Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

3. kapitola

Každý den teď přinášel s sebou stálé povinnosti: bylo třeba obejít krámy, obeznámit se s dalšími končinami lázeňského města a ukázat se na kolonádě, kde se pak hodinku procházely sem a tam, každého si prohlédly a s nikým se nezastavily.
Zavítaly i do Dolních sálů, a tady se na naši hrdinku usmálo štěstí. Ceremoniář jí přivedl a představil tanečníka: mladého džentlmena jménem Tilney. Mohlo mu být asi pětadvacet, měl dost vysokou postavu a příjemnou tvář s velice bystrýma, živýma očima, a jestli nebyl fešák, hodně se tomu blížil. Choval se uhlazeně a Catherine se zaradovala nad takovým štěstím. Při tanci nebylo mnoho příležitostí k hovoru; avšak jakmile usedli k čaji, našla v něm tak příjemného společníka, jak doufala. Bavil ji plynně a vtipně - užíval přitom jisté hravé ironie, která ji zaujala, třebaže jí často neporozuměla. Chvíli si povídali o věcech, které přirozeně vyplynuly z okolního prostředí, až se k ní náhle obrátil a pravil: "Nedostál jsem zatím svým povinnostem, slečno, a nezeptal jsem se vás, jak se na řádného tanečníka zde sluší, jak dlouho už dlíte v Bathu, zdali jste tu pobývala už někdy dříve, zdali jste navštívila Horní lály, divadla a koncerty, a jak se vám to tady vůbec zamlouvá. Opomněl jsem to - ale byla byste nyní svolná poskytnout mi tyto informace? Jestliže ano, přejdu hned k věci."
"Zprošťuji vás té námahy, pane."
"Ujišťuji vás, že to nepovažuji za námahu, slečno." Vykouzlil na tváři strnulý úsměv, afektovaně zjemnil hlas a zakňoural: "Jste už dlouho v Bathu, slečno?"
"Skoro týden, pane," odpověděla Catherine a s vynaložením značného úsilí se nerozesmála.
"Skutečně?" pronesl s předstíraným úžasem.
"A proč vás to tak udivuje, pane?"
"Proč, viďte," řekl znovu přirozeným hlasem, "ale vaše odpověď vyžaduje nějakou procítěnou odezvu a úžas se lépe zahraje a není o nic pošetilejší než cokoli jiného. - Pojďme ale dál. Pobývala jste tu už někdy dříve?"
"Dosud ne, pane."
"Opravdu? Poctila jste už svou přítomností Horní sály?"
"Ano, pane, byla jsem tam v pondělí." "Navštívila jste divadlo?" "Ano, pane, zhlédla jsem představení v úterý." "A co koncerty?"
"Ano, pane, byla jsem na koncertě ve středu." "A jste tady v Bathu celkově spokojená?" "Ano - velice se mi tu líbí."
"Ted jest mi ještě přezíravě se ušklíbnout a pak si můžeme opět počínat rozumně."
Catherine se odvrátila v rozpacích, jestli si může troufnout se rozesmát.
"Vidím, co si o mně myslíte," pravil pochmurně. "Smutně to se mnou dopadne zítra ve vašem deníku."
"V mém deníku!"
"Ano, umím si přesně představit, co si tam zapíšete: v pátek zašla do Dolních sálů; měla na sobě vyšívané mušelínové šatečky s modrým lemováním - jednoduché černé střevíčky - moc mi to slušelo - ale nevýslovně mě tam pronásledoval jakýsi podivný ztřeštěnec, přinutil mě, abych s ním tančila, a unavoval mě svými nesmysly."
"Nic takového rozhodně nenapíši."
"Mám vám poradit, jak byste si to měla zapsat?"
"Buďte tak laskav."
"Tančila jsem s velmi příjemným mladíkem, jehož mi představil pan King; dlouho jsme spolu hovořili - dělá dojem mimořádně geniálního člověka - doufám, že ho poznám blíž. Tohle bych si, slečno, přál, abyste si zapsala."
"Ale já si možná nevedu žádný deník."
"A možná že nesedíte v této místnosti a já nesedím po vašem boku. To jsou asi stejně sporné skutečnosti. Že byste si nevedla deník! A kterak byste svým nepřítomným sestřenicím vylíčila, jak probíhal váš pobyt v Bathu, bez deníku? Jak byste si uchovala v paměti den za dnem dvornosti a komplimenty, abyste je mohla věrně reprodukovat, kdybyste si je nezapisovala do deníku? - Drahá slečno, nejsem tak neznalý obyčejů mladých dam, jak si o mně zřejmě myslíte; vždyť právě onomu rozkošnému zvyku vést si deník vděčí dámy za lehký styl písemných projevů, pro nějž jsou obecně obdivovány. Každý ví, že talent psát úchvatné dopisy je vyhrazen dámám. Snad jim k tomu příroda dává jisté předpoklady, ale já jsem si jist, že podstatnou měrou přispívá cvik při psaní deníku."
"Někdy o tom dost pochybuji," pravila Catherine váhavě, "že by dámy psaly o tolik lepší dopisy než pánové. Totiž - nezdá se mi, že bychom v tom vždy měly převahu."
"V rámci svých zkušeností jsem dospěl k přesvědčení, že dámy stylizují obvykle dopisy naprosto dokonale, s třemi výjimkami."
"A to?"
"Většinou nemají o čem psát, nevědí, kdy přestat, a zhusta se nevyznají v gramatice."
"Ach, to jsem se namouduši nemusela zdráhat osobovat si právo na váš kompliment. Nemyslíte si o nás v tom směru nic lichotivého."
"Nehlásal bych jako obecně platný poznatek, že ženy píšou lepší dopisy než muži, právě tak jako bych netvrdil, že zpívají lépe dueta nebo kreslí krajinky. Pro každou takovou dovednost, založenou na vypěstovaném vkusu, mají obě pohlaví stejné předpoklady."
V tom okamžiku je vyrušila paní Allenova. - "Catherino milá," pravila, "rozepni mi ten špendlík na rukávu, prosím tebe; bojím se, že už mi tam vytrhl díru, a to by mě moc mrzelo, protože to jsou moje oblíbené šaty, i když metr přišel jen na devět šilinků."
"A víte, že bych byl hádal přesně tolik, milostivá?" podotkl pan Tilney, když si látku pozorně prohlédl.
"Vyznáte se v mušelínech, pane?"
"V těch zvlášť dobře; vždycky si nákrčníky kupuji sám, a mám pověst velkého znalce. Sestra už mě často pověřila, abych jí vybral na šaty. Onehdy jsem jí zase na jedny koupil, a která dáma to viděla, každá mě pochválila. Dal jsem za metr jen pět šilinků, a byl to pravý indický mušelín."
Paní Allenova užasla nad jeho genialitou. "Takové věci obvykle muže vůbec nezajímají," pravila. "Pan Allen přes veškerou mou snahu nikdy nepozná, co mám na sobě. Vaše sestra ve vás musí mít velkou oporu, pane."
"To doufám, milostivá."
"A prosím vás, pane, co soudíte o šatečkách slečny Morlandové?"
"Jsou rozkošné, milostivá paní," prohlásil poté, co si je důkladně prohlédl, "ale mám obavy, že se to nebude dobře prát; myslím, že se budou třepit."
Catherine se zasmála. "Jak můžete vést takové -" divné řeči, byla by málem dodala.
"Naprosto s vámi souhlasím, pane," odvětila paní Allenova, "a také jsem to slečně Morlandové povídala, když si na ně kupovala."
"Na druhou stranu ovšem mušelín se vždycky k něčemu hodí, milostivá paní; slečna Morlandová z toho pak může mít šátek nebo pelerínu nebo kabátek. - Mušelín nikdy nepřijde nazmar. Slyšel jsem to od sestry přinejmenším čtyřicetkrát, když si rozmařile koupila víc, než potřebovala, anebo látku neopatrně rozstříhala."
"Bath je překrásné město, a je tu tolik dobrých obchodů. - U nás na venkově jsme na tom špatně; ne že by v Salisbury nebyly dobré obchody, ale je to přece jen daleko - osm mil je dlouhá cesta; manžel tvrdí, že devět, přesně měřeno; ale já jsem přesvědčena, že to nemůže být víc než osm; ale i to je velká štrapáce - vrátím se vždycky polomrtvá únavou. Ale tady člověk vyběhne ze dveří a za pět minut má nakoupíno."
Pan Tilney zdvořile předstíral zájem o její klábosení a ona s ním setrvala u mušelínů, dokud se nezačínalo opět tančit; Catherinu znepokojovalo, jak naslouchala jejich hovoru, jestli se snad až příliš ochotně nebaví na účet cizích pošetilostí.
"Nad čím jste se tak vážně zamyslela?" zeptal se jí, když se vraceli do tanečního sálu. - "Doufám, že ne nad svým tanečníkem, jelikož jste zavrtěla hlavou ne zrovna s uspokojením."
Catherine zrudla a pravila: "Na nic zvláštního jsem ani nemyslela."
"To je jistě rafinovaná a tajemná odpověď, ale byl bych radši, kdybyste mi rovnou řekla: nepovím vám to." "Tak tedy: nepovím vám to."
"Děkuji vám: teď se totiž jistě spřátelíme, protože mám právo vás v té věci při každém setkání škádlit, a nic na světě tak nepřispívá k sblížení."
Znovu si spolu zatančili, a když zábava skončila, rozcházeli se, aspoň co se dámy týkalo, se silným přáním navázanou známost prohloubit. Jestli na něho myslela natolik, když pila obvyklý horký vinný střik a chystala se na lože, že se jí pak o něm zdálo, nelze zjistit, doufám však, že v tom případě nešlo než o lehké zdřímnutí nebo nanejvýš ranní polosen; kdyby totiž bylo pravda, co tvrdí slavný spisovatel, že žádná mladá dáma nemá právo se zamilovat, dokud jí pán neučiní vyznání, pak by muselo být nanejvýš nepatřičné, aby některá snila o svém vyvoleném dřív, než bychom měli jistotu, že dotyčný už snil o ní. Jakými patřičnostmi se pan Tilney může vykázat co do snů a milování, tím si pan Allen patrně ještě nezačal lámat hlavu, ale že nelze nic namítat proti tomu, aby se společensky stýkal s jeho mladičkou svěřenkou, o tom byl po jistých dotazech ubezpečen; dal si hned zkraje večera tu práci, aby zjistil, kdo je její tanečník, a bylo mu řečeno, že pan Tilney je pastorem a pochází z vážené gloucestershirské rodiny.