Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Sedmikrásko moje! Sedmkrát milovaná, sedmkrát nalezená, sedmkrát spanilá, kdybych byl sedmkrát živ, ještě bych tě nemohl míti dost rád!"
A tu jí z očí vytryskly slzy, vrhla se mu do náručí a štkala na jeho šíji nejkrásnější přiznání lásky beze slov.
Pak seděli u stolu proti sobě a lampa stála na stole stranou. Vyprávěli si; mnoho o sobě nevěděl, jen o svém strachu, nejistotách a mukách, o svém úžasu, když ji potkával, nepoznávaje ji. Přivíral oči a viděl mezi řasami sedm obrazů; otevřel oči a viděl jen jednu. Myslil, že bude žasnouti, jak je to možno, že z této jediné jako z duhy vyšlo sedm tajemných září, sedm životů, sedmeré štěstí. A zatím seděla proti němu prostá, srdečná a ztichlá, čekající na každé slovo a šťastná z jeho blízkosti. Pak vyprávěla sama o všem, co se stalo od té chvíle, kdy se s ní rozloučil po setkání na hřbitově. Čím tesknější a opuštěnější byly chvíle jejího života, tím větší ticho se hloubilo po hlasem jejího vyprávění, tím jasněji a živěji vystupoval obrys jejích modrých šatů z pozadí tmy, tím byli spolu samotnější a jistější, že se našli navždy. Vyprávěla o své službě, ve venkovském městě, kde ji potkal v šatech, které nyní má na sobě. Pak otevřela košík, položila na stůl krabici s fotografiemi a ukázala mu jednu, kterou mu chtěla poslat, ale zdržela ji nějaká myšlenka, že ji najde a pozná i bez podobenky. Věděla o něm dobře, i když se sám přestěhoval; a když sama změnila místo a šla za prodavačku, chtěla mu psáti asi den předtím, než byla překvapena jeho příchodem. Psaní tenkrát neposlala, poněvadž se jí zdálo, že psáti neumí. Když přijel, už nebylo třeba psát. Tenkrát už se hněvala za to, že ji nepoznal. Umínila si, že se mu skryje, ale musila zůstat v tom městě a sloužit, poněvadž si lepší místo nemohla nalézti. Tenkrát se jí po něm stýskalo těžce. Náhle zase přišel. Byla by se k němu tenkrát nejraději rozběhla na ulici, ale dočkala se toho pozdního večera, kdy za ní chodil tak dlouho, až je touha postavila vedle sebe. A když byli tenkrát sami, všechen stesk čekání ji vedl do jeho náručí a stahoval jí ruce, když se chtěla bránit jeho obětí. Viděla tenkrát jeho stesk, ale bála se velice sebe i jeho. Byla by se ráda přiznala ke všemu, prozradila a šla s ním. Nebyla by se ničemu bránila, ale žebrat nechtěla. A i kdyby se byla tenkrát jen přiznala, prozradila, už by to bylo bývalo žebrotou. Ale všecko se jí podařilo. Za několik dní nastoupila místo, které sám opatřil, rozhlédla se po Praze, ustrojila se, našla ho, vídala ho z dálky. Pak se s ním setkala v tramvaji.Těšila se, že za ní půjde, jako by to jistě věděla. Ale zdálo se jí, že si s ní jen pohrává jako s pěkným obrázkem. Viděla, že ji nepoznává.
Byla mu vděčna za vytrvalou lásku, mívala radost z jeho nevědomého záletnictví; to ji právě těšilo, zvláště když začala chápat, že vždycky znova si ji namlouval, a po každé že si ho připoutala tak, že byl schopen pro ni zradit i sliby dané jí samé v těch dřívějších podobách, které se mu tak podivně mátly. Byla by ho nejraději zlíbala za jeho úzkost, za jeho výčitky svědomí, za jeho stesk i za tu hloupost, poněvadž ta byla skoro z celé té lásky nejsladší. Ale teď se zdálo, že už se bojí, že už nevěří ani sobě, ani jí, že už se na všecko dívá jako na bolestný sen. Pak byli spolu naposled. Tenkrát, tenkrát - - Co mu chtěla všecko říci? Ach ano, tenkrát viděla, že on již se chce rozloučit snad navždy. Jen jedno vypátrala tenkrát z jeho slov o pouti lesem za noci do cizího města, že totiž vzpomínka na služku, která se s ním vodila javorovou alejí a na kterou z jeho ruky spadla uschlá sedmikráska ze hřbitova, byla mu nejdražší, že se mu líbila ve svém životě nejvíce tenkrát, když ji viděl v největší chudobě a ponížení, kdy jiný lépe ustrojený člověk by se rozmýšlel, smí-li s ní jíti po ulici. A tu jednoho večera mu šla naproti. Bylo jí těžko, byla by raději utekla; když se obrátila k němu a viděla mu do očí, přemohla ji oddanost. Byla by ráda s ním šla nebo si ho odvedla s sebou. Ale místo splnění tohoto přání dostalo se jí od něho za polibek peněz. Zdálo se jí, že omdlí; sotva se dovlekla do elektriky a bylo jí nesmírně smutno. Řekla si, že snad i jemu je tak smutno. Byl to přece jen div, že ji tolikrát viděl, měl rád, nepoznal a ztratil. I jí to působilo bolestnou slast, když to pochopila. Ale už to nemohla snést a bála se o něho. Proto dnes udělala to, co viděl a slyšel.