Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložila Eva Kondrysová (Vyšehrad, 1986)

***

Rodina žasla právě tak, jak si to přál, a nejvíc ze všech snad paní Bennetová, ačkoli se jala prohlašovat, hned jak první vlna radosti opadla, že od něho celou tu dobu nic jiného nečekala.
"Vy jste zlatý člověk, nejdražší manželi! Však já dobře věděla, že mi nakonec vyhovíte. Byla jsem si jista, že máte naše děvčata příliš rád, abyste zanedbal takovou možnost. Ach, to jste mi udělal radost! Ale že se vám to povedlo: sebral jste se dopoledne a šel, a nezmínil jste se o tom ani slovíčkem, až teď."
"Nu, Kitty, nadále už můžeš kašlat, co srdce ráčí," řekl pan Bennet a při těchto slovech se zvedl a odcházel, neboť ho unavovaly ženiny radostné výlevy.
"Máte skvělého otce, děvčata," pravila matka, když za ním zapadly dveře. "Nevím, jak se mu kdy odvděčíte za jeho dobrotu, anebo konečně i mně. V našem věku to už není nic příjemného, seznamovat se každý den s novými lidmi, to vám povídám, ale co bychom neudělali kvůli vám! Lydie, děvenko moje, jseš sice nejmladší, ale řekla bych, že si s tebou pan Bingley na příštím plese zatančí."
"Hm, já se ho neleknu," prohlásila Lydia rozhodně. "Nejmladší jsem, ale zato jsem největší."
Zbytek večera strávily úvahami, za jak dlouho oplatí Bingley panu Bennetovi návštěvu, a dohadováním, kdy ho budou moci pozvat na oběd.
Ať se však paní Bennetová vyptávala jak chtěla - a všech pět dcer ji přitom všemožně podporovalo - nedokázala vypáčit ze svého chotě dostatečný popis pana Bingleyho. Volily rozličnou taktiku - nezastřené dotazování, lstivé předpoklady i vzdálené narážky, on však ze všech kliček vyklouzl, a tak jim nakonec nezbývalo než se spokojit s informacemi z druhé ruky, které jim poskytla jejich sousedka lady Lucasová. Její hlášení bylo navýsost uspokojující. Sir William jím byl nadšen. Je prý docela mladý, okouzlujícího zevnějšku, nesmírně přívětivý, a nadto se hodlá zúčastnit příštího společenského večírku i s řadou přátel. Co mohlo znít nadějněji? Záliba v tanci je prvním krůčkem k tomu, aby se tu zamiloval, a tak leckterá dívka snila o dobytí jeho srdce.
"Kdybych se dožila toho, že by jedna z našich děvčat byla paní na Netherfieldu," pravila paní Bennetová manželovi, "a ostatní se stejně dobře vdaly, tak už bych si nic jiného nepřála."
Za několik dní oplatil pan Bingley panu Bennetovi návštěvu a seděl s ním asi deset minut v knihovně. Doufal, že se přitom naskytne příležitost k seznámení se slečnami, o jejichž půvabu už toho mnoho slyšel, avšak musel se spokojit pouze s otcem. Dámy na tom byly o něco lépe, neboť mohly z horního okna aspoň zjistit, že má na sobě modrý kabátec a že přijel na černém koni.
Krátce nato mu bylo odesláno pozvání na oběd, a paní Bennetová již dumala, které chody by její kuchyni nejvíce sloužily ke cti, když tu přišla odpověď, jež vše zhatila. Pana Bingleyho volají neodkladné záležitosti nazítří do Londýna, a tak s velkou lítostí sděluje, že není s to přijmout prokázanou poctu, atd. Paní Bennetová byla úplně vyvedena z míry. Nedovedla si představit, co naléhavého by mohl mít na práci ve městě tak krátce poté, co přibyl do Hertfordshiru, a vyjádřila obavy, zda snad nepoletuje stále z jednoho místa na druhé a nikdy se v Netherfieldu pořádně neusadí. Lady Lucasová ji poněkud upokojila domněnkou, že snad odjel do Londýna jen pro tu velkou společnost, co hodlá přivést na ples, a brzy přišla zpráva, že s panem Bingleym přijede dvanáct dam a sedm pánů. Dívky rmoutil tak velký počet dam, avšak den před plesem se trochu utěšily, když zvěděly, že jich s sebou přivezl ne dvanáct, ale jen šest - pět sester a jednu sestřenici. Nakonec však do tanečního sálu vkročila pouze pětičlenná společnost - pan Bingley, jeho dvě sestry, manžel starší z nich a ještě jeden mladý pán.
