Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka z 1. kapitoly (Futura, 1995; ISBN: 80-85523-27-2)
• úsměvně laděný příběh, známý i z filmové verze, vypráví krátký úsek ze života party mladých děvčat z porcelánky

Maruška, Helena, Jířa, Věrka, Dana. Tak se jmenují hlavní hrdinky tohoto rozmarného, veselého příběhu. Pracují společně mezi talíři a hrnky, jeleny s uraženým parožím i vázami, smějí se i vážně uvažují, pomáhají si a škorpí se mezi sebou. Jsou to úplně obyčejná děvčata, jaká potkáváte na ulici - i ona mají své problémy s láskou i s nadřízenými, mají svá "tajná" přání a bolesti. Jak je řeší, jaký osud stihne jejich porcelánové království, o tom všem ve své knížce, kterou možná znáte z její filmové podoby, shodně nazvané Holky z porcelánu, napsala spisovatelka Jaromíra Kolárová.

I

Slunce proniká zaprášeným sklem a kreslí věrný obraz oken na betonové podlaze, světlé obdélníky jsou proťaty tmavými pruhy. Maruška překročí pomyslný rám, málem se dala do skoku jako v dětské hře, ale hned se poplašeně ohlédla.
Nikdo. Nic. Ani pohyb, jen ve světelném pruhu tančí nepatrné částečky prachu. Po obou stranách regály, plné krabic, balíků, z roztrhaného papíru vykukují talíře. Za ní je okno, před ní zeď. Je to slepá ulička a dívka se vrátí.
Ale kolem téhle spousty konviček už přece jednou prošla, ne, neprošla, to by jí byly padly do očí červeně lemované kafáče, které tu stojí ve vyrovnaných řadách.
Dýchlo z nich domovem, právě takový soudeček doma rozbila, honem vynesla střepy do smetí, ale máma jí to stejně poznala na nose.
Maruška se přikrčila, přišlo jí na mysl, že ji máma vidí, že ji sledovala a teď ji tajně pozoruje.
"Zbláznila se," řekla máma, "váha se pod tím ani nepohne a půjde to do práce. Tak radši choď do nějakého kurzu."
"A do jakého?" zavrčel táta a vysunul oči nad novinami. "Do jakého zas kurzu, už škola jí dala zabrat. Ať si dítě rok dva odpočine."
A začíná hádka, hádají se o ni (oč by se asi hádali, kdyby ji neměli), křičí na sebe a vyčítají si, a Maruška se vytrácí, protáhne se skulinkou dveří a letí, letí pryč.
Kam? Nazdařbůh. Kam letí ptáček, když stoupá vzhůru?
Tak staří, jsou tak staří, že už ničemu nerozumějí. Bonbónek, jablíčko, sukýnku z Bambina. Div se nepropadla, když jí to zkoušeli. Odvrátila oči od zrcadla, nemohla se ani podívat na škvrně v dlouhé, pomačkané sukýnce, která v pase odstává nejmíň na tři prsty, všechny holky chodí v džínsech, jen já musím strašit.
Lekla se, couvla, ale nebyl tu nikdo, potkala sama sebe a ještě k tomu kolikrát! Těch zrcadel, malých, velkých, rozbalených, zabalených, postavených a položených, odrážejí strop, slunce, regály. Na podlaze se rozsvítil střípek, někdo tu bude mít sedm let smůly.
Asi já, pomyslila si a všechna kuráž ji přešla, prudce se otočila, aby utekla sama sobě, a pak už nadobro ztratila směr.
Proplétala se mezi regály, bachraté konvičky se draly z obalů, mísy vylézaly z krabic, šiky sklenek chytaly duhu, zbloudilá včelka narazila na terč ozdobného talíře.
A tu se ozvaly kroky, lehounké, spíš taneční. V průhledu mezi regály se objevila váza, krásná, oblá, s úzkým hrdlem. Přidržovaly ji štíhlé prsty, třpytily se korálově zbarvené nehty.
