Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. kniha V ZÁZEMÍ

10. kapitola: Švejk vojenským sluhou u polního kuráta

1

Znovu počíná jeho odysea pod čestným průvodem dvou vojáků s bajonety, kteří ho měli dopravit k polnímu kurátovi.
Jeho průvodčí byli mužové, kteří se doplňovali navzájem. Jestli jeden z nich byl čahoun, druhý byl malý, tlustý. Čahoun kulhal na pravou nohu, malý voják na levou. Oba sloužili v týlu, poněvadž byli kdysi do války úplně zproštěni vojenské služby.
Šli vážně vedle chodníku a dívali se občas úkosem na Švejka, který kráčel uprostřed a salutoval kdekomu. Jeho civilní šaty ztratily se ve skladišti garnizónu i s jeho vojenskou čepicí, s kterou šel na vojnu. Nežli ho propustili, dali mu starý vojenský mundúr, který patřil nějakému břicháči a o hlavu většímu, než byl Švejk.
Do kalhot, které měl na sobě, byli by se vešli ještě tři Švejkové. Nekonečné faldy od noh až přes prsa, kam až sahaly kalhoty, mimovolně způsobovaly obdiv diváků. Ohromná blůza se záplatami na loktech, zamaštěná a špinavá, klátila se na Švejkovi jako kabát na hastrošovi. Kalhoty visely na něm jako kostým na klaunovi z cirku. Vojenská čepice, kterou mu též na garnizóně vyměnili, šla mu přes uši.
Na úsměvy diváků odpovídal Švejk měkkým úsměvem, teplem a něhou svých dobráckých očí.
A tak šli do Karlína, do bytu polního kuráta.
První promluvil na Švejka malý tlustý. Byli právě na Malé Straně dole pod podloubím.
"Odkud jseš?" otázal se malý tlustý.
"Z Prahy."
"A neutečeš nám?"
Do rozmluvy vmísil se Čahoun. Je to prazvláštní zjev, že jestli malí, tlustí bývají povětšině dobromyslnými optimisty, Čahouni, vytáhlí bývají naopak skeptiky.
A proto čahoun řekl k malému: "Kdyby moh, tak by utek."
"A proč by utíkal," ozval se malý tlouštík, "je tak jako tak na svobodě, venku z garnizónu. Tady to nesu v paketu."
"A co tam je v tom paketu k polnímu kurátovi?" otázal se Čahoun.
"To já nevím."
"Tak vidíš, nevíš a mluvíš."
Šli přes Karlův most za naprostého mlčení. V Karlově ulici promluvil opět malý tlustý na Švejka: "Nevíš, proč tě vedeme k polnímu kurátovi?"
"Ke zpovědi," řekl ledabyle Švejk, "zítra mne budou věšet. To se vždycky tak dělá a říká se tomu duchovní outěcha."
"A proč tě budou jako tento...," otázal se opatrně čahoun, zatímco tlustý soustrastně se podíval na Švejka.
Oba byli řemeslníci z venkova, otcové rodin.
"Já nevím," odpověděl Švejk, usmívaje se dobrácky, "já o ničem nevím. Patrně to bude osud."
"Asis se narodil na neštastné planetě," znalecky a se soucitem poznamenal malinký, "u nás v Jasenné u Josefova ještě za pruský války pověsili také tak jednoho. Přišli pro něho, nic mu neřekli a v Josefově ho pověsili."
"Já myslím," řekl skeptický čahoun, "že pro nic a za nic člověka nevěší, že musí být k tomu vždycky nějaká příčina, aby se to mohlo odůvodnit "
"Když není válka," poznamenal Švejk, "tak se to odůvodňuje, ale ve válce se na jednoho člověka nebere zřetel. Má padnout na frontě, nebo bejt pověšenej doma. Pěšky jako za vozem."
"Poslouchej, nejsi ty nějakej politickej?" otázal se čahoun. V přízvuku jeho otázky bylo znát, že začíná být Švejkovi nakloněn.
"Politickej jsem až moc," usmál se Švejk.
"Nejsi národní socialista?" Nyní počal být malý tlustý opatrným. Vmísil se do toho. "Co je nám do toho," řekl, "je všude plno lidí a pozorujou nás. Aspoň kdybychom někde v průjezdě mohli sundat bodla, aby to tak nevypadalo. Neutečeš nám? My bychom měli z toho nepříjemnosti. Nemám pravdu, Toníku?" obrátil se k čahounovi, který potichu řekl: "Bodla bychom mohli sundat. Je to přece náš člověk."
Přestal být skeptikem a duši jeho naplnila soustrast k Švejkovi. Hledali tedy vhodný průjezd, kde sňali bodáky, a tlustý dovolil Švejkovi, aby kráčel vedle něho.
