Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Návštěva ze Stínadel
Na tábořiště U Tří borovic se zvolna snášel soumrak. Mírně se ochladilo, slunce už asi před hodinou zmizelo za clonou lehkých mraků. Chlapci Rychlých šípů tu dnes byli od rána na své pravidelné každonedělní výpravě, a teď se chystali k odchodu domů.
Louky po obou stranách potoka s písečnými břehy zešedly a celý kraj - za slunečního svitu vždy tak líbezný - dostával soumrakem tísnivý, strašidelný vzhled.
"Tak si pospěšte -" pobídl Mirek trochu netrpělivě Červenáčka a Jindru, kteří ještě neměli sbaleno a škádlili se tím, že po sobě házeli pichlavé kuličky. "Za chvíli je tma - a snad bude i pršet, tak ať jsme radši doma!"
Klubovní pes Kuliferda, náhrada za Bublinu, neklidně pobíhal kolem a lítostivě kňučel, protože si tady někde dnes dopoledne zahrabal utěšeně velký kus salámu od Jarky - a teď si nemohl vzpomenout, kde to bylo. Rychlonožka ho k sobě marně lákal: "Kuliferdo, hop k pánovi, no tak hop přece - co je to za pořádek - ty asi neslyšíš - viď? Hop k páníčkovi - copak je to??"
Jindra se rozesmál: "Nějak se mu k tobě nechce, Rychlonožko - co to má znamenat?"
A Červenáček jízlivě dodal: "No asi to, že Rychlonožka pro Kuliferdu není pán, tak proč by k němu dělal hop!!?"
Rychlonožka si přestal všímat Kuliferdy a obrátil se k posměváčkům.
"Copak o to, to já pán jsem!" odmítl sebevědomě Červenáčkovy pochybnosti, "ale Kuliferda je neinteligentní zvíře a neví zkrátka, co hop k pánovi znamená! A jak by to taky mohl vědět, když bydlí většinou vždycky jen u vás dvou!? Co u vás moudrého může pochytit?"
Červenáček s Jindrou se však smáli ještě víc a Jindra v chechtotu kuckal: "No - ale panádlovou polívkou ho nekrmíme jako ty, když je u tebe!!" V klubu bylo totiž zvykem, že Kuliferda byl stejně jako kdysi Bublina střídavě u jednoho z chlapců "na stravu i na byt", aby si zvykl na všechny stejně - a také aby rodiče hochů příliš na Kuliferdu nehudrovali. Zmíněná panádlová polévka bylo pomyslné jídlo, o kterém nikdo sice nevěděl, z čeho se vaří a jak chutná, ale každý si pod tím názvem představoval něco velmi odporného, nechutného, co se prostě nedá jíst - a nejvíce jí škádlili Rychlonožku. Jindra tvrdil, že se polévka vaří z plesnivých chlebových kůrek, ale nevěděl to jistě...
Při vtipkování oba posledové konečně dobalili své torny. Snad je k tomu popohnala i těžká mračna, jež s podezřele se vzmáhajícím větrem vyplula nad kopci za potokem a blížila se sem.
"Tak hotovo?" ptal se Mirek.
"No dávno!" potvrdil pokrytecky Jindra. Červenáček-hračička ještě stačil z postranní kapsy torny vyndat smotané provázky, mezi nimiž prokukovala velká dřevěná cívka od nití - a každý již věděl, co ho očekává.
Červenáček omotal provázkem hochům zápěstí, tak je k sobě vzájemně volně připoutal - a cívka na konci provázku asi tři metry za nimi harašila a poskakovala po zemí, když se vydali na cestu k domovu. Čekala je asi hodina chůze ke konečné stanici městského autobusu a pak zase ještě asi hodina autobusem i tramvají.
Šli v sevřeném hloučku, provázek mezi nimi se někdy někde trochu napnul, jindy povolil, jak se kdo chvílemi od ostatních na dva či tři roky vzdálil nebo zase přiblížil.
Všichni vždycky - ovšem kromě Červenáčka - na tenhle jeho bláznivý vynález hudrovali, ale v podstatě se jim to líbilo, připadali si jako jediný spojený celek, peloton, harcující pěšinami a cestami. A chudinka otlučená cívka - všemi opuštěná - ale pevně přivázaná - škobrtala a poletovala za nimi. Ani ona se neztratí.
