Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Soňa - jak se zdálo - měla chuť zapříst hovor. Nedala jsem jí příležitost. Teď jsem uražená já. A dlouho budu. A nejen to. Rozhodla jsem se, že se ze mě stane lepší tenistka, než je Soňa. Zaberu. Každé ráno vstanu o půl hodiny dřív a oběhnu blok a zaskáču si přes švihadlo. Po škole totéž. A ještě jednou večer. V Milanových krámech jsem našla činku. Musím nacvičit tvrdší úder, silný, aby se špatně vracel. Milan slíbil, že mi sežene gumový kruh na trénování dlaně. Nikomu nic nepovím a na konci sezony musím být nejlepší. Musím. Kvůli sobě. Kvuli Soně. Kvůli Hance. Kvůli našim, aby se trochu chytili za nos. S vypůjčenou raketou - a přece nebudu na odepsání! Kolik času jsem promrhala, když jsme planě žvanily u Soni. Teď využiju každou minutu.

Paní doktorka neshledala na Matějových nožkách nic zlého.
"Asi nám příliš rychle rosteš," smála se do jeho vyděšených oček a potom se obrátila na mamku. "Ale pro jistotu vás pošlu do dětské nemocnice, ať jste klidná."
Mamka se trochu uklidnila, ale když viděla, jak Matěj večer opět kulhá, strach se vrátil znovu.
"V pondělí mám volné dopoledne," řekla tátovi. "Neměla bych klid, zajdu s ním hned ráno."
S tátou se od té doby, co jsem se nechala vyprovokovat, něco dělo. Skoupil na stánku snad všechny noviny a na celé dny se ztrácel z domu. Ráno nám sice jako dřív dával přednost v koupelně, ale jeho nervozit stoupala, když jsme nebyli během pěti minut hotovi. Pochodoval z haly do kuchyně a zase zpět a znovu si potichu předčítal zatržené inzeráty. Na papírku měl denní rozpis cesty, který neustále kontroloval, škrtal, krátil a měnil. Snídal vestoje a s nikým nemluvil.
"To chce čas," uklidňovala nás mamka, která z něho sama musela být nejvíc nervózní. "On si táta myslí, že ne něj všude čekají s otevřenou náručí."
A večer, když jsme spolu ukládaly Matějíčka, dořekla. "Tatínek je hrozně hodný člověk. Jenom strašlivě nepraktický. Ve své profesi absolutní jednička. Poctivý, vytrvalý, chytrý, prostě člověk na svém místě. Ovšem v normálním životě -" pokrčila rameny a usmála se, a já se hrozně divila, kde se v ní bere ta síla ke klidu, v ní, v křehké tanečnici, která táhne celou rodinu a teď ještě tátu.
"Nemůže se vyrovnat s tím, že nakladatelství zrušili. A naprosto tápe v situacích, ve kterých se octne, když mu řeknou, že člověka s jeho zaměřením prostě nepotřebují. Neumí nic jiného dělat. Tak moc se zasypal literaturou, že mu nezbyla skulinka na nic jiného."
Nerozuměla jsem tomu.
"A tobě to nevadí?"
Vešly jsme do kuchyně a maminka vytáhla z police špičkové střevíce. Ustřihla dluhé růžové tkanice, sedla ke stolu a začala je přišívat ke špičkovkám.
"Nevadí," řekla upřímě a udělala na niti souček. "Žádný člověk není bez chyby. Náš táta nás má rád. Bývala s ním i legrace. Jen si vzpomeň, co se s námi nevyváděl. To ještě nebyl Matěj na světě. Co se navymýšlel pohádek, kolik her jste spolu hráli! Konec v nakladatelství - za to nemůže. A že je z něho morous - i to přejde. Uvidíš. Jen se musí něčeho chytit. Najít práci, která ho do sebe vtáhne."
"Já si myslím, že mu nic nebude po chuti," pochybovačně jsem vrtěla hlavou a nabídla se, že vyžehlím prádlo. Natáhli jsme starou deku na stůl a mamka vedle mě postavila koš s ručníky, utěrkami a kapesníky.
"Táta je tvrdohlavec," řekla s přesvědčením v hlase. "Zrovna jako ty. Kdyby měl rok hledat, něco najde. Něco, co mu bude vyhovovat. A z toho, že s námi teď moc nemluví, z toho si nic nedělej. Zase bude dobře. Jen Matěj aby byl v pořádku," vzdychla a dobrá nálada byla pryč. Nakropila mi kapesníky a šla si vyprat cvičební úbor.

Čtenářský deník	-	Kamínek v botě
	-	Kdo dostane pusu
	-	Křehčí než porcelán
	-	Natálie a Princ
	-	Sonáta pro Pavlu