Maruška se zastyděla za své záděry, dlaň měla vlhkou, s obavou pohlédla na složený papír, který pevně svírala.
Váza se plynule pohybovala, teď se objevila v celé kráse i dívka, dlouhé, medově zbarvené vlasy nebyly ani rovné, ani vlnité, splývaly v měkké křivce na podivné volné roucho, zdobené na okraji ornamentem. Jak se dívka vzpínala vzhůru, zvláštní oděv se zvedl a dal vyniknout dlouhým, štíhlým nohám.
Labuť, pomyslila si Maruška, krásná bílá labuť. A šťastná, taková dívka musí být bezstarostná a šťastná.
S okouzleným líčkem jí zastoupila cestu.
"Je tu, prosím vás, sklad skla a porcelánu?"
"Ne, brambor," odsekla dívka.
Sotva na ni pohlédla, ani se nezastavila, labuť plula nevšímavě dál.
Husa, rozzlobila se Maruška, žádná labuť, protivná husa. To se jí to chodí po světě, když ji nikdo nenutí, aby si stříhala vlasy podle rendlíku, nenutí jí sponku, že bude šilhat, netahá ji do Bambina, nebo dokonce do výprodeje, koukej, tohle je krásný kabátek, ten ti bude slušet.
Vzpomínka na příkon jí dodala sílu, just neuteču a vydělám si peníze, koupím si nejdražší šaty a boty si koupím italské. Narovnala papír, jímž se měla prokázat. V osobním oddělení se vytáhla na špičky, ale bylo to zbytečné, jistě, potřebujeme, řekla ta paní a kutala rohlíkem v kelímku, ve Skloporu byste dělala, tak fajn, párkrát ťukla na stroji a rohlíkem ukázala z okna přes dvůr.
A teď tu bloudí a bloudí a nikoho nemůže najít. Slunce zašlo za mrak a ve skladě se setmělo, regály sestoupily k sobě a barvy umřely, ze stropu se spustila pavučina. Maruška se polekala, že tady navěky zůstane, že to na ni všechno spadne, že ji zavalí spousty nádobí a sklenic, rozběhla se a zmateně kličkovala. Nemohla narazit na dveře, otvíraly se jí nové a nové uličky a hned zas nečekaně končily.
Zastavila se. Zaslechla hlasy. Bylo to milé holčičí štěbetání, úplně jako ve škole o přestávce, tyhle holky určitě nebyly labutě, ale pěnkavy, vlaštovičky, vrabčáci.
A už je spatřila. Za hradbou barevných ryb, porcelánových koček, psů a medvědů, mezi velkými vázami napůl stojí a napůl sedí v nedbale zapjatých pláštích.
Jedna kouše obrovský a tlustý krajíc, jí pomalu a s požitkem, druhá se cpe čokoládou, poskakuje neklidně na místě, pusu celou umazanou.
A obě visí očima na živé blondýnce, ta drží v ruce nakousané jablíčko a pusa jí jede.
"No, takhle, holky, tadyhle šlajfnuté, takový ten úzký dekolt a takhle rozstřiženou sukni."
"Až tak vysoko?" žasne dívka s čokoládou, "až takhle? A co budeš mít pod tím?"
"Nohy. Přece nohy."
"Ale to se nehodí, Věrko, fakt! Měla sis dát radši ušít dlouhé."
"Až na zem? A zakopnu, ne."
"Prosím tě, dekolt a ještě rozstřižené, svatební šaty přece mají vypadat cudně, tak jako panensky, víš."
"No jo, panensky."
Věrka se maličko zasní, prchavě se zasměje.
Maruška si ani neuvědomuje, že ji rozhovor krůček za krůčkem přitahuje k děvčatům.
