Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kněz se chystal k obřadu svátosti umírajících. Tu si Jiří vzpomněl na smrt utlučené nevěstky v klášteře blahoslavené Anežky. Umíral teď také takovou smrtí. Zdála se mu šťastná a krásná. To mu Andělka pomohla k tomuto štěstí právě tak jako nevěstce. Snad se s tou nevěstkou sejde jednou v ráji a budou pak v koutě nebeském vzpomínati na Andělku. Divil se, že Bůh může být tak milostiv, a místo aby plnil jeho bláznivá přání, otvírá mu vchod do dvora nebeského.
Bolelo ho sice něco v jeho lidském těle, ale čím byla nyní ta bolest proti tomuto úžasu! Chtěl by tak snášeti tuto bolest na věky. Strašlivé tmy, bouře a vichřice zůstaly za ním. Když vcházel do tohoto domu, nevěděl, že najde náručí Boží. Do jaké divné pasti ho chytil Bůh!
Ale modlitby se skončily, kněz vstal, Andělka přistoupila k loži. Byla přísná, vznešená. Varovala se vytrhnouti umírajícího z čekání na smrt a vzbouzet v něm pohledem, slovem či dotykem vzpomínky na věci časné. Zdvihl k ní ruce.
"Andělko, děkuji ti," řekl, ale nebylo to všecko, co chtěl říci. Chytil jí ruku, hleděl na ni a čekal na její pohled tak úpěnlivě a neodbytně, že se dočkal, že se její řasy sotva znatelně zdvihly a temné oči ukázaly svůj úžasný jas.
Ten pohled by věčný.
Zachvěl se. Byl by toho pohledu nesnesl. Ale tu se mu oči zamžily slzami, ve kterých se děsivá moc tohoto pohledu rozlila v duhy a v hvězdy. Viděl ji v růžích a paprscích, překrásnou, milostnou, sladkou. Sevřel její ruku pevně a obrátil se ke knězi.
"Otče!"
Kněz přistoupil a ptal se, co si přeje. Jiří jen zdvihl Andělčinu ruku. Mluvit nemohl. Oči mu zářily.
Tu kněz křikl do chodby a přišel lupič a ještě jiný voják a byli by ještě přišli lidé z čeledi, ale kněz již zavřel dveře.
Odpověď Jiřího byla radostná. Andělka však, když přisvědčila, sklonila hlavu a odvrátila se. Kněz jejich ruce spojil štolou, požehnal jim a odcházel. Andělka poklekla a políbila mu ruku. Kněz cítil na své ruce její slzy. Slíbil, že bude pečovati o jejich ochranu, a svědky odvedl s sebou. Jiří s Andělkou osaměli.
Teď již hleděla na něho a její zřítelnice se leskly lidským jasem. Hleděla již na něho jako na svého chotě, odcházejícího, umírajícího. Z moci svátosti patřila jemu a on patřil jí, už nepatřil jen Bohu a smrti. Bůh jí ho dal, úplně dal. Teď už se neměla báti o jeho smrtelný zápas, teď už se neslušelo, aby se v pochybnostech a obavách o milosrdenství Boží bála ukázat mu v hodině jeho smrti všecku svou lásku. Už mu patřila všecka její bytost z moci svátosti, kterou právě přijali ne pro útěchu marné cti a satisfakce z nouze, ale jako milost, která pomáhá výše k trůnu Božímu a nesnese zlehčování.

Čtenářský deník	-	Bloudění: Větší valdštejnská trilogie
	-	Jarmark života
	-	Paní Anežka Berková
	-	Rekviem
	-	Sedmikráska, Sedmikráska (2), Sedmikráska (3), Sedmikráska (4), Sedmikráska (5)
	-	Služebníci neužiteční
	-	Vzpomínky z mládí
	-	Žebrácké písně

Čítanka	-	Bloudění: Větší valdštejnská trilogie
	-	Sedmikráska