Menu
Austenová Jane (*16.12.1775 - †18.07.1817)
Pýcha a předsudek (4)
- přeložila Eva Kondrysová (Vyšehrad, 1986)
***
Měla sestru, a ta se provdala za otcova koncipienta Philipse, který po něm převzal kancelář, a bratra, jenž vlastnil váženou obchodní firmu v Londýně.
Víska Longboum ležela asi míli za Merytonem, což bylo pro slečny Bennetovy velmi příhodné, třikrát čtyřikrát za týden zatoužily vypravit se tam a složit poklonu paní tetince i modistce sídlící přes ulici. Se zvláštní horlivostí plnily tuto povinnost obě nej mladší dcery, Lydia a Catherine: byly mnohem naivnější než jejich sestry, a když se nic lepšího nenaskytlo, stačila vycházka do Merytonu, aby se dopoledne zabavily a večer měly o čem povídat, třebaže venkov neoplýval zajímavostmi, u tetinky se vždycky dozvěděly něco nového. V současné době však měly postaráno jak o novinky, tak o spokojenost, neboť do kraje nedávno přitáhl pluk vojenské domobrany, měl se tu zdržet přes zimu a v Merytonu se usídlil štáb.
Návštěvy u paní Philipsové se nyní staly zdrojem vysoce zajímavých zpráv. Denně obohacovaly slečny své vědomosti o jména i postavení dalších důstojníků. Nebylo už tajemstvím, kde se kdo ubytoval, a zanedlouho se počaly seznamovat s důstojníky osobně. Pan Philips je všechny po řadě navštívil a tímto činem odkryl svým neteřím pramen dosud nepoznaného štěstí. Nebavily se o ničem než o důstojnících, a ožilá-li paní Bennetová nápadně při sebemenší zmínce o velkém jmění pana Bingleyho, pak v očích jejích dcer nestálo za pozornost ve srovnání s nárameníky praporčíků.
Pan Bennet vyslechl jednou odpoledne jejich výlevy na toto téma a pak přísně poznamenal: "Z vašeho breptám jsem pochopil pouze jedno: že jste největší husy široko daleko. Měl jsem ten dojem už delší dobu, ale teď se mi potvrdil."
Catherine se zarazila a mlčela, avšak Lydia si z toho vůbec nic nedělala, vykládala dál nadšeně o kapitánu Carterovi, a že by ho během dneška velice ráda spatřila, neboť odjíždí zítra ráno do Londýna.
"Udivuje mě, milý choti," pravila paní Bennetová, "že dokážete jen tak beze všeho prohlásit své děti za husy. Kdybych chtěla nějaké děti urážet, zajisté bych si k tomu nezvolila ty své.""Jsou-li mé děti hloupé, pak to doufám dokážu po pravdě posoudit."
"Ano - naše děvčata však jsou náhodou všechna chytrá."
"Lichotím si, že toto je jediný bod, v němž se naše názory rozcházejí. Doufal jsem, že se shodneme ve všem všudy, avšak v této věci s vámi nemohu souhlasit, neboť pokládám obě naše mladší dcery za neobyčejně pošetilé."
"Nemůžete po takových děvčatech žádat, drahý manželi, aby měla ten rozum co jejich otec a matka. Až dospějí do našeho věku, pak, troufám si tvrdit, je nebudou důstojníci zajímat o nic víc než nás dva dnes. Vzpomínám si na ty časy, kdy se mi červený kabát také líbil - vlastně se mi v hloubi duše líbí podnes - a kdyby se nějaký ztepilý mladý plukovník s pěti nebo šesti tisíci ročně zajímal o některou mou dceru, neřekla bych ne. Však jsem si onehdy večer u sira Williama pomyslela, že plukovníku Forsterovi uniforma náramně sluší."
"Matinko," zvolala Lydia, "paní tetinka povídala, že plukovník Forster ani kapitán Carter už nechodívají tak často k slečně Watsonové, jako když sem přijeli, a zeje nyní vídá otálet v Clarkově knihovně."
Paní Bennetová na to chtěla něco odpovědět, ale přerušil ji příchod lokaje z Netherfieldu, který přinesl psaníčko pro slečnu Bennetovou a čekal na odpověď. Paní Bennetové zasvítily radostně oči, a zatímco dcera četla, útočila na ni otázkami: "Nu tak, Jane, kdopak ti to píše? A o čem? Copak stojí v tom psaníčku? Pospěš si, Jane, a pověz nám to, pospěš si, děvenko."
"Je to od slečny Bingleyové," řekla Jane a přečetla dopis nahlas.