"A co závoj, Věrko?" pokračuje dychtivě dívka s čokoládou a tváří se, jako by se měla vdávat sama, "budeš mít závoj přes ksicht, jo? Mně se strašně líbí, když jí takhle odhrne ten závoj a políbí ji."
Hned to předvede, odhrne pomyslný závoj a umaže Věrce pusu čokoládou.
Zasmějí se. Dívka s krajícem si jen dlouze vzdychne. Snad se za svůj povzdech stydí nebo si přece jen všimla Marušky.
"Co tu děláš?"
Maruška se osmělí, přistoupí blíž. Děvčata vypadají přívětivě, přece se jí však láme hlas.
"Kde bych, prosím vás, našla paní Světlu?"
"Nejspíš v kanceláři."
"A kde bych, prosím vás, našla tu kancelář?"
Smějí se, ale jedna z nich, právě ta klidná tmavovláska s krajícem v ruce, ji vezme kolem ramen.
"Já tě tam zavedu, jen se nerozbreč."
Jdou najisto, bludiště má zřejmě svůj řád, procházejí mezi sklem a porcelánem, za nimi doznívá hovor o svatebních šatech.
"Jaké to tu je?" pípne Maruška.
"No," odpoví neurčitě dívka a v klidných očích jí vzplane zlomyslný ohníček.
Jako ve výkladní skříni stojí ve své zasklené kanceláři vedoucí tohoto skladu a soustředěný pohled upírá na váhy. Příliš nízko klesl chléb a kyprá paní kousek uřízne (nevědomky jej hned strčí do pusy), vzdychne, zamračí se, mrkne po vypsaných tabulkách, zredukuje i kousek salámu, ale nevyhodí jej, zas tak bezmyšlenkovitě jej sní.
Maruška nerozumí tomuto počínání, tázavě se obrátí ke své průvodkyni, ta jen kývne a usměje se.
"Dobrý den," pozdraví slušně Maruška, otevře dveře a sotva stačí zaznamenat zlý kukuč, je stržena zpátky.
"Počkej, ona to nesnese, když ji někdo vyrušuje," řekne dívka s plnou pusou, "teď se rozzuří."
Maruška je už dost vystrašená ohromnou rozlohou skladu a spoustou zboží, polekaně couvne. Málem narazí na velký expediční stůl, kde drobná babka balí porcelán do dřevité vlny.
"Pozor, holka, naše Janinka tě zabalí do škatule a jaká jsi byla."
Obličej jí hraje šelmovstvím.
"Co zas, Jířo," vyletí ze své kukaně paní Světla, "to se člověk nemůže ani najíst? Tak co je?"
Jířa dusí smích. Ukáže na Marušku a schová se. Zpovzdálí pozoruje, co bude dál, zuřivost paní Světly je pro ni zřejmě příjemným rozptýlením.
Maruška bere všechno vážně, vztáhne ruku se svým papírem, tak by asi podávala neznámému vlčákovi kost, brada se jí roztřese.
"Mě sem, prosím, posílají z osobního oddělení."
Skladnice chňapne po papíru, zabouchne za sebou, div děvčátku neurazí nos. A za hradbou hrnečků, sklenek a jelenů s uraženými parohy zabodne oči do papíru. A zase zprudka otevře dveře.
"Koudelková Marie?"
"Ano."
"A kde je?"
"To jsem, prosím, já."
Maruška se rozpačitě usměje, zvedne své nevinné oči. Nechápe, proč její jméno vyvolalo bouři. Paní Světla zrudla, zadržela dech, všecko v ní vře, asi počítá v duchu do deseti, děvčátko se přikrčí, rozhlédne se, ale není tu nikdo, jen celý regál všelijakých psů na ni cení porcelánové zuby.
"Krucinálfagot! Já se jim na to vykašlu. Holky, všechny sem! Na tohle se tedy musíte kouknout!"
Zřejmě nebyly daleko, vynořily se za regálem jedna po druhé, křik je nijak neděsí, spíš pobaveně sledují vodopád slov.
