Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vydáno 15. listopadu 1912

Jak obdivuhodné je toto ruské přísloví: Host do domu, Bůh do domu, ale jak zároveň velké jsou rozdíly mezi východem a západem. Na bílé Rusi, jste-li hosty, můžete směle choditi v županu hostitele, váš hostitel nemůže se dohledati trepek, poněvadž vy je nosíte, má-li poměr se služkou, musí po dobu vašeho pobytu přihlížet mlčky k tomu, že vy jste na první stráži. Ve všem máte přednost, v jídle, v pití, dáte si libovolně zapřáhnout, jedete, kam je vám libo, měníte jeho personál, navrhujete přestavbu jeho domu, jste-li nespokojeni s polévkou, hodíte talíř svému hostiteli na hlavu, dáte výpověď personálu svého hostitele, zkrátka: Host do domu, Bůh do domu...
Naproti tomu u nás na západě host nevychází ze samých poklon k hostiteli, kloní se, líbá ruce domácí paní, s nuceným úsměvem polyká vše, co má na talíři, třebas by to bylo něco, co jeho žaludek nesnese, a poslušně vykonává vše, co jeho hostiteli napadne.
A když konečně už máte dost té sekatury, může se vám snadno stát, že vás dá hostitel vyvést za město.
A po vašem odchodu vyrojí se sta klepů po městě, že žvýkáte tabák, že jste si čtrnáct dní neměnil ponožky, že vůbec neutíráte si nos, a když, tak ubrouskem, že jste si dlužil od služky korunu, že jste přijel jen proto, abyste se dobře najedl a napil a že jste se dvořil dcerušce svého hostitele, ačkoliv jste ženat a máte osm nemanželských dětí.
A váš odchod provázen je sty vzpomínkami, že jste zakuklený ničema a že chováte jen jednu snahu, vyjíst úplně svého hostitele - jako Prušáci v památném roce šestašedesátém. Bohužel, bývá někdy na tom něco pravdy.

+++

Mám mnoho krásných vzpomínek na své návštěvy po českém venkově.
Někdy, pravda, hledají mne po návratu do Prahy strážníci. Konečně však se též od toho emancipovali a mně zbývají přece jen milé, příjemné vzpomínky na svá ušlechtilá působení v různých částech království.
Ovšem, není to tak lehké, někde se usadit na delší čas a prohlásit se za hosta.
K tomu jest třeba jisté dávky drzé odhodlanosti a musí člověk jednat diplomaticky a účelně. Tomu se říká, mít praktický smysl pro život.
Jak jsou na př. krásné takové podzimní dny. Kdo žije ve velkoměstě, ten nezná velké, širé rozhledy po kraji zbarveném nejrůznějšími barvami. Lesy, stráně... Ale, odpusťte, to je celkem hloupé žvanění.
Mně se jednalo o něco zcela jiného. Podzim má i jiné krásy. Husy, zajíce, koroptve a bažanty. Barevné listí nechme padat na opuštěné cesty a povšimněme si krás kaldounku. Nechť zlato padá s dubů a buků v listnatých hájích, podzimní měď na upečené huse vyjímá se též pěkně a hlavně účelně a což zajíc na smetaně neb na cibulce a vůně omáčky na koroptvích a sladká vůně dušených kaštanů ve vnitru pečených bažantů. A to vše jsou produkty venkova, to vše přichází s podzimem. Kdož by tedy nemiloval venkov a v té sezóně rád by nepobyl uprostřed těch krás?
Jen vyhledat si hostitele. Dozvěděl jsem se, že všechna ta zvířata, která činí podzim tak vznešeně krásným, vyskytují se v hojném množství na českomoravské vysočině.
Z různých osad v tom kraji vybral jsem si okresní město, zámožné místo, kde jistě jsem byl přesvědčen, že najde se jednotlivec, který by mne uživil.
A tak objevil jsem se konečně na náměstí onoho města uprostřed starých historických domů a počal postupovat systematicky. Předně jsem se díval po firmách a nejlépe zamlouval se mně nápis: "Karel Lábler, velkoobchodník." Dům byl největší na náměstí a dělal velice příznivý dojem.
Odešel jsem do blízké restaurace a zahájil hovor s hostinským:
"Ku podivu, tenhle pan Lábler, jak si po mohl, když ještě s mým otcem..."
"Proč by si pomohl, vždyť je to jedna z nejstarších rodin ve městě. Pane, počítá se, že mají na 200.000 jmění. Jeho bratr v Bousově má také tolik."
"Josef?"
"Ano, Josef." (Tomu jsem se podivil, jak jsem to uhodl.) "Josef Lábler, víte ten, co si vzal Hauserovou ze Žďáru. Ta byla rodačka z Chlumu, pak se přistěhovali do Žďáru, měli tam obchod. Její bratr Jan se v Uhrách na manévrech zastřelil."
Vzdychl jsem: "Ubohý Jeník, tak pěkně mu slušela uniforma, ale on by) takový divný. Jednou na příklad povídá k mé matce: "Tetičko, mně se v noci zdálo, že jsem měl známost s řeckou korunní princeznou a že jsem měl zrzavé vlasy." To se pan Lábler na mne už nebude pamatovat, když mne snad ani neviděl."
Poznamenal jsem si, zatím co hostinský odešel, abych si to nespletl:
Karel Lábler.
Josef (bratr), Bousov.
Hauserová ze Žďáru (manželka), dříve z Chlumu.
Jan (bratr, bouchnul se v Uhrách).
Když se hostinský vrátil, řekl jsem:
"To je tragedie. Vidíte, to je v celé naší rodině. Můj synovec z druhého kolena, když mu bylo pět let, napíchl se na plot, sestřenice tety mé matky spadla zčistajasna do sklepa."
Hostinský se mne tázal, zdali už pan Lábler ví, že jsem přijel. Mávl jsem rukou: "Nevím, zdali by mu to bylo vhod, jsem přece jen vzdálený příbuzný a nerad bych se vtíral."
"Ale ten bude mít radost, on je takový dobrák, pošlu tam hned holku."
Za chvíli objevil se v lokále starší pán se zarudlým obličejem, s brejlemi a plný radosti hnal se k mému stolu.
Bodře chytil mne za ruku a hulákal: "Z rodiny Láblerů, co? Ze strany matčiny?"
Každý člověk je ze strany matčiny a proto jsem přikývl hlavou a už jsem sypal Josefa z Bousova, Hauserovou ze Žďáru, před tím z Chlumu a Jana v Uhrách, který udělal bum o manévrech. Pamatuji se, že jsme oba plakali po pět minut.
Pak došlo ke vzájemnému vyptávání. Tázal jsem se, jak jdou obchody s uhlím. To mně vyvrátil, že obchoduje přece od pradávna s obilím a senem. Zalichotil jsem mu, že seno je důležitou potravinou a mluvil jsem přes půl hodiny různé blbosti, což se mu líbilo. Pak se mne tázal, co vlastně tady dělám. řekl jsem mu, poněvadž na nic chytřejšího jsem si nevzpomněl, že chci napsat monografii starých sklepů v městě, poněvadž se tady ukrývali Švédové. Těch Švédů se lekl a počal mně to vyvracet a pravil, že zítra podíváme se do jeho sklepů. Ty prý se táhnou až pod soud přes náměstí. V celém městě že je plno sklepů a že budu mít z nich radost. Někde že je voda a že budu muset plavat. Abych se ale nebál, že mně půjčí necky.
Ptal jsem se, v kterém hotelu mně může odporučit a byl bych se s největší radostí praštil přes svá prokletá ústa, když on začal: "Máme zde celou řadu dobrých hotelů. U Kubánku, Na poště, Moravcův, u ...." Ani jsem nedýchal. Raději bych se viděl pod zemí.
".... U Steizů, u Budínských - ale to všechno pro vás nic není, budete hezky bydlit u mne, dokud nebudete s těmi sklepy hotov. Je to moc důležité?"
"Celý život chci tomu posvětit." Hovořili jsme ještě asi hodinu o sklepích a sklepeních, vsugeroval jsem mu, že doposud si nikdo sklepů nevšímal, ačkoliv si to nezaslouží, pak jsme přešli na jeskyně a hladomorny. To poslední nám vzbudilo chuť k jídlu a šli jsme k obědu.
Počal jsem vésti nový život.

+++

V celém městě získal jsem na ráz sympatií. Doposud neobjevilo se totiž v městě individuum, které by psalo monografii sklepů. C. k. okresní školní inspektor přál si, abych mu byl představen a když jsem mu toho dopřál, prohlásil, že mně bude nápomocen, a že ho už dávno zajímaly sklepy.
Pan Lábler, můj hostitel, byl také nadšen. Všude vykládal vše, jak jsem ho poučoval.
V rozmluvě s panem okresním hejtmanem vysvětloval, že jsou sklepy nízké, vysoké, hluboké, krátké, dlouhé, světlé, suché, tmavé, mokré.
Mne zas zvali do různých domů, abych si prohlédl sklepy. Přišel jsem vždy o desáté hodině dopolední a s velkou důkladností jsem prohlásil, že po obědě budu zas opět pokračovat v bádání.
Samo sebou se rozumí, že mne v každém takovém domě pozvali k obědu. Po obědě jsem se v těch domech natáhl na pohovku. A jaké to byly obědy. V nich hýřila krása podzimu, o které jsem se již zmínil. Večer pak vracel jsem se ke svému hostiteli, který pomalu zvrtačel. V noci chodil se svíčkou po domě, lezl do sklepa, kde v jedné chodbě naplněné vodou sedl si na stupínek a cosi vykřikoval do tmavého prostoru.
První týden bylo to snad cosi veselého, ale druhý týden začínal být smutným můj hostitel, zejména když učinil jsem jisté narážky, že město se mně velice libí a že právě pobyt na venkově v době přechodu mezi podzimem a zimou jest neobyčejně zdravý, a že těším se však nicméně, až v Praze se bude bruslit, to že se ihned vrátím do Prahy.
Neřekl ani slova, ale zbledl jako stěna. Teprve po chvíli se ozval: "Rozumím a chápu." Dobrý muž počal chápat, že mně chutná jeho kuchyně, kde jsem se choval jako doma.
Ráno jsem si přispíšil, než se šlo nakupovat a říkal jsem: "Milostpaní, dnes by bylo dobře upéct to a to, já to rád." Nešťastný pan Lábler ke konci třetího týdne mého pobytu u něho počal činit jemné narážky, které vesměs týkaly se našeho příbuzenského poměru. Konečně odhodlal se k přímé řeči:
"Milý příteli," pravil s trpkým, hořkým úsměvem, "což kdybyste nebyl mým příbuzným? Vzpomínal jsem na různé podrobnosti, ale nepamatuji se, že by kdy v naší rodině byl někdo vašeho jména."
"To máte pravdu," odpověděl jsem klidně, "i já měl jisté pochybnosti, když jste mně počal vyprávět o svém příbuzenstvu. Tak se mně zdá, že vůbec příbuznými nejsme. A jsem částečně rád, poněvadž vám budu moci projeviti mnohem lépe svou vděčnost, nežli kdybych byl vaším příbuzným. Příbuzní si myslí, když se někde usadí, že je to povinností od jich příbuzných, aby je hostili, a nemyslí vůbec na vděčnost. Cizí člověk jako já chápe však, že má zde jednati s výrazem nejhlubšího přátelství." Mluvil jsem ještě chvíli a pamatuji se, že jsme se objali a políbili. Slyšel jsem při tom zvuk, jako když někdo skřípe zuby.
Ten den odjel do nejbližšího města a více se mnou nemluvil. Za jeho nepřítomnosti zjišťoval jsem různé nepořádky v bytě a vyjádřil jsem se, že by bylo nejlepší nábytek přestavit. Paní Láblerová zamkla se do svého pokoje a plakala.
Nemám rád smutné okolí. Vyšel jsem ven a několik mladých lidí, s kterými jsem se seznámil na počátku pobytu v městě, pozval jsem k Láblerovům na cognak. Vypili jsme celou zásobu.
Paní Láblerová plakala ještě víc.
Druhý den ráno objevil se u mne pan Lábler s puškou. "Umíte střílet?" tázal se sladce.
"Neumím," odpověděl jsem, neboť zdálo se mně, že v jeho očích plane cosi zlověstného.
"Nu, tak zlé to snad nebude," řekl, "to se snadno naučíte, půjdeme do našeho revíru na koroptve."
"Tak s pánem bohem," vzdychl jsem, "snad se mně nic nestane."
"Když budete opatrně zacházet s puškou, tak to musí dobře dopadnout. Neumíte jistě střílet?"
"Doopravdy ne!" Opět se tak divně zasmál, že jsem mu mohl číst v očích: "On se nám ten host jistě nešťastnou náhodou na honu zastřeli."
A tak jsme šli.
Napřed jsem nic netrefil. On stále mne nutil, abych přeběhl brambořiště a dal pozor, abych neklopýtl. Dělal jsem, že vůbec neumím s puškou zacházet, a on volal: "Nu, snad přece něco zastřelíte, mám zde v revíru dva houfy." Najednou jsem vyplašil houf, prásk, čtyry koroptve spadly. Připevnil jsem je za zobák na provázky, zapjal dozadu na řemen a pustil se dál. Nemohl mně stačit a volal: "Až tam k potoku, dál už to není můj revír. Tenhle vrch je ještě můj!"
Do večera ztratil jsem ho z dohledu, vystřílel jsem mu dvacet koroptví a s kořistí odešel do města, kde jsem všech deset párů rozprodal po restauracích. V jedné restauraci jsem z nedostatku jiného hovoru prohlásil, že je prodávám z nouze a z hladu.
Host do domu, bůh do domu!
V dobré náladě vrátil jsem se ke svému hostiteli a odevzdal mu ručnici.
"Kde máte koroptve?" "Všech deset párů šlo dobře na odbyt, prodávaly se hezky, děkuji vám srdečně," pravil jsem vlídně. Zbledl, zasmál se strašlivě a počal rozbíjeti nábytek.
Dnes se stav jeho již poměrně zlepšil. Jest stále sice hlídán v sanatoriu, ale již nezuří. Apaticky dívá se kolem sebe a tupě se chvílemi usmívá, při čemž šeptá: "Host do domu, Bůh do domu."
Jen občas zařve: "Kde je ten pán s mými koroptvemi?"