Pan Bingley měl pohledný a ušlechtilý zjev, příjemnou tvář a přátelské, nestrojené vystupování. Jeho sestry byly půvabné a dělaly dojem dam velkého světa. Pan Hurst, jeho švagr, vypadal pouze urozeně, avšak jeho přítel pan Darcy brzy vzbudil všeobecnou pozornost svou urostlou, vysokou postavou, čistými rysy, hrdým držením a zprávou, která šla od úst k ústům za pět minut poté, co vstoupil do sálu, že má totiž jmění vynášející deset tisíc ročně. Pánové prohlašovali, že je to junák, dámy usoudily, že je mnohem větší fešák než pan Bingley, a polovinu večera k němu všichni vzhlíželi s vřelým obdivem, až jeho chování zavdalo příčinu k všeobecnému rozčarování a veškeré nadšení vyprchalo, neboť společnost shledala, že je pyšný, že mu nejsou dost vznešení a že se tu nebaví, a pak už ho ani rozlehlé statky v Derbyshiru nezachránily, aby neměl odpudivý, nepříjemný zevnějšek a aby svému příteli nedosahoval ani po kotníky.
Pan Bingley. se zakrátko seznámil s kdekým v sále, s chutí a živě se bavil, nevynechal ani jeden kousek, byl smutný, že ples už končí, a zmínil se o tom, že musí také uspořádat podobný večer v Netherfieldu. Taková zlatá povaha mluví sama za sebe. Jaký rozdíl oproti jeho příteli! Pan Darcy si zatančil pouze jednou s paní Hurstovou a jednou se slečnou Bingleyovou, nepřál si být představen žádné jiné dámě a strávil zbytek večera tím, že se procházel po sále a tu a tam prohodil slovíčko s někým ze svých přátel. Jeho charakter byl odhalen. Byl to nejpyšnější, nejnepříjemnější člověk na světě a nikdo si nepřál, aby se tu ještě kdy ukázal. Nejvíce proti němu byla zaujata paní Bennetová, která nejen neschvalovala jeho celkové vystupování, ale navíc byla pobouřena tím, že se opovržlivě vyjádřil o jedné její dceři.
Jelikož chyběli tanečníci, byla Elizabeth Bennetová nucena dva kousky prosedět, a během této doby stanul pan Darcy na chvíli poblíž, takže zaslechla rozhovor mezi ním a panem Bingleym, jenž opustil na několik minut parket, aby přiměl přítele si zatančit.
"Pojď, Darcy," pravil, "musím tě dostat do kola. Nelíbí se mi, že tu tak hloupě postáváš. Měl bys tančit."
"Vyloučeno. Víš dobře, jak je mi to proti mysli, neznám-li dobře svou partnerku. V takovéhle společnosti by to bylo nesnesitelné. Tvoje sestry jsou zadány a vyzvat kteroukoli jinou by pro mne byl hotový trest."
"Nedělal bych takové drahoty ani za širý svět!" zvolal Bingley. "Na mou věru, co jsem živ, neseznámil jsem se ještě s tolika příjemnými dívkami za jediný večer, několik je jich tu přece velmi hezkých."
"S jediným hezkým děvčetem v celém sále tančíš ty" řekl pan Darcy a pohlédl na nejstarší slečnu Bennetovou.
"Ach, to je nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřil! Ale přímo za tebou sedí jedna z jejích sester a ta je také velmi půvabná a jistě i velmi milá. Dovol, ať ti ji má tanečnice představí."
"Která to je?" ohlédl se a na okamžik se zadíval na Elizabeth, když se setkal s jejím pohledem, odvrátil se a chladně prohlásil: "Ušla by, ale není natolik hezká, aby mne uvedla v pokušení, kromě toho nemám chuť vyznamenávat svou pozorností mladé dámy, které jiní muži pomíjejí. Vrať se raději ke své tanečnici, nech se okouzlovat jejími úsměvy a nemař čas se mnou."
Pan Bingley uposlechl této rady. Darcy poodešel a zanechal tam Elizabeth s velmi smíšenými pocity. Vylíčila pak tu příhodu barvitě svým známým, neboť měla živou, veselou povahu a každá směšná příhoda ji dokázala pobavit.