Drahá přítelkyně,
neslitujete-li se nad námi a nepovečeříte-li dnes s Louisou a se mnou, vystavíte nás nebezpečí, že se budeme do smrti nenávidět, neboť dvě ženy nemohou být celý den ponechány samy sobě, aby se nakonec nepohádaly. Vydejte se na cestu co možná nejdříve. Bratr a náš host večeří s důstojníky mimo domov.
Vaše
Caroline Bingleyová
"S důstojníky!" zvolala Lydia. "To je mi divné, že o tom paní tetinka nic neříkala."
"Večeří mimo domov," podotkla paní Bennetová, "to je velká smůla."
"Smím si vzít kočár?" zeptala se Jane.
"Ale ne, děvenko, jeď raději na koni, déšť je na spadnutí a pak se budeš muset zdržet do rána."
"Vymyslela jste si to pěkně," řekla Elizabeth,, Jen kdybyste měla jistotu, že se nenabídnou dovézt ji domů."
"Och! Vždyť v kočáře pana Bingleyho odjeli pánové do Merytonu a Hurstovi nemají k svému kočáru koně."
"Já bych ale mnohem raději jela v kočáře."
"Jenže tatínek ti ho nemůže půjčit, děvenko. Koně jsou potřeba na statku, viďte, manželi?"
"Jsou potřeba na statku mnohem častěji, než vy je můžete postrádat."
"Budete-lije však potřebovat dnes, zavděčíte se matince," podotkla Elizabeth. Otec Bennet se nakonec dal přece jen slyšet, že se dnes bez nich neobejde, Jane se musela vydat na cestu koňmo a matka ji vyprovázela ke dveřím a radostně při tom předpovídala špatné počasí. Její přání bylo vyslyšeno: sotva Jane odjela, začalo hustě pršet. Sestry se o Jane strachovaly, ale matka se radovala. Celý večer lilo jako z konve a Jane se skutečně nemohla vrátit.
"To jsem měla doopravdy skvělý nápad," pochvalovala si paní Bennetová nejednou, jako by se bylo rozpršelo její zásluhou. A to do příštího rána ani netušila, jaké šťastné následky bude ještě její důvtip mít. Sotva se nasnídali, přinesl sluha z Netherfieldu pro Elizabeth tento list:
Milá Lízinko!
Necítím se dnes ráno nijak ve své kůži - asi v důsledku toho, že jsem včera tak hrozné promokla. Moje laskavé přítelkyně nechtějí ani slyšet o tom, že bych se vydala na zpáteční cestu, dokud mi nebude docela dobře. Také trvají na tom, že mi zavolají pana Jonese - tak abyste se nepolekali, až uslyšíte, že u mne byl - bolí mě hlava a v krku, ale jinak to snad nebude tak zlé.
Tvá atd.
"Vidíte, paní," řekl pan Bennet. když Elizabeth přečetla nahlas Janin list. "Upadne-li vaše dcera do zlé nemoci - zemře-li - bude vám útěchou vědomí, že sejí to stalo při pronásledování pana Bingleyho a na váš příkaz."
"I jděte! Malé nachlazení ještě nikoho do hrobu nesklátilo. Budou o ni obětavě pečovat. Dokud u nich setrvá, je všechno v nejlepším pořádku. Dojela bych se za ní podívat, kdybych si mohla vzít kočár."
Elizabeth si o Jane dělala skutečně starost a byla odhodlána se do Netherfieldu vypravit, jelikož kočár nebyl k mání a na koni ona nejezdila, mohla tak učinit jedině pěšky. Seznámila ostatní se svým úmyslem.
"Jak tě může taková hloupost napadnout!" zvolala matka. "Jen považ toho bláta! Jak bys vypadala, než bys tam došla ?"
"Jane mě pozná a na ostatním mi nesejde."
"To mi jemně naznačuješ, že bych měl poslat pro kočár, Lízinko?" zeptal se otec.
"Ne, vůbec ne. Nevadí mi, že se projdu. Co znamená taková vzdálenost, mám-li před sebou jistý cíl? Vždyť jsou to jen tři míle. Do večera jsem zpátky."
"Tvou dobrotu provází obdivuhodná činorodost," pronesla Mary. "Avšak každé citové hnutí se má podřídit vládě rozumu, a dle mého mínění by vynaložená námaha měla vždy být úměrná požadavkům."
"Doprovodíme tě až do Merytonu," nabídly se Catherine s Lydií.
V Merytonu se rozloučily, mladší sestry se vydaly za některou důstojnickou paničkou do bytu a Elizabeth kráčela dál sama: rychlými kroky minula jedno pole, druhé, třetí, přelézala plůtky a skákala přes kaluže s netrpělivým elánem, až se octla na dohled netherfieldského domu s unavenými kotníky, ušpiněnými punčochami a s tvářemi rozpálenými namáhavým výkonem.
