Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jo! Na promoci řek pan profesor mamince, že Honza je kapacita, jeho nejmilejší asistent, a že bude docent.
Za půl roku začala válka a Honzu k tomu - rozumí se - hned vzali všemi desíti. Takovýto, věru, potřebovali. Voblík oficírskou uniformu a odjel na Srbsko.
Půl vesnice ho doprovázelo.
Jak - a co tam bylo - jak se měl - dodnes nevím.
Vrátil se za půl roku na urláb, nic nechtěl mluvit, jen řek', že museli kvaltem z Bělehradu, že sloužil u Maďarů, že ztratil všechnu bagáž, bylo ho půl, spad se náramně a byl na nás na všecky strašně sprostej.
Vytáhl svý plátěnky z almárky, chodil v košili a v pantoflích, coural po mezích, s nikým nemluvil, jen prosil panímámu, aby mu v kalhotách vystřihla klín, že z něho všechno padá.
Pak zase jed, pomoh dělat, večír se učil německy, natáh si novou strůnu na basu - a byl jako dřív.
Za čtrnáct dní panímáma zas klín vsazovala.
Mě vzali u druhý prohlídky hopem a dali mě k tomu samýmu ragimentu.
Když se to Honza - takhle o polednách- dověděl, přiběh k nám a povídá: "Františku - to nic - žádný hejble - buď bez starosti - šup sem, šup tam."
Vymoh si mě za pucáka.
Potom jsme byli v Přemyšlu, u Tarnopole, u Sandoměře, v bojích u Wicynu, v září, dvakrát jsme táhli přes Karpaty do Uher a do Bukoviny a zas zpátky - jak hoňácký psi v řepě.
Honza řezal, obvazoval, klel, nadával a jeden čas léčil dragounům koně.
Když bylo nejhůř, říkával: "Františku - to nic - to víš - šup sem, šup tam."
Lehávali jsme pod celtama a zpívali jsme: "Zelení hájové", "Andulko šafářová" a Honzovu zamilovanou "Já jsem majstr seminářský."
Nejvíc jsme zpívali, když nám bylo ouzko nebo když nám někdo vynadal, bylo těžko se smluvit, já německy neuměl a Honza málo, plet to všelijak.
Ve Stryji chodil do oficírský menáže a předplatil si trojí porci.
Tam mu říkali lord Biftek.
Hejtman ho vzal při menáži na stranu, něco mu sprostýho řek', Honza zuřil, že s tím sekne, že von je chirurg, že teda umí jíst nožem a že toho má až po krk, klel a vícekrát mezi ty protivy nešel.
Ale - když ho potom jeho profesor z Prahy vymoh pro sebe, na operace - hromtidejpac - to Honza skákal.
Marodi brečeli, nejvíc Češi, prosili proboha, aby je vzal s sebou, ať to byl Polák, Srb, Němec nebo Maďar, naříkali, tak silně měli Honzu rádi, neb on marodům dělal pomyšlení, říkal, že chudej lid za to neštěstí nemůže, ať je takovej nebo makovej, že jsme samí ubožáci, byl jim kamarád, že to byli malí rolníci a on se s nima o hospodářství nejradši bavil. S každým ty a ty, Františku sem - Františku tam, - to von každýmu, ať se s ním srozuměl nebo ne.
"Františku, nenaříkej ...!"
"Františku, hezky drž ... šmik, šmik, ... nono!"
"Františku, máš doma ženu, děti, holku ... cákra drž, chlape ... už jsme hotovi, Františku!"
A hned zas na saniťáky: "Dejte sem druhýho Františka!"
Byl to třeba Rumun nebo cigán; měl ustřelenou nohu nebo třeba taky půl hlavy pryč, ale jak mu Honza řek: "Františku," smál se a Honza, doktor, zas na něj, a třeba za chvíli vojáček odešel k Abrahamu, přeci jen rumunský František takhle s lehčím srdcem z tohohle všivýho světa odešel.
Jo! Ten den, co jsme odjížděli, páčil jsem topůrkem na voze bednu a udělal se mně pruh jak husí vejce.
Holt - malér!
Cestou na dráhu jsem se na to nemoh dívat, jak Honza nes dva ruksaky, tři kufry, deky, mantle jak pucák, a já vedle něho s prázdnýma rukama jak vopravdovskej oficír.
Just sem mu bral bagáž z ruky, velkou silou, prosil jsem, že bych vymámil na jalový krávě tele, na nádraží ve Lvově jsme se prali, pak už jsem to nemoh vydržet, tu vostudu, ale von se voháněl kuframa a řval jako bejk:
"Franto, rukou tě napálit nemůžu, ale jestli nepřestaneš, čutnu tě jako merunu rovnou do království nebeskýho!"
A nemlich tak v Krakově se mně sevřelo srdce, když jsem se v hotelu probudil a viděl, že Honza drhne rejžákem moje bagančata.
Po čtrnácti měsících - teda - vraceli jsme se do Čech a nehnuli se od oken vod Bohumína.
Honza pořád: "Františku, koukej, ta krása, ty pole, ta čistota, ty český chaloupky, a všecko zelený, pořádně obdělaný - můj ty Bóže!"
Najednou - Česká Třebová - Pardubice a - hrome - Přelouč - Kolín- a pak už Ouvaly - Libeň a viděli jsme matičku Prahu, Hrad a Svatýho Víta - my koukali každej na jinou stranu a smrkali jsme - najednou sme se na sebe podívali - brečeli a smáli se.
Kryndapánínka!
Co je to všechno platný, když jsme v Čechách doma. To nám žádnej vzít nemůže.
Honza najal na Vinohradech byt u paní Slaný, vodvy po rešpicientu.
Hezká seknice, jenže všude strašnejch flašek po jarmarách a v bytě čuch po kafrovým mazání.
Do večera jezdili sme v elektrice po Praze, byli na Hradčanech, na Letné, tam chtěl Honza vidět zas jednou hřiště Slávie, pak na Nebozízku, tam jsme na lavičce snědli špek a honem do Národního, ani už nevím, co hráli, dlouho jsme tam nevydrželi, byli jsme vyjevený, jen jsme si tu nádheru prohlíželi a divili se, že je to všecko naše, český, a po druhým jednání honem na koncert Filharmonie.
Kamarádi: těch bas tam bručelo aspoň šest!
Řek jsem Honzovi: "To by sis, ty vole, s nima podrbal basu, viď?"
A on na to: "Františku, ty mamlase, to jsou samí virtuosové a náš praskačsky kapelník, obrhasič Pecháček, ten jim nejde ani pod kramflek - ani by si ho nevšimli - kampak tě vede slepá vášeň!"
Pak jsme chodili po kovárnách, trefili Vařečku, od nás, taky ve vojenským, kaprála, a zapadali do vinárny, zpívali písničky i Honzovu zamilovanou: "Já jsem majstr seminářský" a "Kde domov můj", takový nadšení bylo, hosti a sklepníci koukali, Honza se přinapil a pořád ke mně: "Františku - nalej si - zavdej si - šup sem, šup tam" - ať žije Čechie!"
Čtvrtej den nato Honza v nemocnici operoval, jako když hrom bije.

Čtenářský deník	-	Boský osud
	-	Moudrý Engelbert
	-	Rajský ostrov, Rajský ostrov (2)
	-	Večery na slamníku