Večer uběhl příjemně celé rodině. Paní Bennetová byla svědkem toho, že její nejstarší dcera vzbudila skutečný obdiv netherfieldského panstva. Pan Bingley ji dvakrát vyzval k tanci a jeho sestry jí projevily přízeň. Jane to těšilo stejně jako matku, ač to nedávala tak najevo. Elizabeth vycítila, že má Jane radost. Mary zaslechla, jak kdosi vykládá slečně Bingleyové, že ona je nejvzdělanější dívka široko daleko, a Catherine s Lydií měly to štěstí, že ani jeden kousek neproseděly, což jim zatím při plesech stačilo k blaženosti. Vracely se tedy do Longbournu, vsi, kde žili a kde byli nejváženější rodinou, v růžové náladě. Zjistily, že pan Bennet dosud bdí. Nad knihou zapomínal na čas a tentokrát byl velmi zvědavý, jak probíhal večer, kterému předcházely tak vzrušené dohady. Očekával spíš, že nový soused zklame naděje jeho choti, ale brzy zjistil, že tentokrát je mu vyslechnout jiné dojmy.
"Ach, drahý manželi," začala, sotva překročila práh, "bavily jsme se výborně, byl to nádherný ples. Jane budila takový obdiv, že si to ani neumíte představit. Každý říkal, jak jí to krásně sluší, a panu Bingleymu se musela moc líbit, protože s ní tančil dvakrát. Jen považte, drahý choti, doopravdy s ní tančil dvakrát! Pro žádnou jinou nepřišel znovu. Nejprve požádal o tanec slečnu Lucasovou. Byla jsem zoufalá, když proti sobě stanuli, ale zřejmě se mu vůbec nelíbila, komu by se také mohla líbit, no ne, a asi ho upoutala Jane, jak šla tančit. Vyptal se tedy, kdo to je, dal se představit a o příští tanec požádal ji. Třetí kousek tančil se slečnou Kingovou, čtvrtý s Marii Lucasovou, pátý znovu s Jane a šestý s Lízinkou a s Boulangerovou."
"Kdyby měl trochu soucitu se mnou" zvolal její manžel netrpělivě, "nebyl by tolik tancoval! Pro boha živého, přestaňte už vypočítávat jeho tanečnice! Kéž by si byl podvrkl kotník hned v prvním kole!"
"Je to okouzlující člověk, můj drahý," vedla paní Bennetová svou. "Takový krasavec! A jeho sestry jsou dámy, jaké se hned tak neuvidí. Ty elegantní toalety! Řekla bych, že jen krajka na sukni paní Hurstové -"
Pan Bennet ji však znovu přerušil a zapřísahal ji, aby mu žádnou parádu nepopisovala. Byla tedy nucena stočit řeč na něco jiného a vylíčila mu rozhořčeně a trochu nadsazeně otřesnou nevychovanost pana Darcyho.
"Ale ujišťuji vás," dodala, "že na tom Lízinka netratí, když jemu nepadla do oka, protože je to velmi nepříjemný, odporný člověk a nestojí za to, aby se mu vycházelo vstříc. Ta povznesenost a to sebevědomí, no, něco nesnesitelného. Přešel sem, přešel tam a představoval si, jak všechny převyšuje. Není mu dost hezká, aby si s ní zatančil! Měl jste tam být, milý muži, a zmrazit ho pohledem, jak vy to umíte. Mně je ten člověk nesnesitelný."
Jane se opatrně vyhýbala chvalozpěvům na pana Bingleyho, avšak když se octla s Elizabeth mezi čtyřma očima, přiznala, že ji velice zaujal.
"Takhle si představuji mladého člověka," pravila, "rozumného, příjemného, veselého, nepoznala jsem ještě tak šťastnou povahu! Chová se nenucené a přitom dokonale uhlazeně!"
"A je dokonce i hezký," odpověděla Elizabeth, "což by mládenci rovněž měli být, pokud to jen trochu jde. Je tedy všestranně bez vady."
"Velice mi zalichotilo, že mě požádal o tanec podruhé. Nečekala jsem takovou poklonu."
"Ne? Já ji čekala za tebe. V tomhle se od sebe lišíme. Tebe poklona vždycky překvapí, mne nikdy. Přirozeně že měl chuť si s tebou ještě zatančit. Není slepý, aby si nevšiml, že jsi pětkrát krásnější než kterékoli jiné děvče v sále. Na to nemusí být ještě dvorný. Ne, je skutečně velice milý a dávám ti svolení, aby se ti líbil. Však už se ti líbili mnohem hloupější muži."
"Ale Lízinko!"
"Je to pravda! Jsi hned hotova myslet si o každém to nejlepší. Nikdy nevidíš na nikom ani chybičku. V tvých očích je celý svět dobrotivý a laskavý. Ještě jsem nezažila, že bys o někom řekla něco nepříjemného."
"Nechci nikoho neuváženě odsuzovat, avšak netajím se s tím, co si myslím."
