Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dívá se za otrokyní a sleduje její chůzi, vznosné držení těla, hrdě vztyčenou hlavu. Sličná mladá žena s amforou. Nádoba je zcela jednoduchá, bez vrypů a kreseb, ale velmi ušlechtilého tvaru. Stojí kdesi v kuchyni a nabírá se z ní voda k vaření. Prostá účelná věc. Každá věc je účelná, i taková, která se zdá napohled zbytečná. Jak úžasné množství nespočetných věcí má člověk kolem sebe. A všechny je vymyslil. Potřeboval je. Vynalezl si nůž a oštěp, aby mohl zabíjet zvěř a život se jejím masem. Vyrobil si kotlík, aby měl v čem uvařit maso, a lžíci, aby mohl uvařené sníst. Vytvořil si stůl, aby mohl uvařené sníst. Vytvořil si stůl, aby mohl pohodlně jíst, pracovat a psát; pluh, aby mohl orat; opratě a postroje, aby mohl řídit koně a býky; vozíky a nosítka, aby nemusel chodit pěšky, aby urazil cestu rychleji; svíce, kahany a lampy, aby si prodloužil den; látky, sandály a klobouky, aby mu nebylo zima, aby si nedrásal chodidla, aby netrpěl úžehem; sochy a obrazy, aby mohl pohledem spočinout na kráse a kochat se její nesmrtelností.
Kam se člověk podívá, obklopují ho předměty, které si vyrobil. Je v zajetí věcí účelných, sám naprosto zbytečný a bezúčelný. Co maličkostí, nástrojů, nářadí, příborů si sestrojil, aby sám mohl žít, aby vůbec mohl být. Ale proč vlastně je? Proč člověk je? Jaký účel má jeho život? Pro co ve světě a vesmíru je užitečný, potřebný, nezbytný? Jaký je účel lidského života?
Dívka s amforou. Krásný pohled. Nabírá vodu do nádoby, aby se měla kdykoli z čeho napít. Amfora má svůj účel. Ale proč je tu ona. Snad proto, aby mi sloužila? Proč právě ona slouží a já jsem jejím pánem? Proč je vůbec na světě? Proč je právě v Římě? Proč je právě zde, v mém sadě? Přáli si snad její rodiče s plným vědomím a touhou, aby ji měli?Anebo se počala náhodou či nedopatřením, nebo dokonce proti jejich vůli? Kde je konec této tajemné smyčky? Kde je rozuzlení té nerozřešitelné záhady?
Načerpala vodu a vrací se. Jde týmž hrdým, volným krokem zpátky. Nač myslí? Napadá ji totéž co mne? Co když se také ona právě teď zahloubala nad bezúčelností a marností lidského bytí?
Kráčí se svým trpělivým úsměvem na tváři. Je plná síly. Vyzařuje z ní mládí, zdobí ji krása, počíná si jako kdyby na tuto zemi neodvratně patřila. A přece by stačilo, aby se z travin vymrštil nepatrný červenavý hádek a uštkl ji do kotníku. Přestala by být. Přestala by dýchat, myslit, usmívat se. Skonala by. Už by nepatřila neodvolatelně na tuto zemi, ale do této země. Stala by se věcí, protože by v ní nebyl život.
Stala by se také ona věcí - jenže bezúčelnou.

