, ale dovede si představit co a jak: sedí vedle něho na zmuchlaném prostěradle, levičkou objímá stisknutá kolena, obtížně nahá a dosud horká mladým spánkem, z něhož vzlétá se snadností ptáka, a civí na něho holčičíma očima jako na dávno vyhynulé zvíře - třeba takového stegosaura - s lačnou něhou zamilované, a tudíž okouzlené svědkyně jeho každodenních zmrtvýchvstání. Baf! Ne, nedočká se, počká, až vypadne. Rolety jsou staženy? Nuže.
- Už musím cválat, nebo mě krysař zakousne. -
Ach tak, s lehkým úsilím se rozpomene, kdo je krysař; vyprávění o něm, podporované hojnou imitační mimikou, patří k osvědčeným číslům, jimiž ho obvykle baví nad sklenkou Móri Ezerjó - dnes přišel s novým můstkem v puse, je sflikovanej, anebo: vždycky cejtím, když se mi dívá na lejtka, čuňák - ale o čem má jedenadvacetiletá laborantka vyprávět? Chápal to, a proto naslouchal těm tláškům s odevzdaným poloúsměvem a obstojně hrál zájem.
Tatata. K nezadržení. Je vlastně milá, je docela milá, nestěžovat si a všechno se opakuje a bude se opakovat v jiných, jen nepatrně odchylných variantách na totéž téma, a to i s naprostou prázdnotou pod lebeční kostí - je-li možné, aby nic bolelo - při sebemenším pohybu, při pouhém převrácení myšlenky na druhý bok, jsem vedle, už to nebrat, požádat Arnošta o něco jiného, a to hned dnes! Co takhle zvednout plachty, slečinko?
Otevřel oči.
Prsty v okrovém přítmí (vždycky dbal, aby rolety byly staženy, dokud není sám) se vzdálily, pohnula se, pohnul se ve svém zkušebním odumření a vyhledal okoralými rty její koleno: nahá oblost mu teď neřekla nic, anebo téměř nic: vypjatá kůže a pod ní tvrdá čéška - vystydlé pojmy z učebnice anatomie; krotce zaprotestoval proti její nadbytečné pohyblivosti, nic nedala najevo, ale zřejmě cosi pochopila, takže mohl ze svého nakřáplého škuneru sledovat její chvat: podprsenka, mlasknutí, přezky, svist látky po kůži a praskot vlasů pod hřebenem - táž nemilosrdnost by z něho spolehlivě udělala holohlavce - je zklamaná! Zřejmě se chtěla znovu milovat, nebyla taková, když ji sem ponejprv přivedl, i když dělala až přehnaně málo potíží, až nad tou drtivou samozřejmostí, která nutně devalvovala jeho dobyvatelský elán, pocítil rozpaky a vyčítavé zklamání. Omyl, nikdy nebyla sprostá nebo vyloženě nevkusná, a přece mu teď znovu vadí, že se při oblékání neodvrátí, že mu se skličující netečností obnošených manželek vystavuje před oči sebevědomou nahotu stehen a drobných koziček - ty samy o sobě byly hodny stránek Playboye - jenomže! V tom samozřejmém obnažení je sice cosi dojímavého, ale současně eroticky destruktivního, jako v každé zneužité intimitě; jakési obtížně definovatelné anti. (Magda by to nikdy nedokázala, je ze staré gardy milenek: ty nosily plavky podstatně rozsáhlejší než bikiny a zdůrazňovaný stud patřil k základním součástem jejich erotické výzbroje.) Co dělat? Tahle je dnešní, kterýžto pojem nezakládá právo ani na kladnější, ani zápornější klasifikaci; kdyby se jí s tím svěřil, nepochybně by na něho otevřela okrouhlé oči a: To se ti nelíbím? Co ti vadí? Copak žijeme ve středověku?