"Kouřil bys, vid," řekl, "jestlipak..." Chtěl říct: "Jestlipak ti dají také zakouřit, než tě pověsí," ale nedokončil větu, vycituje, že by to byla beztaktnost.
Zakouřili si všichni a průvodčí Švejkovi počali sdělovat jemu o svých rodinách na Královéhradecku, o ženách, dětech, o kousku políčka, o jedné krávě.
"Já mám žízeň," řekl Švejk.
Čahoun s malým podívali se na sebe.
"Někam na jednu bychom také šli," řekl malý, vyciťuje čahounův souhlas, "ale někam, kde by to nebylo nápadný."
"Pojďme na Kuklík," vybízel Švejk, "kvéry si dáte do kuchyně, hostinský Serabona je sokol, toho se nemusíte bát. - Hrajou tam na housle a na harmoniku," pokračoval Švejk, "a chodějí tam pouliční holky a různá jiná dobrá společnost, která nesmí do Reprezenťáku."
Čahoun s malým podívali se ještě jednou na sebe a pak řekl čahoun: "Tak tam půjdem, do Karlína je ještě daleko."
Po cestě jim Švejk vypravoval různé anekdoty a v dobré náladě vstoupili na Kuklík a udělali to tak, jak Švejk radil. Ručnice uschovali v kuchyni a šli do lokálu, kde housle a harmonika naplňovaly místnost zvuky oblíbené písně "Na Pankráci, tam na tom vršíčku, stojí pěkné stromořadí..."
Nějaká slečna, která seděla na klíně vyžilému mladíkovi s hladce učesanou pěšinkou, zpívala chraplavým hlasem: "Měl jsem holku namluvenou, jinej mně za ní chodí."
U jednoho stolu spal opilý sardinkář, chvílemi se probouzel, uhodil pěstí do stolu, zabreptal: "Nejde to," a zas spal dál. Za kulečníkem pod zrcadlem seděly jiné tři slečny a pokřikovaly na nějakého konduktéra od dráhy: "Mladej pane, dají nám vermut." U hudby hádali se dva, že nějakou Mařku včera lízla patrola. Jeden to viděl na vlastní oči a druhý tvrdil, že šla s nějakým vojákem se vyspat k Valšům do hotelu.
U samých dveří seděl voják s několika civilisty a vykládal jim o svém zranění v Srbsku. Měl obvázanou ruku, plné kapsy cigaret, které od nich dostal. Říkal, že už nemůže pít, a jeden z té společnosti, plešatý dědek, neustále ho vybízel: "Jen pijte, vojáčku, kdoví jestli se ještě sejdem. Mám vám dát něco zahrát? Máte rád 'Osiřelo dítě'?"
To byla totiž píseň plešatého dědka a opravdu již za chvíli housle i harmonika zakvílely, přičemž dědkovi vstoupily slzy do očí a on zpíval třaslavým hlasem: "Když už rozum bralo, na mámu se ptalo, na mámu se ptalo..."
Od druhého stolu ozvalo se: "Nechaj si to. Jdou se vycpat. Pověsej si to na hřebík, Odprejsknou s tím sirotkem."
A jako poslední trumf počal nepřátelský stůl zpívat: "Loučení, ach loučení, mé srdéčko je celý zhroucený, zhroucený..."
"Franto," volali na raněného vojáka, když přezpívali, zahlušivše 'Osiřelé dítě', "nech už je bejt a pojď si k nám sednout. Vykašli se už na ně a pošli sem cigarety! Budeš je bavit, nádivy."
Švejk se svými průvodčími dívali se se zájmem na to všechno.
Švejk vžil se ve vzpomínky, když tu často sedával do vojny. Jak sem chodil policejní komisař Drašner na policejní prohlídku a prostitutky jak se ho bály a skládaly na něho písničky s obsahem opáčným. Jak právě jednou zpívaly chórem:

Za pana Drašnera
stala se tu mela,
Mařena byla vožralá
a Drašnera se nebála.

Vtom přišel Drašner se svým průvodem, strašný a neúprosný. Bylo to, jako když střelí do koroptví. Civilní strážníci seřadili to všechno do houfu. I on, Švejk, byl tenkrát v tom houfu, poněvadž při své smůle řekl komisaři Drašnerovi, když ho vyzval, aby se legitimoval: "Mají na to povolení od policejního ředitelství?"
Švejk vzpomínal též na jednoho básníka, který tu sedával pod zrcadlem a v tom všeobecném ruchu Kuklíku, zpěvu a pod zvuky harmoniky psával básničky a pročítal je prostitutkám.
Naproti tomu u Švejkových průvodčí nebylo žádných podobných reminiscencí. Bylo to pro ně. něco zcela nového. Začínalo se jim to líbit. První z nich, který našel zde úplného uspokojení, byl malý tlustý, neboť tací lidé, kromě svého optimismu, mají velký sklon být epikurejci. Čahoun chvíli sám s sebou zápasil. A jako ztratil již svůj skepticismus, ztrácel pomalu i svou odměřenost a zbytek rozvahy.