"To vím, a právě tenhle fakt mě uvádí v úžas. Jsi přece dost rozumná, a přitom tak slepě přehlížíš pošetilosti a hlouposti ostatních! Předstíraná upřímnost je častý jev - člověk se s ní setká dnes a denně. Ale soudit takhle upřímně bez předstírání a bez postranních úmyslů - vzít si z povahy každého člověka jen ty dobré rysy a ještě je vykrášlit a o těch špatných pomlčet - to dokážeš jen ty. Tobě se tedy zamlouvají i sestry toho člověka, což? Ty však nemají tak šťastnou povahu jako on."
"Jistěže ne, aspoň ne na první pohled. Ale když si s nimi povídáš, jsou velmi milé. Slečna Bingleyová se nastěhuje k bratrovi a povede mu domácnost, a musela bych se moc mýlit, kdybychom v ní nezískali roztomilou sousedku."
Elizabeth ji mlčky vyslechla, avšak přesvědčit se nedala, na večírku Bingleyovy sestry rozhodně nevyvinuly žádné úsilí, aby byly k někomu milé, a jelikož Elizabeth měla víc bystrozraku a méně poddajnosti v povaze než její sestra, a nadto její mínění neovlivňoval žádný osobní zájem, neviděla, proč by jim měla být nějak obzvlášť nakloněna. Jistěže to byly jemné dámy, nechyběl jim vtip, když byly dobře naložené, dokázaly se chovat přívětivě, když jim na tom záleželo, ale byly pyšné a sobecké. Měly jistý půvab, vzdělání se jim dostalo v jednom z prvních soukromých londýnských penzionátů, každá vlastnila dvacet tisíc liber, zvykly si utrácet víc, než si mohly dovolit, a stýkaly se s urozenými lidmi. Měly tedy všechny předpoklady k tomu, aby si toho o sobě myslely mnoho a o ostatních pramálo. Pocházely z vážené severoanglické rodiny, kterážto skutečnost se jim vtiskla do paměti hlouběji než ta, že za svůj majetek i za majetek svého bratra vděčí obchodnímu podnikání.
Pan Bingley zdědil téměř stotisícové jmění po otci, jenž si za ně hodlal koupit panství, ale zemřel dřív, než tak učinil. Pan Bingley chtěl otcův úmysl uskutečnit a někdy už se rozhodoval pro to které hrabství, ale jelikož měl nyní dobrý dům a právo na šlechtické sídlo, domnívali se jeho přátelé, kteří dobře znali jeho bezstarostnou povahu, že asi stráví zbytek života na Netherfieldu a koupi panství přenechá další generaci.
Jeho sestry by byly rády viděly, aby se usadil na vlastních statcích, a třebaže si je nyní pouze pronajal, nebylo slečně Bingleyové proti mysli ujmout se úlohy domácí paní - stejně jako paní Hurstová, jež se provdala za muže spíše urozeného než zámožného, ochotně považovala jeho domov za svůj, kdykoli sejí to hodilo. Pan Bingley byl sotva dva roky plnoletý, když ho náhodné doporučení upozornilo na Netherfield. Zajel tam a prohlédl si všechno za půl hodiny - líbila se mu poloha i rozmístění hlavních pokojů, uvěřil, co k chvále panství říkal majitel, a na místě si jej pronajal.
S Darcym jej poutalo dlouholeté přátelství, ačkoli se od sebe povahově značně lišili. Bingley se Darcymu zamlouval svým nekomplikovaným, otevřeným a poddajným založením, přestože žádná letora nemohla být vzdálenější jeho vlastní, jež mu zřejmě docela vyhovovala. Bingley věřil skálopevně v Darcyho náklonnost a jeho mínění si velmi vážil. Darcy měl větší rozhled než jeho druh. Bingley se rozhodně nevyznačoval zaostalostí, ale Darcy byl chytrý. K tomu byl povýšený, uzavřený a vybíravý a jeho vystupování přes svou uhlazenost nevzbuzovalo sympatie. V tomto ohledu ho jeho přítel o mnoho předčil. Ať přišel Bingley kamkoli, všude ho měli rádi, kdežto Darcy soustavně někoho urážel.
Způsob, jakým hodnotili merytonský večírek, byl dosti příznačný. Bingley jakživ ještě neviděl pohromadě tolik příjemných lidí ani tolik hezkých děvčat, každý byl k němu milý a pozorný, všichni se chovali přátelsky a nestrojeně, za chvíli se tu cítil jako doma, a pokud šlo o slečnu Bennetovou, ani anděl nemohl být podle něho krásnější. Darcy naopak pozoroval sbírku figurek, které měly stejně daleko ke kráse jako k představám, co se sluší, nikdo ho ani v nejmenším nezaujal, nikdo mu neprokázal žádnou pozornost, nikdo ho nepobavil. Uznal, že slečna Bennetová je hezká, ale prý se příliš často usmívá.

***