Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

2. kapitola

K tomu, co už bylo řečeno ohledně předností, jimiž byl zevnějšek i duch Catherine Morlandové obdařen v době, kdy jí bylo čelit všem nesnázím a nebezpečenstvím šestinedělního pobytu v Bathu, slušelo by se ještě dále zdůraznit, pro případ, že by čtenář z následujících stránek nenačerpal dostatečnou představu, jaký charakter jest jí přisouzen: že měla citlivé srdéčko a povahu veselou a upřímnou, prostou vší nafoukanosti a afektovanosti - že se v chování právě zbavila mladistvé dívčí nemotornosti a ostýchavosti, že na ni bylo milo pohledět, a když si na tom dala záležet, byla půvabná - a že její duševní obzor byl vědomostmi a zkušenostmi tak nedotčen, jak u sedmnáctiletých děvčat bývá pravidlem.
Přirozeně bychom čekali, že v paní Morlandové stoupala mateřská úzkost úměrně s tím, jak se blížila hodina odjezdu. Jistě jí srdce ztěžklo tisícerou neblahou předtuchou, co všechno hrozí milované Catherine vinou nadcházejícího trýznivého odloučení, a poslední dva dny, společně prožité, se obě stápěly v slzách, a veledůležité a případné rady zaznívaly při posledním důvěrném rozhovoru v matčině šatně. Varovala dceru samosebou proti násilnictví zhýralých šlechticů a baronetů, kteří po ničem tak netouží jako unášet mladé dívky na odloučené venkovské samoty, aby na chvíli ulevila překypující duši. Jak jinak? Paní Morlandová toho však věděla tak málo o lordech a baronetech, že si neosvojila utkvělou představu o jejich obecné zlotřilosti a netušila, že jí ohrožují dceru svými pletichami. Její rady do života se omezily na následující body: "Prosím tě, Catherino, zabal se vždycky teple kolem krku, až budeš večer vycházet z tanečních sálů, a byla bych ráda, kdyby sis trochu zapisovala, co utratíš - dám ti na to tenhle notýsek."
Sally, či vlastně Sarah (která lepší mladá dáma by také dosáhla šestnácti jar, aniž by zgruntu nepoopravila jméno?) měla ovšem být za těchto okolností nejmilovanější družkou a důvěrnicí své sestry. Tím pozoruhodnější je, že netrvala na tom, aby jí Catherine každý den psala, ani z ní nemámila sliby, že jí vypodobní všechny nové známé a zopakuje dopodrobna každý zajímavý rozhovor, k němuž snad v Bathu dojde. Všechno v souvislosti s touto důležitou cestou prožívali Morlandovi s umírněností a vyrovnaností, jaká se spíše hodí k běžným prožitkům v běžném životě, než se zjitřenou vnímavostí a citovým rozruchem, jež by měly provázet hrdinčino první rozloučení s domovem. Tatínek, namísto aby jí dal právo neomezeně disponovat kontem u svého bankéře anebo jí aspoň vysázel na dlaň sto liber v bankovkách, jí dal pouze deset guinea a slíbil, že jí ještě něco pošle, až bude potřebovat.
Za těchto málo slibných okolností se tedy rozloučili a vydali na cestu. Ta proběhla za důstojného klidu v nudném bezpečí. Ani loupežníci, ani bouře jim nepřipravili povyražení, ba neměli ani to štěstí, aby se s nimi převrátil kočár a hrdina se takto uvedl na scénu. Nikoli: největší rozruch nastal, když paní Allenovou jaly obavy, zda si snad v hostinci nezapomněla pantoflíčky, a ty se naštěstí ukázaly neopodstatněné.
Dojeli do Bathu, Catherine zářila dychtivým vzrušením -nevěděla, kam dřív obrátit oči, když projížděli poutavým a pozoruhodným okolím a potom zamířili ulicemi k hotelu. Těšila se sem, a už teď cítila, že se netěšila nadarmo.
Zakrátko se ubytovali ve všem pohodlí v Pultneyské ulici. Bylo by nyní žádoucí popsat trochu paní Allenovou, aby čtenář měl možnost posoudit, na jaký způsob bude přispívat k neblahému průběhu románu a kterak se asi zaslouží o to, aby se na nebohou Catherinu navršily všechny ty pohromy, co se jich jen do posledních kapitol vejde - svou neprozřetelností, nevychovaností nebo žárlivostí - jestli jí zadrží dopisy, zničí pověst anebo ji vyžene ze dveří.
