Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Rozvalujeme se s Čerpadlem v pohodlných fotelkách, cucáme rumíka a z kazeťáku si plácá rozumy Třešňák. Mlaďounký buchty na válendě naproti nám mají nejisté kecičky a tvářičky. Snaží se to vyrovnat chlastíkem, ale moc jim to nejde. Mrkám na Čerpadlo. Už by byl čas vyhodit Třešňáka, přešaltovat to na nějaké tiché medové ploužáky, dřív než se nám ožerou. Jsou s tím špatné zkušenosti. Čerpadlář, bůh, madona všech ženských od jedenácti do šedesáti ve městě, mě nebere na vědomí. Má čas a rumík je dobrý. Když to nevyjde tady, půjde o barák dál. Ale co já? To mu je u prdele nebo co. Parazituju na něm už skoro rok. Je to příjemné. Jeho pěkný ksichtík sbalí bezpečně každou buchtu, která projde kolem. Ale většinou není sama. Tak se zavolá Olin a je pohoda.

***

"Když mi bylo šest nebo sedm, tak jsem si hrozně od Ježíška přál brusle. Nakreslil jsem mu je do dopisu a ten hodil do schránky. Pak už jsem se jen těšil, jak budou ležet pod stromkem a já si je navleču a pudu na staďák a budu hrát hokej jako ty chlapi v televizi. Představoval jsem si, jak - nejmenšímu z nich - ujíždím a diváci na mě řvou, abych dal gól. A já ho dám, pak si sendu na střídačku a budu kolem sebe plivat jako velkej a všichni mě budou mít rádi. Na Štědrej den jsem to už nemohl vydržet. Od rána asi třikrát mi fotr musel dát na prdel. Poprvé ve svým životě jsem přitom neřval. Celej vejprask jsem si říkal: dostaneš brusle, dostaneš brusle. Po večeři fotr konečně rozsvítil stromek a zavolal nás. Běžel jsem k němu a div ho neporazil. Pod stromečkem ležela nová taška do školy, slabikář, košile, kalhoty a hodinky. Rozbrečel jsem se a fotr mi znovu napráskal, protože nemám radost z dárků. Pak mě sposlal spát. Stál jsem v černým zhasnutým pokoji, koukal se oknem na ostatní baráky a řval. Strašně jsem řval, protože se na mě Ježíšek vysral. Od tý doby nenávidím vánoce." Špína se smutně usmál. Zašli jsme do vchodu nějakýho paneláku, kde bylo teplo, napili se rumu a zapálili si retka. Sedli jsme si na schody.
"My Oline, my měli v děcáku všechny vánoce stejný. Furt dokola. Ještě dneska ti můžu přesně říct, co právě teď dělají nebo co večer žrali." Znova jsem se napili.
"I o dárcích se ví dlouho dopředu. Když jsi zlobil, vychva ti řekne: na vánoce jsi měl dostat autíčko,ale když zlobíš, tak autíčko dostane tady Mirek. Když zlobil i Mirek, dostal moje autíčko i Mirkův dárek další a tak dál. A na Štědrej den to přesně dodrželi. My zlobiví jsme nedostali skoro nic a šprti a podlejzavci toho měli plnej balík. Ale to už mi tolik nevadilo, už jsem byl zvyklej. Nejhorší byli vánoce, když jsem byl úplně prťavej. Dostali jsme novou vychvu. Takovou mladou holku. Strašně se mi líbila a lezl jsem za ní jak pes. Co řekla, to bylo pro mě svatý. Já si kvůli ní snad i myl nohy. Na Štědrej den neměla službu a stejně jako většina vychvev se rozhodla, že si jednoho z nás veme domů. Den před vánocema jsem už nespal. Byl jsem přesvědčenej, že to budu já. Představoval jsem si, jak s ní sedím u stolu, jak si povídáme a hrajeme pod stromečkem. Přišla na Štedrej den a odvedla si nějakou holku. Stál jsem bosej na chodbě, nos jsem měl rozpláclej o sklo, díval se na zasněženou cestu zámecký zahrady, kudy si ji vedla, a strašně jsem řval. A v konečcích prstů jsem cejtil, jak je ten svět zlej a nespravedlivej. Rozhodl jsem se, že tu holku zabiju, a pak už si bude vodit tou smutnou zahradou jenom mě."