Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vydáno též pod názvem Northangerské opatství

1. kapitola

Kdo znal Catherinu Morlandovou jako malou holčičku, ten sotva tušil, že je jí souzeno stát se hrdinkou. Životní okolnosti, povaha jejího otce i matky, její vlastní osobnost i sklony - nic tomu nepřálo. Otec, povoláním farář, nebyl ani přezíraný, ani chudý, ba naopak, těšil se všeobecné vážnosti, třebaže se křestním jménem jmenoval Richard a nikdy nebýval fešák. Měl slušné soukromé příjmy a nádavkem k tomu obročí ze dvou farností - a nejevil sebeméně sklony držet své dcery pod zámkem. Matka byla obdařena praktickým zdravým rozumem, přívětivou povahou, a co je zvlášť pozoruhodné, pevným zdravím. Měla tři syny, než přišla na svět Catherine, a místo aby vydechla naposledy, sotva jí darovala život, jak by se dalo čekat, žila si pořád dál - a ještě porodila dalších šest dětí, viděla je vyrůstat a sama přitom ani nezastonala. Rodina s deseti dětmi bude vždycky zvána pěknou rodinkou, pokud jí nechybí žádná hlava, ruka ani noha do počtu. Morlandovi ale jinak na to označení neměli valné právo, protože žádný z nich krásy zrovna nepobral, a Catherine se v tom po mnoho let od ostatních nijak nelišila. Měla hubenou, neladnou postavu, popelavou, bezbarvou pleť, rovné tmavé vlasy a výrazné rysy; - tolik o jejím zevnějšku; - a stejně málo se jevila vybavena na hrdinku po stránce duševní. Dávala přednost chlapeckým hrám, a nejenže měla kriket mnohem raději než panenky, ale i než důmyslnější dětské zábavy: nechovala domácí myšku, nesypala zob kanárkovi, nezalévala růže. Zahrada ji nevábila, a pokud šla natrhat kvítí, tak většinou jenom z nezbednosti - aspoň tak můžeme usuzovat z toho, že ji vždycky více vábilo to, které měla zakázáno brát. - Takové tedy jevila sklony - a její schopnosti nebyly o nic výjimečnější. Nikdy si neosvojila a nepochopila nic dřív, než ji to někdo naučil, a občas ani pak ne, jelikož málokdy dávala pozor, a tu a tam projevovala vyslovenou zabedněnost. Mamince trvalo tři měsíce, než ji naučila nazpaměť Prosbu žebrákovu, a nakonec to její mladší sestra Sally odříkávala lépe než ona. Ne že by Catherine byla vždycky tak nechápavá: Gayovu bajku O zajíci, který měl mnoho přátel, se naučila stejně rychle jako kterékoli jiné děvčátko v království anglickém. Maminka si přála, aby uměla hrát, a Catherine byla přesvědčena, že se jí to bude líbit, protože moc ráda ťukala prstíčkem na ubohém starém spinetu, a tak se v osmi letech začala učit. Učila se rok a víc se s tím nemohla smířit - a paní Morlandová, která netrvala na tom, že se její dcery musí zdokonalovat navzdory neschopnosti či nechuti, jí dovolila, aby toho nechala. Den, kdy se rozloučila s učitelem hudby, byl jeden z nejšťastnějších v Catherinině životě. Nejevila zvláštní nadání pro kreslení; kdykoli se jí ale dostala do ruky rubová stránka nějakého matčina dopisu nebo jiný volný kus papíru, dělala v tom směru, co mohla, a pokreslila jej domečky a stromy a slepičkami s kuřátky, které všechny byly, jako by si z oka vypadly. - Psát a počítat ji naučil tatínek, franštině maminka: výsledky v obou případech nebyly nijak skvělé a vyučování se vyhýbala, jak jen mohla. Jaká to zvláštní směs protikladů! A přitom přes všechnu tuto očividnou lehkovážnost a nekázeň neměla v deseti letech ani zlé srdce, ani zlou povahu, moc málokdy si postavila hlavu, skoro nikdy se nehádala, byla hodná na mladší sourozence, s řídkými výjimkami, kdy je začala komandovat; zároveň byla hlučná a divoká, nechtělo se jí sedět doma ani dbát na čistotu, a nic tak nemilovala jako válet sudy z travnaté stráně za domem.
Taková byla Catherine Morlandová v deseti. V patnácti nastávalo zjevné zlepšení: začala si natáčet vlasy a toužila po plesech; pleť se jí vyčistila, obličej zaoblil a zjemnil nádechem ruměnce, oči hleděly živěji, postava zvýrazněla. Její záliba ve špíně ustoupila parádivosti, a stejně jak na úhledný zevnějšek začala pak dbát na čistotu. Tou dobou už někdy s radostí vyslechla, jak otec s matkou u ní zaznamenávají potěšitelné změny. "Z Catheriny roste docela hezké děvče - už teď je z ní pomalu líbezné stvoření"; taková slova jí občas dolehla k uším, a jak vítaně zněla! Být "pomalu líbezná" je pro děvče, které prvních patnáct let svého života bylo ošklivé, větší rozkoš, než jakou kráska od kolébky kdy pozná.
Paní Morlandová byla velice dobrá matka a stála o to, aby své děti vychovala jaksepatří, jenomže jí tolik času zabralo jejich přivádění na svět a učení těch maličkých, že starší dcery byly zhusta ponechány samy sobě, a proto se není co divit, že Catherine, která od přirozenosti nebyla z kadlubu hrdinek, ve čtrnácti dávala přednost kriketu, míčovým hrám, jízdě na koni a pobíhání venku před knihami - nebo aspoň poučnými knihami -, neboť knihy, z nichž nebylo možno načerpat užitečné vědomosti, obsahující jen příběh a žádné úvahy, takové knihy jí vůbec nevadily. Avšak od patnácti do sedmnácti se přece jen na roli hrdinky připravovala: přečetla všechna díla, jež jsou pro hrdinky nezbytná, aby se jim do paměti vtiskly takové citáty, jaké nejlépe poslouží a navrátí duševní rovnováhu při dramatických zvratech jejich vzrušujících životů. Od Popea se naučila odsuzovat ty, kdož