- Mám postavit na čaj? -
Nezastavila se. - Co tě nemá (jen aby zas nezačala s krysařem), zhltnu něco v bytě. Zůstaň v kanafasu, človíčku! -
Stop! Neozval se v tom posměšek? Nezdá se, človíčku, a vůbec: začínáš být povážlivě vztahovačný; ostatně letmý polibek na ústa tě z toho hravě vyvede, je zamilovaná a všechno se blaženě a uklidňujícně opakuje - je to karusel nebo tobogan se skluzem směrem dolů? - spásné klapnutí zámku a vzdalující se klapot střevíčků, je milá a nic netušící, přesně a samozřejmě taková, jak se jeví, zcela bez záhadných podtextů, což z ní činí dokonalý opak hrdinek ruských klasiků: její nezáludná střízlivost čímsi imponuje a čímsi mate - tak ahoj, večer se de k Buřinkovi do aťasu, nezapomeň na pásky s Vestsajdkou! - oceňuje na ní, že hovoří snesitelným argotem, který vylučuje přepjatost ve výslovnosti, ale současně postrádá onu povážlivou intonaci pražských teenagerů těchto dnů - ono nemožně protáhlé no fáákt a co bélbnéš - alespoň v tom smyslu není únavně tuctová. Jitka. Představuje si ji už u domovních vrat, už si zřejmě vykračuje na ukázkových nohou k refýži osmičky a lapá na svá sebevědomá prsa pohledy uchvátaných úředníků; ví o ní, že to má podvědomě, a tudíž omluvitelně ráda, že pod nimi kvete - je to zřejmě mimogenerační a vrozeně ženská záliba, kterou objevil i u Magdy, Saši, a dokonce i u Zdeny - i když je v podstatě cudná; a co víc: vůbec se nezanáší ošumělou touhou četných dívek po kariéře za mikrofonem, dokonce se zdá, že ji ty její zkumavečky baví; je příjemně, ale i nebezpečně nesentimentální (což si při dobývání vyžádalo radikální prověrku a posléze spěšnou modernizaci metod směrem k ironické věcnosti) - ale přesto pozor! Neboť i pod tím nevinným povrchem může být načasováno cosi, co nakonec spolehlivě explodovalo ve všech jejích předchůdkyních; je tudíž třeba dbát, aby se neupjala nadměrně a aby v ní po jistém čase nezaslechl ono tiché a zpočátku nevýbojné kvoknutí, jímž v nich obvykle - snad zákonitě - počíná výstavba útulného snu o legalizaci, konkrétně o hnízdu opatřeném záclonkami z umělých hmot, umakartu v předsíni, televizoru a vřeštícím jezulátku v postýlce. Toho je nutno ji ušetřit, má ji přece rád, ne sice víc a vášnivěji, ale rovněž ne míň, a znatelně unaveněji než všechny ty drahé tváře ze skrovného průvodku žen, který jím prošel.
Ergo: maximální a neutuchající obezřelost vyplývající z úcty a nefalšované vděčnosti! Ostatně - nikdy a v nejmenším jsem se netoužil stát zbanálnělou variantou na donchuánské téma, nejsem ani profesionální nadsamec, natož cynik nebo sadista, který musí osvěžovat svou úkoj ženskými slzami, naopak: mám ženy rád jako takové a přímo se děsím jejich utrpení; zalykám se před ním zcela nepředstíranou lítostí, ztěžklou navíc o vlastní bezmoc, a mohl bych téměř přísahat, že většina z nich - až na zákonité výjimky, jako byla třeba hysterická Alena - mě po nezbytné rekonvalescenci pochopila a že mě ani po letech nepovažuje za lumpa, uslintaného požitkáře nebo citově vyprahlého ubožáka. Pociťoval bych to jako vyloženou křivdu už proto, že jsem byl nejen milován, ale že jsem i miloval, že jsem nejen ochotně bral, ale i dával, a to bez ohledu na vlastní úbytek. V tomto faktu především čerpám úlevné zadostiučinění, moment spravedlnosti a - dejme tomu - i morálku, pro jiné možná dosti kuriózní, ale přesto existující a pro mě nezbytnou. I tak je to vždycky velmi, velmi smutné, jako ostatně všechno, co je fatálně neodvratné jako noc nebo zima nebo smrt. Co tedy zbývá než se zoufale, i když pošetile snažit, aby toho utrpení bylo co nejméně, abych se ho celým srdcem zúčastnil a aby bylo až na samém srázu, při nutném, leč bleskurychle milosrdném chirurgickém řezu.

***