"Já si zatancuji," řekl po pátém pivě, když viděl, jak tancují páry šlapáka.
Malý oddal se úplně požitkářství. Vedle něho seděla jedna slečna, mluvila oplzle, a oči mu jen hrály.
Švejk pil. Čahoun přetancoval a vrátil se se svou tanečnicí ke stolu. Potom zpívali, tančili, neustále pili, poplácávali své společnice. A v atmosféře prodejné lásky, nikotinu a alkoholu kroužilo nenápadně staré heslo "Po nás ať přijde potopa!"
Odpůldne k nim přisedl nějaký voják a nabízel se, že jim udělá za pětku flegmónu a otravu krve. Má s sebou injekční stříkačku a stříkne jim do nohy nebo do ruky petrolej. Budou s tím ležet nejmíň dva měsíce, a jestli budou krmit ránu slinami, tak třebas půl roku, a musí je pustit úplné z vojny.
Čahoun, který úplné již ztratil všechnu duševní rovnováhu, dal si na záchodě od vojáka stříknout petrolej pod kůži do nohy.
Když se schylovalo již k večeru, navrhl Švejk, aby nastoupili cestu k polnímu kurátovi. Malý tlouštík, který už začal breptat, sváděl Švejka, aby ještě počkal. Čahoun byl také toho mínění, že polní kurát může čekat. Švejkovi se však přestalo již na Kuklíku líbit, a proto jim pohrozil, že půjde sám.
Tak šli, ale musel jim slíbit, že se všichni ještě někde zastaví.
Stavili se za Florencí v malé kavárničce, kde tlustý prodal své stříbrné hodinky, aby se mohli ještě dále veselit.
Odtamtud už je Švejk vedl pod paždí. Dalo mu to strašné mnoho práce. Neustále jim nohy pode klesávaly a chtěli stále ještě jít někam. Malý a tlustý byl by málem ztratil paket k polnímu kurátovi, tak byl Švejk nucen nésti paket sám.
Švejk je neustále musel upozorňovat, když šel naproti důstojník nebo nějaká šarže. Po nadlidském úsilí a namahání podařilo se Švejkovi přivléct je k domu v Královské třídě, kde bydlel polní kurát.
Sám jim nastrčil bajonety na ručnice a přinutil je dloubnutím pod žebra, aby ho vedli oni, a ne on je.
V prvém poschodí, kde byla navštívenka na dveřích bytu "Otto Katz, Feldkurat", přišel jim otevřít nějaký voják. Z pokoje ozývaly se hlasy a cinkot lahví a sklenic.
"Wir - melden - gehorsam - Herr - Feldkurat," řekl namahavě čahoun, salutuje vojákovi, "ein - Paket - und ein Mann gebracht."
"Lezte dál," řekl voják, "kdepak jste se tak zřídili? Pan feldkurát je taky..."
Voják si odplivl. Voják odešel s paketem. Lekali v předsíni dlouho, až se otevřely dveře a jimi nevešel, ale vletěl do předsíně polní kurát. Byl jen ve vestě, v ruce držel doutník.
"Tak už jste tady," řekl k Švejkovi; "a to vás přivedli. É - nemáte sirky?"
"Poslušně hlásím, pane feldkurát, že nemám."
"É - a proč nemáte sirky? Každý voják má mít sirky, aby si mohl zapálit. Voják, který nemá sirky, je . . . Co je?"
"Je, poslušně hlásím, bez sirek," odpověděl Švejk.
"Velice dobře, je bez sirek a nemůže nikomu připálit. Tak to by bylo jedno a teď to druhé. Nesmrdějí vám nohy, Švejku?"
"Poslušné hlásím, že nesmrdějí."
"Tak to by bylo to druhé. A teď to třetí. Pijete kořalku?"
"Poslušně hlásím, že kořalku nepiju, jenom rum."
"Dobře, podívejte se tady na toho vojáka. Toho jsem si vypůjčil na dnešek od obrlajtnanta Feldhubra, je to jeho pucflek. A ten nic nepije, je ab-ab-abstinent, a proto půjde s marškou. Po-poněvadž takového člověka nemohu potřebovat. To není pucflek, to je kráva. Ta pije taky jenom vodu a bučí jako vůl. - Ty jsi abstinent," obrátil se na vojáka, "že se ne-nestydíš, pitomče. Zasloužíš pár facek."
Polní kurát obrátil svou pozornost na ty, kteří Švejka přivedli a kteří ve snaze rovně stát klátili sebou, marné se opírajíce o své ručnice.
"Vy jste se o-opili," řekl polní kurát, "opili jste se ve službě a za to vás dám za-zavřít. Švejku, vy jim vezmete ručnice a odvedete je do kuchyně a budete je hlídat, dokud nepřijde patrola, aby je odvedla. Já hned zatelefonu-nu-nu-ju do kasáren."
A tak slova Napoleonova "Na vojně se mění situace každým okamžikem" došla i zde svého úplného potvrzení.
Ráno ho ti dva vedli pod bajonety a báli se, aby jim neutekl, pak je sám přived, a nakonec je musel hlídat sám.
Zprvu si dobře neuvědomili toho obratu, až když seděli v kuchyni a u dveří viděli stát Švejka s ručnicí a bajonetem.
"Já bych něco pil," povzdechl malý optimista, kdežto čahoun dostal opět záchvat skepticismu a řekl, že je to všechno mizerná zrada. Jal se hlasitě obviňovat Švejka, že je přivedl do toho postavení, a vyčetl mu, že prý jim sliboval, že bude zítra oběšenej, a teď že je vidět, že to je legrace i s tou zpovědí, i s tím oběšením.
Švejk mlčel a přecházel u dveří.
"Volové jsme byli," křičel čahoun.
Nakonec vyslechnuv všechna obvinění prohlásil Švejk: "Nyní alespoň vidíte, že vojna není žádný med. Já konám svou povinnost. Já jsem se stejně do toho dostal tak jako vy, ale v obecnej řeči se říká, že se na mne štěstěna usmála."
"Já bych něco pil," opakoval zoufale optimista.
Čahoun vstal a šel ke dveřím vrávoraným krokem. "Pust nás domů," řekl Švejkovi, "kolego, neblbni."
"Jdi vode mě," odpověděl Švejk, "já vás musím hlídat. Teď se neznáme."
Ve dveřích objevil se polní kurát: "Já, já se nijak nemohu do těch kasáren dozvonit, tak jděte domů a pa-pamatujte si, že ve službě se chlastat ne-nesmí. Marš!"
Ku cti pana polního kuráta budiž řečeno, že do kasáren netelefonoval, poněvadž neměl doma telefonu a mluvil do stojanu na žárovku.

2

Již třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto Katze a za tu dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha, aby si Švejk přišel pro polního kuráta.
Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý namol a nechce jít domů.
Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří na zemi a dřímá.
Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči, Švejk zasalutoval a řekl: "Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jsem zde."
"A co zde - chcete?"
"Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane feldkurát."
"Vy tedy máte pro mne přijít - a kam půjdem?"
"Do vašeho bytu, pane feldkurát"
"A proč mám jít do svého bytu - copak nejsem ve svém bytě?"
"Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jste na chodbě v cizím domě."
"A - jak - jsem - se sem dostal?"
"Poslušné hlásím, že jste byl na návštěvě."
"Na - ná-návštěvě jsem ne-nebyl. - To - se vy mý-mýlíte."
Švejk zdvihl polního kuráta a přistavil ho ke zdi. Polní kurát se mu kácel ze strany na stranu, navaloval se na něho, přičemž říkal: "Já vám upadnu. - Upadnu," opakoval ještě jednou usmívaje se pitomě.
Konečně podařilo se Švejkovi přimáčknout polního kuráta ke zdi, který v nové pozici počal opět dřímat.
Švejk ho probudil. "Co si přejete?" řekl polní kurát, dělaje marný pokus svézt se po zdi a posadit se na zem. "Co jste zač?"
"Poslušné hlásím," odpověděl Švejk, přidržuje polního kuráta opět ke stěně, "že jsem váš pucflek, pane feldkurát"
"Já žádného pucfleka nemám," řekl namáhavé polní kurát, dělaje nový pokus skácet se na Švejka, "já nejsem žádný feldkurát. - Já jsem prase," dodal s upřímností pijáka, "poste mne, pane, já vás neznám."
Malý zápas skončil naprostým vítězstvím Švejkovým. Švejk využil svého vítězství tím, že polního kuráta stáhl ze schodů do průjezdu, kde polní kurát kladl odpor, aby nebyl vytažen na ulici. ,"Já vás, pane, neznám," tvrdil neustále při zápase Švejkovi do očí. "Znáte vy Ottu Katze? To jsem já. - Já byl u arcibiskupa," hulákal, drže se vrat v průjezdu. "Vatikán se o mne zajímá, rozumíte?"
Švejk shodil "Poslušné hlásím" a mluvil s polním kurátem čistě důvěrným tónem.
"Pust se, povídám," řekl, "nebo té seknu přes tu pazouru. Jdeme domů, a basta. Žádné řeči."
Polní kurát pustil se vrat a navalil se na Švejka: "Pojďme tedy někam, ale k Šuhům nepůjdu, tam jsem dlužen."
Švejk vytlačil ho i vynesl z průjezdu a tahal se s ním po chodníku směrem k domovu.
"Copak je to za pána?" otázal se někdo z diváků na ulici.
"To je můj bratr," odpověděl Švejk, "dostal dovolenou, tak mne přijel navštívit a z radosti se opil, poněvadž myslel, že jsem mrtvej."
Polní kurát, který zaslechl poslední slova, pobručuje si nějaký motiv z operety, kterou by nikdo nepoznal, vztyčil se k divákům: "Kdo je z vás mrtvej, ať se přihlásí u korpskomanda během tří dnů, aby mohla být jeho mrtvola vykropena."
A upadl v mlčení, snaže se upadnout nosem na chodník, když ho Švejk pod paždím táhl domů.
Maje hlavu kupředu a nohy vzadu, kterými pletl jako kočka s přeraženým hřbetem, polní kurát pobručoval si: "Dominus vobiscum - et cum spiritu tuo. Dominus vobiscum."
U stanoviště drožkářů Švejk posadil polního kuráta ke zdi a šel vyjednávat s drožkáři o převoz.
Jeden z drožkářů prohlásil, že toho pána velice dobře zná, že ho vezl jen jednou a víckrát že ho nepoveze.
"Poblil mně to všechno," vyjádřil se přímo, "a nezaplatil ani za jízdu. Vozil jsem ho přes dvě hodiny, než našel, kde bydlí. Teprve za týden, když jsem byl u něho asi třikrát, dal mně na to všechno pět korun."
Po dlouhém vyjednávání odhodlal se jeden z drožkářů, že je poveze.
Švejk vrátil se k polnímu kurátovi, který spal. Tvrdý černý klobouk (neboť on chodil obyčejné v civilu) mu někdo zatím sňal s hlavy a odnesl.
Švejk ho vzbudil a za pomoci drožkáře dopravil do drožky. V drožce polní kurát upadl v úplnou otupělost a považoval Švejka za plukovníka Justa od 75. pěšího pluku a několikrát za sebou opakoval: "Nehněvej se, kamaráde, že ti tykám. Jsem prase."
Jednu chvíli se zdálo, že drkotáním drožky o dlažbu přichází k rozumu. To se posadil rovně a začal zpívat nějaký úryvek z neznámé písně. Může být též, že to byla jeho fantazie:

Vzpomínám na zlaté časy,
když mne houpal na klíně,
bydleli jsme toho času
u Domažlic v Merklíně.

Po chvíli však upadl opět do úplné otupělosti, a obraceje se k Švejkovi, otázal se, přihmuřuje jedno oko: "Jak se vám dnes daří, milostivá? Pojedete někam na letní byt?" řekl po krátké přestávce, a vida všechno dvojatě, otázal se: "Vy račte mít už dospělého syna?" Přitom ukazoval prstem na Švejka.
"Sedneš!" zakřičel na něho Švejk, když polní kurát chtěl vylézt na sedadlo, "nemysli si, že tě nenaučím pořádku."
Polní kurát ztichl a díval se malýma prasečíma očima ven z drožky, naprosto nechápaje, co se to vlastně s ním děje.
Ztratil úplně všechny pojmy, a obraceje se na Švejka, řekl tesklivě: "Paní, dejte mně první třídu." Učinil pokus spustiti si kalhoty.
"Hned se zapneš, svině!" rozkřikl se Švejk, "už té znají všichni drožkáři, poblil jsi se už jednou, a ještě teď tohle. Nemysli si, že zůstaneš zas něco dlužen jako posledně."
Polní kurát melancholicky opřel hlavu do dlaní a počal zpívat: "Mne už nemá žádnej rád..." Přerušil však okamžitě svůj zpěv a poznamenal: "Entschuldigen Sie, lieber Kamerad, Sie sind ein Trottel, ich kann singen, was ich will."
Chtěl patrné zahvízdat nějakou melodii, ale místo toho řinulo se mu z pysků takové mohutné prrr, až drožka stanula.
Když potom na výzvu Švejkovu pokračovali dál v cestě, polní kurát počal si zapalovat špičku na cigarety.
"Nehoří to," řekl zoufale, když vyškrtal krabičku zápalek, "vy mně do toho foukáte."
Ztratil však opět okamžitě nit k pokračování a dal se do smíchu. "To je legrace, my jsme sami v elektrice, že ano, pane kolego."
Počal se šacovat.
"Já jsem ztratil lístek!" křičel, "zastavte, ten lístek se musí najít!"
Máchl rukou rezignovaně: "Ať jedou..."
Potom breptal: "V nejčastějších případech... Ano, v pořádku... Ve všech případech... Vy jste na omylu... Druhé poschodí?... To je výmluva... Nejde o mne, ale o vás, milostivá paní... Platit... Mám černou kávu..."
Počal se v polosnění hádat s nějakým domnělým nepřítelem, který mu upírá právo sedět v restauraci u okna. Potom počal považovat drožku za vlak, a nahýbaje se ven, křičel do ulice česky a německy: "Nymburk, přestupovat!"
Švejk ho přitáhl k sobě a polní kurát zapomněl na vlak a počal napodobit různé zvířecí hlasy. Nejdéle se zdržel u kohouta a jeho kikeriki vítězně znělo z drožky.
Byl vůbec nějakou chvíli velmi čilý, neposedný a pokoušel se vypadnout z drožky, spílaje lidem, které drožka míjela, uličníků. Potom vyhodil z drožky kapesník a křičel, aby zastavili, že ztratil zavazadla. Potom začal vypravovat: "V Budějovicích byl jeden tambor. - Oženil se. - Za rok umřel." Dal se do smíchu: "Není to dobrá anekdota?"
Po celou tu dobu Švejk zacházel s polním kurátem s bezohlednou přísností.
Při různých pokusech polního kuráta o nějaký žertíček, jako vypadnout z drožky, ulomit sedátko, Švejk dával mu jednu pod žebra za druhou, což přijímal polní kurát s neobyčejnou tupostí.
Jen jednou učinil pokus se vzbouřit a vyskočit z drožky, prohlásiv, že dál již nepojede, že ví, že místo do Budějovic jedou do Podmoklí. Během minuty likvidoval Švejk jeho vzpouru úplné a přinutil ho vrátit se do první polohy na sedadlo, dávaje pozor, aby mu neusnul. Nejjemnější, co přitom pronesl, bylo: "Nespi, ty chcípáku."
Polní kurát dostal najednou záchvat melancholie a počal slzet, vyptávaje se Švejka, jestli měl matku.
"Já jsem, lidičky, na tom světě sám," křičel z drožky, "ujměte se mne!"
"Nedělej mně ostudu," napomínal ho Švejk, "přestaň, a to každý řekne, že jsi se namazal."
"Já nic nepil, kamaráde," odpovídal polní kurát, "já jsem úplné střízlivý."
Najednou však vstal, zasalutoval: "Ich melde gehorsam, Herr Oberst, ich bin besoffen. - Jsem čuně," opakoval desetkrát po sobě se zoufalou, upřímnou beznadějností.
A obraceje se na Švejka, prosil a žadonil vytrvale: "Vyholte mne z automobilu. Proč mne vezete s sebou?"
Posadil se a bručel: "Okolo měsíce kola se dělají. - Věříte, pane hejtmane, v nesmrtelnost duše? Může se kůň dostat do nebe?"
Počal se hlasité smát, ale za chvíli zesmutněl a apaticky se díval na Švejka, pronášeje: "Dovolte, pane, já vás již někde viděl. Nebyl jste ve Vídni? Pamatuji se na vás ze semináře."
Chvíli se bavil tím, že počal deklamovat latinské verše: "Aurea prima sata est aetas, quae vindice nullo - Dál to nejde," řekl, "vyholte mne ven. Proč mne nechcete vyhodit? Já si nic neudělám. - Já chci upadnout na nos," prohlásil rozhodným hlasem.
"Pane," pokračoval opět prosebným hlasem, "drahý příteli, dejte mně pohlavek."
"Jeden nebo několik?" otázal se Švejk.
"Dva."
"Zde jsou..."
Polní kurát počítal nahlas pohlavky, které dostával, přičemž se blaženě tvářil.
"Dělá to moc dobře," řekl, "je to kvůli žaludku, vytravuje to. Dejte mně ještě přes hubu! - Srdečný dík," zvolal, když mu Švejk rychle vyhověl, "jsem úplné spokojen. Roztrhněte mně vestu, prosím vás!"
Projevoval nejrozmanitější přání. Přál si, aby mu Švejk vyvrtnut nohu, aby ho chvílí škrtil, aby mu ostříhal nehty, vytáhl přední zuby.
Projevoval mučednické touhy, žádaje, aby mu utrhl hlavu a hodil v pytli do Vltavy.
"Mně by hvězdičky kolem hlavy slušely," mluvil s nadšením, "potřeboval bych jich deset."
Potom počal mluvit o dostihách a rychle přešel na balet, při kterém se též dlouho nezdržel.
"Tancujete čardáš," tázal se Švejka, "znáte medvědí tanec? Takhle..."
Chtěl poskočit a upadl na Švejka, který ho počal boxovat a potom uložil na sedadlo.
"Já něco chci," křičel polní kurát, "ale já nevím co. Nevíte, co chci?" Svěsil hlavu v naprosté rezignaci.
"Co je mně do toho, co chci," řekl vážně, "a vám, pane, také do toho nic není. Já vás neznám. Jak se opovažujete mne fixírovat? Umíte šermovat?"
Stal se na minutu výbojnějším a udělal pokus srazit Švejka ze sedadla.
Potom, když ho Švejk klidnil, dávaje mu bez ostychu znát svou fyzickou převahu, polní kurát se otázal: "Máme dnes pondělí nebo pátek?"
Byl také zvědav, není-li prosinec nebo červen, a projevil velkou schopnost klást nejrůznější otázky: "Jste ženat? Jíte rád gorgonzolu? Měli jste doma štěnice? Máte se dobře? MěI váš pes psinku?"
Stal se sdílným. Vypravoval, že je dlužen za jezdecké boty, bičík a sedlo, že měl před lety kapavku a že ji léčil hypermanganem.
"Na nic jiného nebylo času ani pomyšlení." Řekl škytaje, "může být, že se vám to zdá dosti trpkým. Ale řekněte, eah, eah, co mám dělat, eah? Už mně to musíte odpustit. - Autoterm," pokračoval, zapomínaje, o čem mluvil před chvílí, "nazývají se nádoby, které udržují nápoje a pokrmy v původní teplotě. Co soudíte, pane kolego, o tom, která hra je spravedlivější: ferbl nebo jedenadvacet? Opravdu, už jsem tě někde viděl," zvolal, pokoušeje se obejmout Švejka a políbit uslintanými rty, "my jsme spolu chodili do školy. - Ty dobráku jeden," říkal něžně, hladě si svou nohu, "jak jsi vyrostl od té doby, co jsem té neviděl. Ta radost, že tě vidím, vyrovná všechna utrpení."
Dostal básnickou náladu a počal mluviti o návratu do slunečního svitu šťastných tváří a vřelých srdcí.
Potom si klekl a počal se modlit Zdrávas Maria, směje se přitom na celé kolo.
Když zastavili před jeho bytem, bylo velice těžké dostat ho z drožky.
"Nejsme ještě na místě," křičel, "pomozte mně. Unášejí mne. Já si přeju jeti dál." Byl v pravém slova smyslu vytažen z drožky jako vařený plž z ulity. Jeden okamžik se zdálo, že ho přetrhnou, poněvadž se zapletl nohama za sedadlo.
Smál se však přitom hlasité, že je napálil. "Vy mne přetrhnete, pánové."
Pak byl vlečen průjezdem přes schody k svému bytu a v bytě hozen jako žok na pohovku. Prohlásil, že nebude platit za ten automobil, který si neobjednal, a trvalo to přes čtvrt hodiny, nežli mu vysvětlili, že to byla drožka.
Ani pak s tím nesouhlasil, namítaje, že jezdí jedině ve fiakru.
"Vy mne chcete napálit," prohlašoval polní kurát, mrkaje na Švejka i na drožkáře významné, "my jsme šli pěšky."
A náhle v návalu velkomyslnosti hodil tobolku drožkáři: "Vezmi si všechno, ich kann bezahlen. Mně na krejcaru nezáleží."
Správně měl říci, že mu nezáleží na šestatřiceti krejcařích, poněvadž víc v tobolce nebylo. Naštěstí drožkář ho podrobil důkladné prohlídce, mluvě přitom o fackách.
"Tak mě tedy uhoď," odpovídal polní kurát, "myslíš, že bych ji neunes? Pět jich snesu od tebe."
Ve vestě polního kuráta našel drožkář pětku. Odešel, proklínaje svůj osud i polního kuráta, že ho zdržel a že mu zkazil ryta.
Polní kurát pomalu usínal, poněvadž stále budoval nějaké plány. Chtěl podniknout všechno možné, hrát na klavír, jít do tanečních hodin a smažit si rybičky.
Potom sliboval Švejkovi svou sestru, kterou neměl. Také si přál, aby ho odnesli na postel, a nakonec usnul prohlásiv, že si přeje, aby v něm byl uznán člověk, stejně cenná jednotka s prasetem.

3

Když ráno vstoupil Švejk do pokoje k polnímu kurátovi, našel ho ležet na pohovce úsilovně přemýšlejícího, jak se to mohlo stát, že ho někdo polil tak zvláštním způsobem, že se přilepil kalhotami ke kožené pohovce.
"Poslušně hlásím, pane feldkurát," řekl Švejk, "že jste se v noci..."
Několika slovy vysvětlil mu, jak se hrozně mýlí, že je polit. Polní kurát, který měl hlavu neobyčejně těžkou, byl ve stísněné náladě.
"Nemohu si vzpomenout," řekl, "jak jsem se dostal z postele na pohovku."
"Tam jste vůbec nebyl, hned jak jsme přijeli, tak jsme vás uložili na pohovku, dál už to nešlo."
"A co jsem vyváděl? Vyváděl jsem vůbec něco? Nebyl jsem snad opilý?"
"Pod obraz," odpověděl Švejk, "ouplně, pane feldkurát, přišlo na vás malinký delirium. Doufám, že vám pomůže, když se převléknete a umyjete."
