Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Hosté se stáhli kolem nich. Kdosi přistavil Gabriele židli. Znaveně se posadila. Také Františka přitlačili na sedadlo. Poháry přestaly cinkat, kostky harašit po hrubých deskách stolů. Nevěstky od Borové šišky utvořily půlkruh hříšných sudiček. Krčmářka Markétka se zvědavě přitočila a v zápalu nedočkavosti ani nepostřehla, že Colin Cayeux využil zmatku a snaží se ji obejmout.
Ticho.
Jen opilec dále blábolí u své číše:
"Bylo mi s ní dobře, stála za hřích, ale za pantofel už mi nestojí. Říká se, že vznik života je zázrak, ale já myslím, uf, že zázrak je, když z toho ten život nevznikne. Každá ženská je jako kořenáč s mokrou hlínou, a když -"
"Vidím světelný paprsek, a ten směřuje vzhůru, vzhůru až do věčnosti. Vychází ze srdce. Z tvého srdce. Je to cesta, která nemá návratu." Děvče upřeně zří do Františkova obličeje, jako by nebylo slepé, jako by chtělo číst v jeho tváři jako v otevřené knize. Náhle zděšeně vykřikne, obejme jeho hlavu, jako by ho chtělo chránit. "Počkej... počkej... kostel... kazatelna... slyším kněze, jak káže slovy, která pálí jako výheň, a z jeho úst se vymrští had a rovnou tobě na prsa. Ale to ještě není konec... Bude usilovat o tvůj život a zasáhne tě! Střez se!"
Villon si ji nedůvěřivě měří. Kdo by usilovalo můj život? Jsem tak bezvýznamný a nikomu nestojím v cestě. Ach, Filip Charmoye! Ráno mi vyhrožoval, je kazatel - František zbystří pozornost.
"Řekněte mi o tom něco bližšího."
Gabriela učiní odmítavý posunek.
"Na nic se neptej. Řeknu, co vidím. Vidím slunce a květy, spoustu květů, a tehdy zaútočí. Zraní tě. Zohyzdí tě. Rozluč se s krásou."
"Nevidíš přece, jak vypadám."
"Vidím tě zcela jasně. Ale co nevidět se změníš. Vlasy pryč, svěžest tatam, víra mrtvá, jizva na ústech a kosti potažené kůží. Jen to srdce hoří dál, dál až do věčnosti. A počkej, počkej..." Gabriela je netrpělivá, jako kdyby ji přerušovali, ale všichni naopak poslouchají se zatajeným dechem. Tak dlouho a důkladně nevěštila dosud nikomu. Student je zajisté tím, koho tak dlouho hledala.
"Ale to hlavní si pamatuj: musíš svítit, je určeno, abys svítil, nedovol, aby tě nechali jen blikat. Slyším píseň, znějící do věčnosti. Navzdory budeš zpívat, jako když život třepe křídlama do času, syrový život a potom sníh, plno sněhových hvězd kolem, padají, třpytí se, žhnou, poletují, a potom už nic, potom už nic -!" Dívka zaúpí a utíká ke dveřím, nikdo se jí nestaví v cestu a ona vyběhne do pařížské tmy. První se vzpamatuje František, vyrazí za ní, ale na ulici vidí jen temnotu a neslyší kroky, které by se vzdalovaly. Pouze prádlo natažené nad hlavami od domu k domu pleská zmítáno větrem. Zklamaně se vrátí do krčmy.