Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Nic nesplete člověka tolik jako jméno vesnice. Třeba Hrdlořezy. Kdo se bojí do Hrdlořez kvůli hrdlu, bojí se zcela zbytečně, protože v Hrdlořezích, a to je statisticky dokázáno, hrdla se neřežou o nic víc než kde jinde.
Nebo nedaleko Konstantinových Lázní je vesnice Úterý. Přijeďte tam ve středu a jste zase v Úterý. Šest dní v týdnu to jméno lže.
A zrovna tak lhalo jméno vesnice Dejvice, když ještě Dejvice byly vesnice, když z Dejvic do Prahy se chodilo buď Píseckou branou nebo oklikou.
Nejspíš ještě se dalo věřit vesničce nedaleko Dejvic, která se jmenovala Černý Vůl. S ohledem na starostu to bylo jméno pravdivé, i když barvoslepé, neboť starosta byl zrzavý.
Vraťme se však do Dejvic. Řekli by jste: Dejvice, dej více! Tam se asi lidi předhánějí v rozdávání.
Vůbec ne. Lakotili a hamonili. Škrtili, škudlili a byli krkouni.
Ani ponocného si nedrželi. Nevadilo jim, že nevěděli, jak v noci čas plyne. To prý by byl drahý čas, kdyby měl ponocného uživit! Starosta to rád viděl,protože chodil pytlačit do Královské obory. Když nebyl ponocný, nemusil se bát, že někoho v noci potká. Koně koval kovář tak, že jim přendával podkovu z pravé zadní na levou přední, tu zase na levou zadní, a tu pak na pravou přední, až byla kobyla bosa.
Nejlakomější držgrešle ze všech byla Barka, farářova kuchařka, a to bylo každému známo. Nejenom že schraňovala šlupky od buřtů a šila z nich záclony, nejenom že se do zrdcadla nepodívala, aby se neopotřebovalo, ale to byla ona, co tenkrát, když jela do Loun dostavníkem, místo jízdenky chtěla si nechat koleno vrtat, k čemuž nedošlo jen proto, že když kočímu to koleno ukázala, raděj ji nechal jet zadarmo, než aby zneuctil nebozez.
A téhle Barce povídá farář: "Co kdybychom to druhé prase dali..."
"Ani pomyšlení...!"
"Počkejte, Barko! Myslil jsem na učitelovic, mají tolik dětí, a nám jeden čuník stačí."
"Proč maj tolik dětí, to je jejich věc!"
"A co má ten člověk dělat? Z lakoty tu lidé ani děti nemají, a on, aby v té škole měl koho učit, musí být samozásobitel."
"Tak mu dáme vejslužku, když už musíte rozhazovat, velebný pane."
"Říkejte si, co chcete, dva čuníci pro nás dva je moc," chabě trval farář na svém.
Je zajímavé, že přibližně v téže chvíli učitel došel k podobnému závěru: "Já tu mám hladovejch krků jako píšťal u varhan a na faře jsou dva vepři na dva lidi." Načež se zamračil. Čím více se mračil, tím usilovněji přemýšlel. Když se mu tvář vyjasnila, vzal do kapsy kladivo a hřeb a že prý se jde nadýchat trochu večerního kyslíku.
Farář míval psa ovčáka, hlídače, ale Barka ho umořila hladem. To se teď učitelovi šiklo. Šel k faře od lesa a nebylo psa, aby štěk. Ani prve, ani teď, když se vloudil do chlívka k prasatům. Tomu většímu se zdálo něco pěkného, protože kanilo a občas si zachrochtlo jako piják piva. Menší spalo jako dudek. Když mu učitel přiložil hřeb mezi oči, hnulo ovarem, ale maloučko. Učitel sáh do kapsy pro kladivo a ani se mi nechce popisovat, jak ten hřeb snadno vjel do prasečí hlavy.
Ráno Barka budila faráře větou: "To menší prase je v troubě!"
Povídá rozespalý farář: "A jak se vám tam celé vešlo?"
"Ježíšmarjá, ne že ho peču, ale že je kaput!"
"To jste je asi hladem umořila, osobo!" zívnul farář a obrátil se ke zdi.
Barka seběhla k učitelovům. Jestli by prý pan učitel neodklidil prasátko, pan farář se dává poroučet, lhala, aby se zamezilo panice mezi chovateli. Do rána jim na faře jedno zgrejzlo a lidi jsou zlí a ještě by mohli říct, že na faře zatajili červinku nebo co.
"Ale to víte, Barko, s radostí, pro vás všechno!" Učitel vzal pytel a trakař a šel pro prase, že už ho prý někde zakope.