Kráčeli tak asi deset minut, zabraní do družného hovoru o Stínadlech a podivných zprávách z nich přicházejících, když se Jarka zastavil a zavolal na Rychlonožku: "A jestlipak jsi vzal s sebou náš tenisák? Položil jsem ti ho k prostřední borovici, blízko tvé torny. Žes ho tam zapomněl - viď?? Tak tradáá pro něj! Měls ho dnes na starosti!" Rychlonožka se také zastavil, a s ním i všichni ostatní. Provázky mezi nimi visely až k zemi. "To víš, že jsem ho tam nechal!" přiznal se zahanbeně. "V torně ho nemám. Ale jít tam teď pro něj zpátky??" podíval se za sebe do tmícího se kraje a nasadil výraz zděšení. "To tak akorát!! Já tam půjdu - a ono mě tam něco vezme - viď??! I to to!!"
"A co by tě prosím tebe jako mohlo vzít?" ptal se Jindra.
"No něco! To já nevím co - - ale ono není dobré si s tím moc začínat - víte - - ?" Nikdo nikdy nevěděl, do jaké míry Rychlonožka svou bázlivost jen předstírá, a kde začíná doopravdy. Vydali se znovu na cestu, památný tenisák, účastníka mnoha svých výprav, ponechali osudu. Když se po náhorní rovině přiblížili k městu, spatřili je utopené dole v šeru, ale se záplavou světýlek pouličních lamp a rozsvícených oken v moři domů. Nad jednou částí města se rozlévala nazelenalá záře - tak svítily jen staré plynové lampy - - ano, tam se rozkládala ponurá a nebezpečná čtvrť Stínadla!
"Nechtěl bych tam teď jít!" otřásl se Jindra. "To bych opravdu šel radši zpátky pro ten tenisák ke Třem borovicím..." a máchl přitom rukou dozadu.
"I kdyby tě tam mohlo něco vzít?" zeptal se lišácky Červenáček a mrkl přitom po Rychlonožkovi. Ale než mohl Jindra přisvědčit, přerušil je Jarka: "Tiše - - tiše - myslím, že jsem zaslechl... něco jako..."
"Co něco jako?" dorážel Rychlonožka. "Co slyšíš?"
"Něco jako válečnou píseň Vontů!" nejistě vydechl Jarka, "tam odtamtud..." a pokynul přitom rukou ve směru zelenavé stínadelské záře.
"Na takovou dálku bys ji nemohl slyšet!" mínil Mirek, "I když by nebylo nic divného, kdyby se ten hrozivý nápěv ve Stínadlech už zase dal slyšet..."
Rozhovořili se znovu o všech těch zvěstech, které ze Stínadel už zase přicházely. Nebyly ani dost málo radostné! Klub Žlutý květ, kterému Rychlé šípy zjara dopomohly za vzrušujících okolností k vedoucí úloze ve Stínadlech a jeho náčelníkovi Vláďovi Dratušovi k Velkému Vontství, se ocitl v úzkých, tísněný čímsi záhadným, jeho existence prý je ohrožená - a ve Stínadlech se zřejmě schyluje k nějakým novým rozbrojům.
Zvolna se mírně rozpršelo. Rychlé šípy se zastavily, hoši z toren vytáhli pláštěnky do deště. Všichni přitom - kromě Červenáčka - svorně nadávali na jeho provázky, teď jim náramně překážely. Ale když si pláštěnky oblékli, zase si mlčky provázky omotali kolem zápěstí. Nemohli Červenáčkovi prostě tu radost zkazit.
Vydali se na další cestu k domovu. Teď už nemluvili, zachumlaní do pláštěnek - a jen cívka na konci provázku daleko za nimi strašidelně rachotila a poskakovala po kamenité cestě a urousaný Kuliferda ťapkal v mokru a nevrle fňukal. Neměl déšť ani trochu rád!
Když dojeli - to ovšem už bez provázků a bez cívky - a došli mnohými ulicemi Druhé strany k domu s klubovnou, spatřili tam u vrat kohosi postávat. Mirek byl první, kdo ho poznal: "Vždyť je to Losna - Otakar Losna - ze Stínadel! Ze Žlutého květu!"
"Alláh s tebou!" zaburácel vesele Rychlonožka, který doma právě četl knihu Na březích Nilu a tak čirou náhodou měl určité povědomí o Alláhovi. "Jak ti dupou králíci?"