To Oktavie si počíná mnohem rozumněji, ačkoli se Marcii nemůže chytrostí rovnat. Ostatně po kom by byla chytrá? Vždyť je dcerou Klaudia a Messaliny. Ale je Neronovou manželkou a mladíček si musí uvědomit, že tento sňatek mu vlastně dopomohl k císařskému vínku. Není třeba mladou hezkou ženu zanedbávat. Oktavia se svěřila, že si jí nevšímá, že už vůbec neví, jak chutnají jeho polibky, že jí dělá schválnosti a mazlí se před jejíma očima s otrokyní. Proč? Vždyť Oktavia je velmi jemná, hezká, a hlavně cudná choť. Do ničeho důležitého se neplete a hledí si básniček, hudby a filozofie. Jaké choutky to synáčka asi naplňují, že zanedbává mladičkou manželku? Pořádá prý si hostiny a neuzná ani za vhodné ji pozvat.
Co se při těch hostinách děje? S kým se mladý císař zahazuje?
Je třeba na něj dohlédnout, přitáhnout mu uzdu.
Je na výstřednosti příliš mladý. Na mládí musí být přísnost, obzvlášť při jeho povaze. Kam by to za chvíli vedlo? Co se v mládí neohne, ve zralém věku se nepřizpůsobí a ve stáru se vymstí.
Otrokyně ohlašuje, že přichází Xenofon. Agrippina si uvědomuje, že dnes je den, kdy má užívat protijedy. Xenofon už také vstupuje a za ním otrok s podnosem; na podnose je řada pohárků, kalíšků a mističek.
Agrippina se obává, aby někdo neprovedl jí, co ona učinila Klaudiovi. Proto užívá protijedy; za několik měsíců bude ústrojí tak odolné ke všem dosud známým otravným prostředkům, že ji nebude možno takto odstranit. Dávky stále zvyšuje; s odporem polyká obden doušky páchnoucích a hořkých a slaných a voňavých a slizkých a hustých i jinak hnusných vodiček a kašiček a mazů a odvarů a směsí. Žaludek se jí zvedá, ale představa Klaudiova skonu ho vzápětí uklidní.
A tak přijímá i dnes od Xenofonta číšku černého rosolu a s nehnutým výrazem ji jedním rázem vysrkne. Dokud má odvahu, bere si další jed a po něm třetí. Dále však prozatím nemůže; rychle zajídá rozstrouhaným a silně oskořicovaným jablkem. Pak si vypláchne ústa vínem a dá se do dalších lahůdek.

Snažil se jít životem vždycky čestně a rovně. Snažil se o to vždycky, třebaže neměl malá přání, ani malé ctižádosti, ani běžné touhy. Jeho přáním bylo mít milovanou a milující ženu a děti. Jeho touhou bylo pozvednout vlast z úpadku, do něhož se nezadržitelně řítí. Prvého dosáhl. O druhé se snažil. Osud byl silnější než on. Nezvítězil. Měl snad přece jen pravdu Ostorius, když chtěl vysvobodit vlast rázným krvavým činem? Proč úsilí o nápravu selhalo?
"Nač myslíš, Tite? Utíkáš mi v myšlenkách?"
"Jsem nespokojený a zatrpklý. Předsevzal jsem si veliký cíl a před dosažením jsem padl."
"Já tě vidím jako velikého vítěze, který zmáhá i osud."
"Člověk je příliš slabý, aby mohl změnit osud. Jediný člověk. Ale kdybychom se byli všichni, Ostorius, Piso, Scaevinus, já, římský lid a vojsko shodli a domluvili na společném postupu za velkou věcí, byli bychom zvítězili. Kdo by se mohl postavit proti celku?"
Nealcé mlčí a Petronius uvažuje dál.
Jedinec je třtina.
Davy jsou nepřemožitelné.
Jedinec netrpělivě kráčí cestou neposkvrněnosti a pokrytecky si namlouvá, že spasí svět. Zástupy se bezohledně rozlévají krví i bahnem a vymílají si koryto bez ctižádosti a bez nároku na zásluhy a na praporce mravnosti.
Domníval jsem se, že dosáhnu úspěchu sám a bez pomoci, jen svou pravdou a ctí. Přeceňoval jsem se. Moje nedotčenost nebyla nikomu na nic.
Jsem výslednicí své minulosti. Jsem pádem za prohraným bojem. Prohrál jsem boj, který jsem sám sobě vypověděl v okamžiku, kdy jsem poprvé pozdravil Nerona jako císaře. Balvan odpovědnosti mě zalehl k smrti. Dohrál jsem, jsem mrtvá věc a nemám, co bych tu déle hledal.
Moje prohra je, žel, i prohrou mé vlasti.

Čtenářský deník	-	Bůh či ďábel, Bůh či ďábel (2), Bůh či ďábel (3)
	-	Navzdory básník zpívá, Navzdory básník zpívá (2), Navzdory básník zpívá (3), Navzdory básník zpívá (4), Navzdory básník zpívá (5), Navzdory básník zpívá (6), Navzdory básník zpívá (7), Navzdory básník zpívá (8)
	-	Není římského lidu, Není římského lidu (2), Není římského lidu (3), Není římského lidu (4), Není římského lidu (5), Není římského lidu (6), Není římského lidu (7)
	-	Pod maskou smích, Pod maskou smích (2), Pod maskou smích (3)
	-	Pro koho krev
	-	Spartakus: Před námi boj, Spartakus: Před námi boj (2), Spartakus: Před námi boj (3)
	-	Spartakus: Smrtí boj nekončí
	-	Žít jednou spolu

Čítanka	-	Navzdory básník zpívá
	-	Není římského lidu