Toho dne se začalo z učitelovic komína kouřit a kouřit už nepřestalo. Když se Barka ptala učitelovic Toníka u kašny, co tolik topěj, vždyť ještě nemrzne, Toník dělal, že ji neslyší, a Barka si dobře všimla, že má mastnou bradu. Jak jí cestou na faru voda v putně šplouchala, Barka každý třetí krok se zastavila a usedavě přemýšlela, co to učitelovic, ta chamraď setsakramenská, může kuchtit? Tonda má mastnou bradu přece od něčeho mastného. Že by to prase...dyť přece pošlo, ne? Nebo že by nepošlo? Ten učitel ňák přeochotně chtěl vyhovět...
Žralo ji to.
Sotva se setmělo, Barka šla courem kolem kostela ke škole. Vpředu se svítí, z komína se kouří, Barka větří, čmuchá, přece takhle voní vepřová! Teď ji ovanulo zelí, tohle jsou zase škvarky!
Vzala za kliku. Opatrně proklouzla do chodby. Na konci chodby dveře a nad nimi výklenek s oknem pro větrání. Barka se šourá až ke dveřím a poslouchá. No ovšem, tam se debužíruje, asi už je po všem. Talíře, vidličky a nože cinkají do dětských hlasů a smíchu, co to xakru jedli? Přišoupla bednu, co stála v rohu, dala na ni škopík, co visel na zdi, a souká se nahoru, aby si to všechno okénkem nad dveřmi zkontrolovala. Přišla o chlup pozdě, učitelova už poklidila ze stolu a všechny děti stály v řadě jako čestná rota, od nejstaršího po nejmladší.
Učitel právě uzavíral: "...a pomodlíme se ještě za Barku..."
Barka napjala uši. Přitáhla se výš, stála na škopíku na špičkách jako baletka.
"...aby nebyla tak lakomá,"povídá nejstarší Žofka a po ní Pepa:
"...aby nebyla tak závistivá!"
"...a tak špinavá..." vpadl Tomáš.
"...a tak neučesaná..." mladší Xaver, a ještě mladší Felix:
"...ne tak ošklivácká..."
Bobeš: "...aby nemořila prasátka hladem..."
Růženka: "...a kočičky a..."
Libuše: "...a pejsky..."
"...a aby nežrala žížaly," uzavřel Tonda s mastnou bradou.
Barka byla vztekem bez sebe. Ty žížaly ji dodělaly.
Chtěla zahrozit pěstí, leč zapomněla, že zpola stojí na špičkách na škopíčku na bedně a zpola se přidržuje výklenku. Dřív než mohla vychrlit nadávky, svět se pod ní zbortil, škopíček ucukl, Barce se zvedly nohy ke stropu, vzala bradou o spodek výklenku, jekla a letěla, jako když žebřík podrazíš, ztuha naznak na dlaždice v chodbě.
Našli ji tam s očima v sloup.
Dětem namluvili, že se Barce udělalo mdlo, a poslali je spát. Jenomže Barčino mdlo trvalo dlouho na to, aby to bylo jenom mdlo.
"To vypadá, že je po ní, šeptal ženě učitel.
"Skoč pro faráře."
"Jo, a jak to všechno vysvětlím? Řeknou, že jsme ji zabili, že jsme byli v komlotu kvůli praseti, znáš lidi."
Učitelova ztratila hlavu a navrhovala manželovi, aby emigrovali, nebo aby zapálil dům, a podobné hlouposti. Učitel ji neposlouchal, vzal pytel po čuníkovi, vecpal do něho Barku, hodil si to všechno přes rameno a šel.
"Kam jdeš, Láďo, Ládíčku, tebe chytnou ,já už tě neuvidím!" učitelová se mu věšela na krk.
"Za chvíli jsem tu," konejšil ji, "nikomu neotvírej!"a spolkla ho tma.
Nevěděl přesně, co s Barkou. Chtěl ji posadit ke kašně, ale Bureš se potácel z hospody, a jen taktak že se nestřetli. Také se zabýval nápadem, že by ji vynes ne zvonici a tam by ji pak našli a řeklo by se, že vybírala holubí vejce, to se o ní vědělo, a že jí zvon vzal do lebky. Už zahýbal ke zvonici, když si vzpomněl na Kubáta.
Kubát pro halíř byl schopnej hnát blechu přes strniště. Noc co noc chodil hlídat do stodoly obilí, aby mu je někdo nevykrad, ale sotva se usadil ve stodole, už ho popad strach, že by ho mohli vykrást v chalupě, a letěl hlídat domů. Když tak proběhal celou noc, ve dne spal. Říkal, že ušetří, že být ve dne vzhůru se při té drahotě nevyplatí.

***