"Tak to se jim povedlo, vidíte ji, jo, vidíte? Tohle škvrně, to má být dělnice. To je dělnice, tohleto, podle osobního oddělení je to dělnice, vždyť to patří ještě do mateřské školy! No, ještě mi tu popotahuj nosem!"
Maruška couvá, aby ji nepropíchl ukazováček, slzy se jí hrnou do očí, utekla by, ale neví kudy. A holky na ni povzbudivě mrkají. Jířa, která ji prve přivedla, jí položí ruku na rameno, vzala si nad ní sama od sebe patronát.
"Vždyť ona vyroste, paní Světlo, viď, že ještě vyrosteš!"
Maruška horlivě kýve, je odhodlána vyrůst co nejdříve.
"No vidíte, neříkám, že vyroste? A vylíže se, viď?"
"Ano, já se prosím vylížu."
"A ztloustne," řekne poněkud nevhodně děvče s čokoládou. Veškerá smířlivost je ta tam, paní Světla je ještě nevrlejší.
"Vykašlu se na to, na mou duši, zavřu to tady a klíče jim pověsím na krk, ať se starají sami, inkousti zatracení! Já jsem jednou nemocný člověk a nepotřebuju se za pár šušní rozčilovat od rána do večera. Kolik je ti?"
"Šestnáct mi bude."
"Bude, no. Slyšíte to? Příště mi pošlou dělnici přímo z jeslí. Proč se nejdeš něčím učit? Nebo do školy?"
"Když mě to nebaví."
Jen aby ta rozzlobená paní nakonec nechtěla vidět vysvědčení.
"Tak tebe to nebaví? Nebaví, jo? Tak nebaví. Zato tady, tady si užiješ zábavy! Tady je to hotový lunapark. A hlavně cirkus! Ale tohleto je poslední kapka, poslední!"
Maruška by se nejraději vypařila, poplašeně kouká kolem sebe, ale nikdo nebere křik vážně, babka Janinka si klidně balí, Jířa povzbudivě mačká Maruščinu ruku, nevěsta se zasněně usmívá a další (ta s pusou od čokolády) dychtivě vyčkává, co bude dál.
A tu se neslyšně vynoří dívka labuť, už se nevzpíná k váze a její roucho je o něco delší.
"Šantala," řekne docela tiše a vypadá to jako zaklínadlo. Dívky zmizí, jen skladnice si dá ruce v bok, bojovně vysune bradu.
"No a co?"
Řekla to už do prázdna. Po děvčatech není ani stopa, i Maruška se opatrně stáhla.
Halasně, rozevlátě se blíží muž v pracovním plášti, usmívá se a zahlaholí: "Vám jednou ukradnou sklad, Světlušky, to jste měly schůzi?"
Paní Světla nic nedá na přátelský tón.
"Jo. Radily jsme se, jak uplést z kravince bič. Vy si myslíte, že s tímhletím budem plnit vaše plány?"
Maruška se ve své skrýši přikrčila. "Tímhletím" myslila paní Světla zřejmě ji, dokonce se po ní ohlíží, a aby snad nezůstal nikdo na pochybách, ještě zpřesňuje: "Viděl jste tu novou? Takové kádry můžu posazovat leda na nočník, vy pořád jen úkoly, úkoly, ale na práci mi pošlete nemluvňata. Ale já už mám toho rozčilování po krk, já si můžu za stejné peníze sedět ve vzorkovně, bez starostí, bez zodpovědnosti..."
Muž zvaný Šantala přívětivě pokyvuje, jako by mu stesky šly právě do noty, div ji nepobízí k dalším stížnostem, až paní Světla pojme podezření. Než se může nadechnout, už ji provozář zaskočí: "Vždyť o to právě jde, holka zlatá."
Poplácá ji po zádech, žena nevrle setřese jeho ruku, s takovou si na ni nikdo nepřijde.

***