Ano, byl to Losna, jejich starý dobrý známý z dřívějších nebezpečných událostí ve Stínadlech. Ale nezdálo se, že by teď byl nějak dobře naladěný. Jeho tvář byla jakoby strnulá jakýmsi vnitřním napětím a neklidem.
Už dvakrát v minulosti se Rychlé šípy s tímto Vontem setkaly, a to dokonce a kupodivu přátelsky. Poprvé tehdy ve svatojakubském kostele, kde jej vysvobodily z rukou nějaké vontské tlupy, k níž ke svému neštěstí nepříslušel - - poté ho Jindra naučil vyndávat ježka z klece Tleskačova hlavolamu - - to vše patřilo k tomu prvnímu styku. A potom skoro o rok později na Losnu chlapci Rychlých šípů narazili v podzemním korytu Černé vody, což bylo začátkem celého řetězu dalších událostí. Při nich zahynul i první klubovní pes Rychlých šípů, věrný nešťastný Bublina, až se vše končilo slavným vítězstvím Žlutého květu v boji o Velké Vontství. Jak se to vše už zdálo být dávno!
Teď, když Losna spatřil Rychlé šípy přicházet, odlepil se od zdi, popošel jim vstříc a tlumeně zvolal: "To jsem rád, že jsem se vás dočkal! Už jsem tady od soumraku... a tolik s vámi musím mluvit!"
Zahleděl se trochu úzkostlivě dozadu přes jejich hlavy a Mirek pochopil, že má strach, aby je nikdo neslyšel a neviděl. A tak pravil:
"Ano, popovídáme si, ale ne tady! Pojď s námi do klubovny, tam nás nikdo neuslyší!"
Losnu ten návrh zřejmě trochu uklidnil, ale přesto se ještě zeptal:
"A nepotkali jste tady někde někoho od nás? Šli za mnou tři naši - Vontové - - zmizel jsem jim ale cestou - aspoň si to myslím, že jsem jim zmizel - - ztratili mou stopu!"
Nikdo z Rychlých šípů se nepamatoval, že by cestou sem někoho podezřelého spatřil. Všichni teď vešli do domu a Červenáček letěl napřed do prvního patra, kde bydlel, pro klíč od klubovny. Vždycky byl u něho, nebo u Rychlonožky, neboť i ten byl v tomto domě doma. Kuliferda Červenáčka ochotně následoval po schodech.
"Vidíte ho, mlsouna!" ušklíbl se Rychlonožka po Kuliferdovi.
"On ví, že u Červenáčka dnes vaří panádlovou polívku!!"

Čtenářský deník	-	Boj o první místo, Boj o první místo (2)
	-	Chata v Jezerní kotlině, Chata v Jezerní kotlině (2), Chata v Jezerní kotlině (3), Chata v Jezerní kotlině (4), Chata v Jezerní kotlině (5), Chata v Jezerní kotlině (6)
	-	Dobrodružství v Zemi nikoho
	-	Historie Svorné sedmy
	-	Hoši od Bobří řeky, Hoši od Bobří řeky (2), Hoši od Bobří řeky (3), Hoši od Bobří řeky (4)
	-	Když Duben přichází, Když Duben přichází (2)
	-	Modrá rokle, Modrá rokle (2), Modrá rokle (3)
	-	Pod junáckou vlajkou
	-	Přístav volá
	-	Rychlé šípy
	-	Stínadla se bouří
	-	Strach nad Bobří řekou
	-	Tajemná Řásnovka, Tajemná Řásnovka (2)
	-	Tajemství Velkého Vonta, Tajemství Velkého Vonta (2)
	-	Tábor smůly
	-	Záhada hlavolamu, Záhada hlavolamu (2), Záhada hlavolamu (3), Záhada hlavolamu (4), Záhada hlavolamu (5), Záhada hlavolamu (6), Záhada hlavolamu (7), Záhada hlavolamu (8)
	-	Závod o Modřínový srub

Čítanka	-	Chata v Jezerní kotlině
	-	Dobrodružství v Zemi nikoho
	-	Hoši od Bobří řeky
	-	Stínadla se bouří
	-	Tajemství Velkého Vonta, Tajemství Velkého Vonta (2), Tajemství Velkého Vonta (3)