Uvedli ji do ranního salónku, kde právě všichni krom Jane dleli a kde její příchod vyvolal velké překvapení. Paní Hurstová ani slečna Bingleyová nemohly uvěřit, že ušla tři míle tak časně, za tak nepříznivého počasí a sama samotinká, Elizabeth nabyla dojmu, zejí proto hluboce opovrhují. Přesto ji přijaly s velkou blahosklonností, zatímco uvítání jejich bratra provázelo něco lepšího než blahosklonnost: přátelský zájem a laskavost. Pan Darcy prohodil jen pár slov, pan Hurst mlčky přihlížel, První pozoroval s obdivem, jak jí po přestálé námaze jiskřivě planou tváře, a zároveň pochybovačně uvažoval, zda situace skutečně vyžadovala, aby se vydala na tak dlouhou cestu bez doprovodu, druhý neměl zájem než o snídani.
Na své dotazy po sestřině stavu nedostala příznivou odpověď. Slečna Bennetová špatně spala, a třebaže neleží, má horkost a necítí se natolik dobře, aby mohla opustit svůj pokoj. Elizabeth uvítala s radostí, že ji k ní bez dalších průtahů zavedli, a Jane, která jen z obavy, aby je doma nevylekala a zbytečně nezatěžovala, nenaznačila ve svém listě, jak velice by jí taková návštěva přišla vhod, měla velkou radost, že ji vidí. Nebylo jí ale příliš do řeči, a když je slečna Bingleyová zanechala o samotě, vypravila ze sebe jen pár slov o tom, jak jsou na ni všichni hodní a jak je jim zavázaná. Elizabeth ji mlčky ošetřovala.
Po snídani se dostavily obě hostitelky a Elizabeth si o nich začala tvořit mnohem příznivější mínění, když viděla, jak jsou vůči Jane milé a starostlivé. Přišel apatykář, prohlédl pacientku a řekl, jak se dalo čekat, že se vážně nachladila a že bude třeba přikročit k léčení. Doporučil, aby ulehla, a slíbil nějakou medicínu. Jeho rady bylo ihned uposlechnuto, neboť Jane horečka stoupala a rozbolela ji hlava. Elizabeth ji neopouštěla ani na okamžik a také obě dámy proseděly většinu času v jejím pokoji: jelikož páni odešli, neměly vlastně nic jiného na práci.
Když odbila třetí, cítila Elizabeth, že je na čase, aby se rozloučila, a velmi nerada to také řekla. Slečna Bingleyová jí nabídla kočár a nebyla by ji musela dlouho přemlouvat, když tu Jane dala najevo takový zármutek, že odchází, až byla slečna Bingleyová nucena změnit nabídku kočáru v pozvání, aby zatím zůstala v Netherfieldu. Elizabeth vděčně přijala a do Longboumu se vypravil sluha, aby seznámil rodinu Bennetových se stavem věcí a přinesl nějaké šaty a prádlo.
V pět hodin se obě dámy odešly převléknout a v půl sedmé byla Elizabeth pozvána k večeři. Na zdvořilé dotazy, kterými ji všichni zahrnuli a z nichž k její radosti vynikaly právě páně Bingleyovy obzvláštní starostlivostí, nemohla dát příznivou odpověď. Janin stav se vůbec nelepšil. Když to obě sestry slyšely, opakovaly třikrát či čtyřikrát, jak je to rmoutí, jak je to nepříjemné, takhle se nastydnout, a že ony samy mají ke stonání velký odpor, načež to pustily z hlavy. Elizabeth viděla, že je Jane vůbec nezajímá, pokud není přítomna, a s chutí se opět poddala svým dřívějším antipatiím.
***
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Jane Austenová - Pýcha a předsudek (4)
Aktuální pořadí soutěže
- Do soutěže se prozatím nezapojil žádný soutěžící.
- Přidejte vlastní práci do naší databáze a staňte se vítězem tohoto měsíce!
Štítky
johana maloměstský román bunkr psací stůl Clive staples lewis Stella a... Nebezpečné známosti kuba kubikula čintamani jsem dobrá dcera píseň o domově hlavní postava knihy doprava sex ve městě želva fournier peter Weiss Pnin Mácha snivec a buřič mamut chování studentů Animal Farm krvavá lázeň rezervace zámek hluboká Girl Online Bojím se Čeho molo Lincoln 1933 sodoma komora
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 705 931 181
Odezva: 0.05 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí