Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložila Eva Kondrysová (Vyšehrad, 1986)
• závěrečná pasáž knihy

***

Elizabeth se brzy vrátila čtveračivá nálada a chtěla po Darcym, aby jí vysvětlil, proč se do ní vlastně zamiloval. "Jak vás to vůbec napadlo?" zeptala se. "Když už jste jednou začal, dovedu pochopit, že jste v tom krásně pokračoval, ale co to poprvé vyvolalo?"
"Nemohu určit hodinu ani místo ani pohled ani slůvko, které to způsobilo. Je to už příliš dávno. Byl jsem v tom až po uši, než jsem si vůbec uvědomil, že jsem začal."
"Mé kráse jste hned rázně odolal, a pokud jde o mé způsoby - chovala jsem se k vám vždycky jen o chloupek lépe než nezdvořácky a promluvila jsem na vás obvykle spíš s tím úmyslem, abych vás potrápila, než naopak. Ne, buďte upřímný: že se vám líbily mé nezpůsoby?"
"Vaše vtipná vyřídilka se mi skutečně moc líbila."
"Můžete tomu rovnou říkat nezpůsoby. Dá se to stěží nazvat jinak. Ale pravda bude, že jste byl znechucen zdvořilůstkami, obdivem a uctivou pozorností. Znelíbily se vám ženy, které se každým slůvkem, každým pohledem, každou myšlenkou snažily jen o to, aby se vám zavděčily. Já jsem vás vyburcovala a zaujala, protože jsem si počínala právě opačně. Kdybyste nebyl z duše dobrý člověk, byl byste mě za to nenáviděl, ale třebaže jste se to snažil všemožně tajit, máte ušlechtilou a spravedlivou povahu a v hloubi srdce jste hluboce opovrhoval lidmi, kteří se vám tak pilně kořili. Vidíte - ušetřila jsem vám námahu se zdůvodňováním, a když se to tak vezme kolem a kolem, začínám být přesvědčena, zeje to logické vysvětlení. Vždyť o mně nic dobrého nevíte - ale na to se asi nikdo neohlíží, když se zamiluje."
"Což jste neukázala svou dobrotu, když jste tak láskyplně ošetřovala nemocnou Jane v Netherfieldu?"
"Zlatá Jane! Kdo by to byl pro ni neudělal? Ale jen mě každopádně vynášejte až do nebes. Vezměte si mé dobré vlastnosti pod ochranná křídla a zveličujte je, co můžete, a já na oplátku využiji každé příležitosti, abych vás poškádlila a pozlobila; začnu s tím hned a zeptám se vás, proč jste se teď nakonec tak těžko odhodlával k činu ? Proč jste se mě tak stranil, když jste sem poprvé přišel a pak u nás obědval? A hlavně proč jste se při těch návštěvách tvářil, jako by vám na mně vůbec nezáleželo?"
"Protože jste byla tak vážná a zamlklá a ani trošku jste mi nepomohla."
"Ale já jsem se styděla."
"Já též."
"Při tom obědě jste si se mnou mohl trochu porozprávět."
"Muž, kterému by srdce tak nepřekypovalo, by to byl jistě udělal."
"Ach, to je smůla, že máte na všechno chytrou odpověď a já že jsem natolik chytrá, abych ji uznala! Jen bych ráda věděla, jak dlouho byste byl váhal, kdyby to bylo záleželo jen na vás! Ráda bych jen věděla, kdy byste se byl vyslovil, kdybych se vás nezeptala! Mé odhodlání poděkovat vám za laskavost prokázanou Lydii mělo dozajista velký účinek - až příliš velký, jak se obávám; neboť kde se to octne morálka, když naše blaženost závisí na porušení daného slova? Neměla jsem se o tom přece vůbec zmiňovat. To je strašné."
"Nic si nevyčítejte. Morálka není ohrožena. Lady Catherine způsobila svým neoprávněným úsilím nás rozloučit, že jsem se zbavil pochyb. Nevděčím svému štěstí za to, že jste dychtila projevit mi vděčnost. Neměl jsem chuť vyčkávat, až mi vyjdete vstříc. Teta mi svým sdělením vrátila naději a byl jsem odhodlán bez prodlení získat jistotu."
"Lady Catherine nám byla ohromně užitečná, což by ji mělo těšit - neboť ona je moc ráda užitečná. Ale povězte mi, proč jste vlastně přijel do Netherfieldu? Jen proto, abyste se chodil do Longbournu stydět? Anebo jste měl závažnější úmysly?"
"Pravým důvodem mé cesty bylo přání setkat se s vámi a posoudit, pokud to bude možné, mám-li naději, že byste kdy mohla opětovat mou náklonnost. Ale zdůvodňoval jsem to - i sám sobě - tak, že se chci přesvědčit, má-li vaše sestra Bingleyho ještě ráda, a v tom případě se mu doznat k tomu, k čemu jsem se mu mezitím už doznal."
"Najdete někdy dost odvahy oznámit lady Catherine, co ji čeká?"
"Nedostávalo se mi k tomu zatím spíš času než odvahy, Elizabeth. Ale měl bych to udělat, a dáte-li mi dopisní papír, udělám to hned."
"Kdybych sama nepotřebovala napsat dopis, posadila bych k vám a obdivovala bych váš rukopis jako kdysi jistá slečna. Ale mám také tetičku a nesmím ji už déle zanedbávat." Elizabeth se totiž nedokázala přimět k tomu, aby tetičce vysvětlila, že přeceňuje její vztahy k panu Darcymu, a proto jí dosud neodpověděla na její dlouhý dopis, a když pro ni nyní měla zprávu, o níž věděla, že ji velice potěší, téměř se zastyděla, když si uvědomila, že strýček s tetičkou už přišli o tři dny štěstí, a hned si sedla a napsala toto:

Nejdražší tetinko,
byla bych Vám už dávno poděkovala, jak se slušelo a patřilo, za Vaše milé, dlouhé a vyčerpávající vysvětlení všech okolností, ale abych se Vám přiznala, byla jsem příliš mrzutá na psaní. Předpokládala jste víc, než bylo pravda. Ale nyní si předpokládejte, co se Vám zlíbí, povolte uzdu své obrazotvornosti, ať Vám vykreslí cokoli, co se toho týká, a pokud si nepomyslíte, že už mám po svatbě, nemůžete se příliš splést. Musíte mi zase brzy napsat a vychválit ho ještě daleko více než posledně. Děkuji Vám z celé duše, že jste nejeli ke skotským jezerům. Jak jsem mohla být tak pošetilá a přát si to! S těmi poníky je to jedinečný nápad. Objedeme park každý den. Jsem nejšťastnější bytost na světě. Možná že už to jiní lidé prohlašovali přede mnou, ale nikdo tak oprávněné. Jsem dokonce i šťastnější než Jane, ta se pouze usmívá, kdežto já se směji. Pan Darcy na Vás vzpomíná s vřelou láskou, pokud ji právě nemusí věnovat mně. Máte všichni přijet na vánoce do Pemberley.
Vaše atd.

Pan Darcy stylizoval svůj list lady Catherine poněkud jinak, a ještě jinak zněla odpověď pana Benneta na poslední dopis páně Collinsův:

Vážený pane,
budete se muset znovu obtěžovat s blahopřáním. Elizabeth se zakrátko provdá za pana Darcyho. Utěšte lady Catherine, jak nejlépe umíte. Ale na Vašem místě bych stranil synovci, kouká z něho víc.
Vám oddaný atd.

Slečna Bingleyová blahopřála bratrovi k zasnoubení s veškerou láskou a neupřímností. Napsala dokonce při té příležitosti i Jane, aby vyjádřila svou radost a zopakovala bývalá ujištění o své náklonnosti. Jane se už nedala oklamat, ale dojalo ji to, a třebaže jí už nevěřila, nedokázala neodpovědět mnohem přívětivěji, než věděla, že si zasluhuje. Slečna Darcyová projevila při podobné příležitosti stejně upřímnou radost, s jakou jí to bratr oznámil, čtyři stránky dopisního papíru nestačily pojmout její nadšení i vroucí přání, aby se s Elizabeth sblížily jako sestry. Než stačila přijít odpověď od pana Collinse nebo blahopřání Elizabeth od jeho choti, dozvěděli se u Bennetových, že Cóllinsovi sami zavítali do Lucasova, a brzy pochopili důvod jejich náhlé návštěvy. Lady Catherine se tak rozběsnila nad obsahem synovcova dopisu, že Charlotte, která se ze zasnoubení srdečně radovala, pokládala za nejmoudřejší vyklidit pozice, dokud se bouře nepřežene. Elizabeth uvítala přítelkyni právě nyní s velkým potěšením a radostí, ačkoli si někdy při jejich setkání říkala, že je to potěšení draze zaplacené, když viděla, jak je Darcy vystavován nezakrytému otrockému lísání Charlottina manžela. Snášel to však s obdivuhodným klidem. Dokázal i poměrně vyrovnaně vyslechnout sira Williama Lucase, když mu blahopřál k získání převzácného klenotu, a vyjadřoval naději, že se všichni často setkají u královského dvora. Své opovržení dal sice najevo mimovolným gestem, ale až potom, co se sir William ztratil z dohledu.
Právě tak anebo ještě hůř byla jeho trpělivost zkoušena vulgární paní Philipsovou, a třebaže v ní vzbuzoval stejnou bázeň jako v její sestře, takže s ním neklábosila tak důvěrně jako s dobromyslným Bingleym, přesto na něho nedokázala promluvit, aby neřekla něco nevhodného. Úcta k němu jí sice svazovala jazyk, ale na společenské uhlazenosti jí nepřidala. Elizabeth dělala, co bylo v jejích silách, aby ho obou dam co nejvíc uchránila, nejraději by ho byla měla stále jen pro sebe nebo k němu pustila jen ty členy své rodiny, kteří ho svými řečmi nepohoršovali, a třebaže trapné situace, které při tom vyvstávaly, byly stinnou stránkou jejich zasnoubení, podněcovaly tím víc budoucí naděje; těšila se už nedočkavě, až se zbaví společnosti, která jim oběma tak málo vyhovovala, a octnou se v pohodlí a přepychu jejich rodinného sídla na Pemberley.
Mateřské srdce paní Bennetové překypovalo blažeností v onen den, kdy se zbavila svých dvou nejvyvedenějších dcer. S jakou rozkoší a hrdostí potom navštěvovala paní Bingleyovou a vykládala o paní Darcyové, lze si snadno domyslet. Kéž by se - v zájmu její rodiny - dalo říct, že když se splnilo její vroucí přání a tolik jejích děvčat bylo dobře zaopatřeno, mělo to na ni ten žádoucí účinek, že se z ní stala nadosmrti rozumná, laskavá a vzdělaná paní, ale kdopak ví, třeba by si byl její manžel nezvykl, kdyby bylo rodinné štěstí na sebe vzalo tak neobvyklou podobu, a tak bylo dobře, že i nadále podléhala občas nervozitě a pošetilostem napořád.
Panu Bennetovi se po druhé dceři nesmírně stýskalo; náklonnost k ní ho vylákala z domova častěji, než by co jiného bylo dokázalo. Rád jezdil do Pemberley, a zvlášť tehdy, když ho vůbec nečekali.
Bingley s Jane setrvali na Netherfieldu pouze rok. Ukázalo se, že její matka a merytonské příbuzenstvo jsou takto příliš blízko i pro jeho dobromyslnou povahu a její laskavé srdce. Splnil pak nejvroucnější přání svých sester: koupil si panství v hrabství hned za Derbyshirem, takže Jane a Elizabeth krom jiných šťastných okolností ještě sídlily pouhých třicet mil od sebe.
Kitty měla nyní tu velkou výhodu, že pobývala většinou u jedné nebo druhé starší sestry. Prostředí, které zdaleka předčilo to, jež dosud znala, jí nesmírně prospělo. Nebyla tak nepoddajná jako Lydia, a když se vymanila z Lydiina vlivu a sestry se jí věnovaly a dohlížely na ni, zbavila se do jisté míry své ufnukanosti, hloupých nápadů a nepěkných zvyků. Samozřejmě že byla pečlivě chráněna dalšího neblahého Lydiina působení, a třebaže ji paní Wickhamová často zvala na návštěvu a slibovala jí bály a mládence, nepřipustil otec nikdy, aby jela.
Doma už teď zůstala jediná Mary, a ta byla nutně rozptylována ve své honbě za vzděláním tím, že paní Bennetová nedokázala být chvilku sama. Mary už nemohla tak utíkat před světskými zájmy, ale stále ještě horlila o mravnosti po každé návštěvě: jelikož ji však už netrýznilo srovnávání s půvabem jejích sester, podezíral ji otec, že se těm změnám podvoluje docela ráda.Zato Wickhama s Lydií se svatby jejích sester příliš nedotkly. On snášel se stoickým klidem vědomí, že Elizabeth musí nyní zvědět o jeho falši a nevděku vše, co jí snad až dosud zůstávalo skryto, a přese všechno, co se stalo, neztrácel naději, že by se Darcy dal pohnout k tomu, aby mu pomohl udělat kariéru a finančně ho zabezpečil.
Z blahopřání, které poslala Lydia Elizabeth ke svatbě, vysvítalo, že alespoň jeho choť se takové naděje nevzdává. Dopis zněl:

Drahá Lízinko,
přeji Ti všechno nejlepší. Miluješ-li pana Darcyho aspoň zpola lak jako já svého drahouška Wickhama, musíš být velmi šťastná. Těší mne, že budeš tak bohatá, a až nebudeš mít co na práci, doufám, že si na nás vzpomeneš. Wickham by se určité moc rád dostal ke dvoru, a já mám dojem, že na tom nebudeme jinančné tak, abychom se obešli bez výpomoci. Přijal by jakékoli postavení, jen aby vynášelo aspoň tři čtyři stovky roční; ale nezmiňuj se o tom panu Darcymu, je-li Ti to proti mysli.
Tvá atd.

Shodou okolností to bylo Elizabeth velice proti mysli, a proto stylizovala svou odpověď tak, aby se podobné žádosti a nároky už neopakovaly. Podporovala je však, pokud mohla, a z toho, co ušetřila na svých osobních výdajích, pokud se to dalo tak nazvat, jim často něco poslala. Že příjmy, jaké mají ti dva, nevystačí při jejich marnotratnosti a bezstarostnosti o budoucnost na živobytí, to věděla od prvopočátku, a také kdykoli se stěhovali, obrátili se vždy na Jane nebo na ni, aby jim trochu vypomohly vyrovnat dluhy. Ani když nadešlo období míru a důstojníci byli propuštěni domů, nedokázali se nikde natrvalo usadit. Stále se stěhovali z místa na místo a hledali, kde by se dalo lacině žít, ale vždy utráceli víc, než měli. Jeho náklonnost k ní se brzy změnila v lhostejnost, její přetrvala trochu déle a přes své mládí a vychování byla Lydia i nadále práva pověsti, kterou si vydobyla svými vdavkami.
Třebaže ho Darcy nemohl přijmout na Pemberley, přesto mu kvůli Elizabeth i nadále pomáhal v kariéře. Lydia je občas navštívila, když si její manžel odjel vyhodit z kopýtka do Londýna nebo do Bathu, a u Bingleyových se oba často zabydleli na takovou dobu, že to bylo moc i na Bingleyho slunnou bezelstnost a časem zauvažoval, jak by se jim mělo naznačit, aby se už rozloučili.
Slečnu Bingleyovou Darcy svým sňatkem hluboce ranil, jelikož však pokládala za moudré nevzdávat se možnosti být zvána na Pemberley, překonala svůj odpor, hořela pro Georgianu ještě víc než dřív, obskakovala Darcyho téměř stejně oddaně jako předtím a prokazovala Elizabeth veškerou povinnou úctu.
Georgiana měla nyní na Pemberley trvalý domov a s novou švagrovou se sžily právě tak, jak si to Darcy přál a představoval. Dokázaly se mít navzájem tolik rády, jak se snažily. Georgiana Elizabeth hluboce obdivovala, třebaže zpočátku pozorovala s úžasem, ba i se zděšením, jak čtveračivě škádlí jejího bratra. V ní vzbuzoval odjakživa takový respekt, že to téměř utlumilo její sesterský cit, a nyní viděla, že se s ním dá i nepokrytě žertovat. Dostalo Se jí ponaučení, které jí dosud nikdo neudělil. Díky Elizabeth počala chápat, že žena si může k svému manželovi dovolit věci, které by bratr u sestry téměř o deset let mladší vždy nepřipustil.
Lady Catherine synovec svou ženitbou nesmírně pobouřil, popustila uzdu své vrozené otevřenosti a v odpovědi na dopis, jímž jí své záměry oznámil, použila tak silných výrazů, zvlášť na adresu Elizabeth, že veškeré styky na čas ustaly. Ale nakonec ho Elizabeth přemluvila, aby její urážky pominul a usmířil se s ní; teta ještě chvíli vzdorovala, ale pak svůj odpor překonala, bud z lásky k němu, nebo ze zvědavosti, jak si jeho žena vede, a milostivě přislíbila, že jim vykoná návštěvu na Pemberley, třebaže jeho háje byly pokáleny nejen přítomností takové paní, nýbrž i návštěvami jejího londýnského strýce a tety.
S Gardinerovými se i nadále důvěrně stýkali. Darcy je měl stejně rád jako Elizabeth a oba si vždy s vřelou vděčností uvědomovali, jak jsou jim zavázáni za to, že ji přivezli do Derbyshiru a tím způsobili, že se našli.