"na odiv staví posměškům svůj žal".

Od Graye, že

"tak mnohý kvítek skví se nespatřen,
obdařiv vůní svou jen pouštní vzduch".

Od Thompsona, že

"...Je rozkoš sama,
pečovat o vyrůst mladých myšlenek."

A od Shakespeara získala velkou, zásobu vědomostí, kromě jiného, že

"...sebelehčí chmýří je pro žárlivce důkaz bytelnější
než samo Písmo svaté."

Že

"...ubohý
ten brouk, jejž ušlapeme tělesně, tak velkou muku
cítí jako obr, když umírá..."

A že o zamilované mladé ženě se dá vždycky říci:

"...Zkormoucena
a žlutá steskem vysedávala
jak socha Odříkání na náhrobku,
hýčkajíc žal..."

V tom všem se tedy dostatečně vyznala - a ještě v mnoha dalších směrech vykazovala mimořádné pokroky: neuměla sice sestavit sonet, ale přiměla se je číst, a ač si nemohla dělat naděje, že by společnost uvedla do vytržení zapreludováním na klavír podle vlastní inspirace, dokázala vyposlechnout hru jiných, aniž dala najevo únavu. Největší nedostatečnost se u ní projevovala v tužce - o kreslení neměla ani potuchy - nemohla si tudíž troufnout zvěčnit profil milovaného muže, aby bylo možno z toho odhalit její tajný cit. V tom jako hrdinka uboze selhala. Prozatím však svůj nedostatek v plné míře nepocítila, neboť neměla žádného milovaného muže k portrétování. Dosáhla sedmnácti let, aniž spatřila jediného sympatického mladíka, který by na ni citově zapůsobil, aniž v někom vyvolala osudnou vášeň, ba dokonce ani třeba skrovný a pomíjivý obdiv. To bylo skutečně neuvěřitelné! Ovšem neuvěřitelné lze zpravidla docela dobře vysvětlit, zapátráme-li po příčinách. V Catherinině rodišti nežil žádný šlechtic, ba ani baronet. V okruhu jejích známých nebylo rodiny, která se ujala nějakého nalezence a vychovala ho - nevyskytoval se tam žádný mladík temného původu. Její otec neměl svěřence, majitel místního panství neměl děti.
Je-li však mladé dámě souzeno stát se hrdinkou, nezabrání jí v tom ani čtyřicet nevhodných sousedních rodin. Něco se už přihodí, aby jí hrdina přišel do cesty.
Pan Allen, majitel většiny půdy kolem Fullertonu, oné vsi ve Wiltshiru, kde Morlandovi žili, se na radu lékaře chystal do Bathu, léčit si sklon k pakostnici, a jeho paní choť, dobromyslná duše, slečně Morlandové nakloněná, ji pozvala - patrně u vědomí toho, že mladá dáma, kterou v rodné vsi nečeká žádné dobrodružství, se za ním musí vypravit do světa - aby jela s sebou. Tatínek a maminka Morlandovi souhlasili a Catherine tonula ve štěstí.