Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka

Divoce se rozhlédla. Činžák byl na pár kroků od ní proražen temným tunelem průjezdu, dva tři skoky...tam!
Letěla po oslizlých kamenech, hmatajíc rukama v čpavém příšeří...pach záchodů a pivních splašek, průjezd, dlouhý, přerušený úzkým dvorkem, sudy a láhve, stojany na prášení koberců, oči, zahlédla čísi vyjevené oči, ale utíkala vpřed bez cíle, bez myšlenky v třeštící hlavě, s rozvlátými vlasy...jen stroj, ráz, dva...zakopla, pod dlaní ji ujíždí vlhká, oprýskávající omítka, zadržela ji, pronikavý hvizd jí pomohl na nohy...prásk!dududu...vpřed!vpřed! Vidí...tma průjezdu ustupuje, končí a tam...nevěří svým očím...tam...vidíš?
Světlo!
Ach, konečně, chce se jí nahlas vykřiknout - opravdové světlo...a blíží se k němu každým skokem...pár desítek metru a za protějším chodníkem se v záři vycházejícího slunce zelenají chundelatá křoviska parku a tráva a vysoké stromy s rozpraskanou korou kmenů, velebně nehybné v bezvětří letního jitra...a slunce...dívej se, ty bázlivá, hloupá...jak bortí, rozptyluje ta navršená pohoří tmy...ohromné, planoucí světlo...prásk! Prásk! Pár kroků a vskočit do heboučké travnaté hřívy, zarýt do ní prsty, ztratit se v ní jako mravenec.

***

Neslyšela už, jak se ze všech stran táhle rozhvízdaly píšťaly. Ani užaslé výkřiky honců, chraplavé povely! Všechno se upjalo k těm několika zbývajícím krokům do bezpečí. Už je tu!
Upadla jako podťatá naráz celým tělem na pokraj nepožatého trávníku, rozhozenýma rukama objala zemi, prsty nahmataly chladivou hlínu a vryly se do ní. Kapky ranní rosy třpytící se na rozhoupaných stéblech trávy ji spadly do vlasů.
Střela ustala, nastalo ticho.
Ticho po bouři.
Nevnímala je. Nepohnula se, ani když k ní dupavým během po dlažbě dorazilo pár těžkých okovaných bot.
Zastavily se v trávě v kruhu kolem ní.
Chvíli postávaly. Pak ji jedna nacvičeným, pomalým pohybem převrátila naznak, tváří k slunci.
Kdosi překvapeně hvízdl a řekl klidným hlasem už docela beze zloby:
"Schau mal, Ernst! Da ist ja eine junge Jundin..."

***

Ty musíš žít, zaslechl v sobě hlas. Zná jej.
Leží dosud naznak, pootevřenýma očima civí do okna. Všední den se za ním klube z předjitřních červánků, obyčejný den na konci příběhu.

***

Vlastně ani po tom se nic nestalo. Zbylo jen hledání cesty, hmatání v prázdnotě. Otázky bez odpovědi. Proč všichni mlčí? Lidé i věci mlčí. Proč se nic nestalo? Proč se všechno vrátilo do bahnitých kolejí, ztuplo v plesnivém vzduchu protektorátu? Proč se nezřítila obloha?
A srdce stejně tepe v hrudi jako dřív!
Tváře, slova, hlas. Hlas - zvon! Jen ten stále slyší, když zavře oči. Žít! Žít! Jak? Hádal se s ním, ale ten hlas byl silnější. Byl v něm; umíněně volal do této zlé noci, v níž změřil hloubku zoufalství. A už se vzdal, cesta skončila.
Vstal.