Paní Allenova byla jednou z oněch početných příslušnic ženského rodu, v jejichž společnosti se nás nezmocní nic než čirý údiv, že se našli mužové, jimž se zalíbily natolik, že se s nimi oženili. Nebyla ani krásná, ani bystrá, nemohla se vykázat žádnými schopnostmi ani vybranými způsoby. Dělala dojem lepší paní, měla v povaze značnou dávku klidné, netečné dobrodušnosti a sklon k pošetilosti - a to je vše, co můžeme uvést na vysvětlenou, že si ji vyvolil muž tak rozumný a inteligentní jako pan Allen. V jednom směru však byla přímo ideální gardedámou, uvádějící mladou dívku do společnosti: byla více než ochotna se kamkoli vypravit a cokoli zhlédnout - v tom trumfla každou mladici. Její vášní byly šaty. Nacházela bezelstnou rozkoš v tom, že se nafintila; a naše hrdinka vykročila do života se zpožděním tří čtyř dnů, během nichž bylo třeba zjistit, co se nosí, a gardedáma si pořídila toalety podle poslední módy. I Catherine si koupila pár věcí, a když toto všechno šťastně absolvovaly, nastal onen veledůležitý večer, kdy měla vkročit do Horních sálů. Proslule šikovné ruce ji ostříhaly a nakadeřily, oblékání věnovala mimořádnou péči, až paní Allenova i její komorná prohlásily, že jí to sluší. Po těchto povzbuzujících slovech Catherine pojala naději, že snad projde sálem, aniž se jí přítomní budou pošklebovat. Co se obdivu týkalo, samosebou by byl vítaný, kdyby byl, ale nespoléhala na něj.
Paní Allenova se tak dlouho strojila, že se do plesového sálu dostavili dost pozdě. Sezona právě vrcholila, v sále byla hlava na hlavě a obě dámy se vedraly dovnitř, jak uměly. Pan Allen totiž zamířil rovnou do herny ke karetním stolkům a jim dopřál, aby si té strkanice užívaly samy.
Paní Allenova, která spíš dbala o bezpečí své nové róby než o pohodlí své chráněnkyně, se prodírala lidmi shluklými ve dveřích, jak nejrychleji to při respektování nutné opatrnosti šlo; Catherine se jí však držela v patách a tak pevně se jí chytla pod paždí, že je žádné cloumání v tlačenici nerozdvojilo. K svému úžasu však zjistila, že uvnitř v sále se rozhodně nevyprostí z davu; ten spíš houstl, jak postupovaly dál, zatímco ona si představovala, jakmile si proklestí cestu dovnitř, že najdou hravě místa k sezení a budou moci ve všem pohodlí přihlížet tanci. Skutečnost se však ukázala zcela jiná, a třebaže s vynaložením neúnavného úsilí dospěly až do čela sálu, byly na tom stejně jako předtím: neviděly z tanečníků nic krom vlajících per v účesech některých dam. Přesto však postupovaly dál a nevzdávaly se naděje na něco lepšího; a díky své vytrvalosti v námaze a vynalézavosti se nakonec ocitly v uličce za nejvyšší řadou sedadel. Tady už nebyl takový nával jako dole a slečna Morlandová mohla tudíž očima obsáhnout shromážděnou společnost pod sebou i všechna nebezpečí, jimž byla vystavena, když se tamtudy nedávno prodírala vpřed. Byl to úchvatný pohled a ona poprvé za ten večer měla pocit, že je na plese: s chutí by si byla také zatančila, ale neznala tu ani človíčka. Paní Allenova činila, co bylo v tomto případě v jejích silách, a pokojně se k ní každou chvíli obrátila se slovy: "To je škoda, že si nemůžeš zatančit, děvenko moje - to je škoda, že tu nemáš žádného tanečníka." Nějakou dobu jí byla její mladá družka vděčná za tu starostlivost; ale paní opakovala stejný výrok tak často a bez účinku, že to Catherinu po čase začalo unavovat a přestala jí děkovat. Dlouho jim však nebylo dopřáno těšit se v klidu vyvýšenému postavení, jehož se obtížně domohly. Kdekdo se zakrátko dal do pohybu za účelem čajování, a ony se musely tlačit ven s ostatními. Catheriny se zmocnilo cosi jako zklamání - unavovalo ji už neustále se mačkat v zástupu, kde ve většině tváří nenacházela zhola nic zajímavého, kde neznala jedinou živou duši, takže si nemohla pro úlevu v nepříjemném zajetí ani slůvko vyměnit se svými spolutrpiteli, a když nakonec dospěly do salonku, kde se podával čaj, cítila se ještě trapněji, jelikož tu neměly žádnou společnost, k níž by se přidaly, žádné známé, aby se k nim hlásily, a nikdo z pánů se jich nemohl ujmout. - Pana Allena ani nezahlédly, a když se chvíli nadarmo rozhlížely po příhodném útočišti, byly nuceny usednout na konci stolu, u něhož už zaujala místa početná společnost, přestože tam neměly co dělat ani s kým se bavit, leda jedna s druhou.
Jen se uvelebily, spustila paní Allenova díkůvzdání, že se jí podařilo uchránit toaletu před vší pohromou. "To by přece bývalo strašné, kdybych si ji byla roztrhla, vid? - Je to tak jemňoučký mušelín. - V celém sále jsem nezahlédla pěknější, to můžu směle tvrdit."
"Není to nemilé, že tu vůbec nikoho neznáme?" zašeptala Catherine.
"Máš pravdu, děvenko," odvětila vyrovnaně paní Allenova, "to je jistě moc nemilé."
"Co si počneme? - Páni a dámy u našeho stolu po nás pokukují, jako by se divili, kde jsme se tu vzaly - zřejmě je rušíme v soukromé zábavě."
"Hm, asi to tak bude. - Jsme v nepříjemné situaci. Škoda že tu nemáme houfy přátel."
"Škoda že tu nemáme aspoň někoho - mohly bychom se k němu hlásit."
"Svatá pravda, děvenko - kdybychom tu někoho znaly, hned bychom se k němu přidružily. Skinnerovi tu byli loni - škoda že tu nejsou letos."
"Neměly bychom raději odejít? - Nemáme tu ani prostřeno na Čaj a nic."
"Ba ba, nemáme. - To je hrůza. Podle mého ale bude moudřejší zůstat sedět, protože v tom davu do člověka pořade jen strkají. Jakou mám hlavu, děvenko? - Někdo do mě tak žduchnul, že mi jistě pošramotil účes, ne?"
"Ne, kdepak, vypadáte moc krásně. - Ale, drahá paní Allenova, víte to jistě, že tu mezi tolika lidmi nemáte nikoho známého? Řekla bych, že tu někoho přece musíte znát."
"Namouduši že ne - a je mi to moc líto. Upřímně bych si přála mít tu plno přátel - to bych ti hned přivedla tanečníka. Moc ráda bych tě viděla v kole. Propána, co je to támhle za osobu? Ta je divně nahastrošená! - Ty staromódní šaty! Jen se podívej, jak vypadá zezadu!"
Po chvíli jim jeden ze spolustolovníků nabídl čaj; vděčně přijaly, a z toho vyplynul nezávazný rozhovor s pánem, který byl tak pozorný, a to bylo jedinkrát za celý večer, že na ně někdo promluvil, dokud je po tanci nevyhledal pan Allen a opět se k nim nepřipojil.
"Tak co, slečno Catherino," zeptal se hned, "jakpak se vám líbilo na plese?"
"Bylo to moc pěkné," odpověděla a marně se pokoušela přemoci srdečné zažívání.
"Škoda že si nemohla zatančit," podotkla jeho choť. "Škoda že tu pro ni nemáme tanečníka. - Říkaly jsme si, jak by to bylo pěkné, kdyby tu Skinnerovi byli letos namísto vloni; anebo kdyby se sem byli vypravili Parryovi, jak o tom kdysi mluvili, to by pak mohla tančit s Georgem Parrym. Moc jsem litovala, že tu nemá žádného tanečníka."
"Snad to příště nějak napravíme," utěšil je pan Allen.
Společnost se začala rozcházet, když tanec skončil, takže se ti, co zůstali, mohli volněji pohybovat, a teď nadešla ta chvíle, kdy pravá hrdinka, pokud ještě nesehrála příliš významnou roli v událostech večera, by měla upoutat pozornost a obdiv. Každých pět minut jí odklidí z cesty další davy, a tím se jí poskytne lepší příležitost k okouzlování. Nyní ji uzří mnoho mladíků, kteří dříve nepronikli do její blízkosti. Žádný však při pohledu na ni nezůstal zírat uchvácen, místností se nerozšuměly dychtivé dotazy, nikdo ji neoznačil za božskou. A přitom Catherine vypadala velmi dobře, a kdyby ji byli přítomní znali před třemi lety, byli by se divili, jaká z ní vyrostla kráska.
Přece však si jí kdosi povšiml, a dokonce s obdivem, neboť zaslechla, jak ji dva pánové hodnotí jako pěkné děvče. Taková slova patřičně zaúčinkovala, hned jí večer připadal zdařilejší než dosud - její skromná marnivost byla polichocena a cítila k těm dvěma mladíkům víc vděčnosti za jejich prosté uznání než pravá hrdinka za patnáct sonetů opěvujících její přednosti, a odcházela ke kočáru v růžové náladě, naprosto spokojená s dojmem, jakým na svět zapůsobila.