"Mně je, jako by mne někdo zmlátil," stěžoval si polní kurát, "potom mám žízeň. Nepral jsem se včera?"
"Nebylo to tak nejhorší, pane feldkurát. Žízeň je následkem včerejší žízně. Z toho se člověk nedostane tak brzy. Znal jsem jednoho truhláře, ten se ponejprv opil na Silvestra roku 1910 a prvního ledna ráno měl takovou žízeň a bylo mu tak špatné, že si koupil herynka a pil znovu, a to tak dělá denně už po čtyry roky a nikdo mu nepomůže, poněvadž si vždycky v sobotu koupí herynky na celej tejden. Je to takovej kolotoč, jako říkal jeden starej šikovatel u 91. pluku."
Polní kurát byl stižen dokonalou kočkou a naprostou depresí. V tom okamžiku, kdo by ho slyšel, musil by být přesvědčen, že chodí na přednášky dr. Alexandra Batěka "Vypovězme válku na život a na smrt démonu alkoholu, jenž nám vraždí muže nejlepší" a že čte jeho "Sto jisker etických".
Trochu, pravda, to pozměnil. "Kdyby," řekl, "člověk pil nějaké ušlechtilé nápoje, jako arak, marašino, koňak, ale to jsem včera pil borovičku. Divím se, že ji mohu tak chlastat. Chuť to má odpornou. Kdyby to byla aspoň griotka. Lidé si vymyslí různé svinstvo a pijí ho jako vodu. Taková borovička není ani chutná, nemá ani barvu, pálí v krku. A kdyby byla alespoň pravá, destilát z jalovce, jakou jsem jednou pil na Moravě. Ale tahle borovička byla z nějakého dřevěného líhu a olejů. Podívejte se, jak krkám. - Kořalka je jed," rozhodl se, "musí být původní originál, pravá, a nikoliv vyráběná ve fabrice na studené cestě od židu. To je jako s rumem. Dobrý rum je vzácností. - Kdyby zde byla pravá ořechovka," povzdechl, "ta by mně spravila žaludek. Taková ořechovka, jako má pan hejtman Šnábl v Brusce."
Počal se šacovat a prohlížet tobolku.
"Mám všeho všudy šestatřicet krejcarů. Což abych prodal pohovku," uvažoval, "co myslíte? Koupí někdo pohovku? Domácímu řeknu, že jsem ji půjčil nebo že nám ji někdo ukradl. Ne, pohovku si nechám. Pošlu vás k panu hejtmanovi Šnáblovi, aby mi půjčil sto korun. Vyhrál předevčírem v kartách. Jestli tam nepochodíte, tak půjdete do Vršovic, do kasáren k nadporučíkovi Mahlerovi. Nezdaří-1i se to tam, půjdete na Hradčany k hejtmanovi Fišerovi. Tomu řeknete, že musím platit futráž pro koně, kterou jsem propil. A jestli ani tam se vám to nepodaří, zastavíme klavír, ať se děje co děje. Já vám napíši povšechné pár řádek. Nedejte se odbýt. Řeknete, že potřebuji, že jsem úplně bez peněz. Vymyslete si, co chcete, ale nevracejte se s holýma rukama, nebo vás pošlu na frontu. Zeptejte se u hejtmana Šnábla, kde kupuje tu ořechovku, a kupte dvě láhve."
Švejk vyplnil skvěle svou úlohu. Jeho prostosrdečnost a poctivá tvář zjednala mu plné důvěry, že co mluví, je pravdou.
Švejk uznal za vhodné i před hejtmanem Šnáblem, hejtmanem Fišerem i nadporučíkem Mahlerem mluvit ne o tom, že polní kurát musí platit futráž pro koně, ale podepřít jeho prosbu prohlášením, že polní kurát musí platit alimenty. Dostal všude peníze.
Když ukazoval tři sta korun, vrátiv se čestně z výpravy, byl polní kurát, který se zatím umyl a převlékl, velmi překvapen.
"Já to vzal najednou," řekl Švejk, "abychom se nemuseli zejtra nebo pozejtří starat znova o peníze. Šlo to dost hladce, ale před hejtmanem Šnáblem jsem musel kleknout na kolena. Je to nějaká potvora. Ale když jsem mu řek, že máme platit alimenty..."
"Alimenty?" zděšeně opakoval polní kurát.
"No, alimenty, pane feldkurát, odbytné holkám. Vy jste říkal, abych si něco vymyslil, a já nemoh na nic jiného přijít. U nás jeden švec platil najednou pěti holkám alimenty a byl z toho celej zoufale] a taky si na to vypůjčoval a každej mu rád věřil, že je v hrozným postavení. Ptali se mé, co je to za holku, a já jsem řek, že je moc hezká, že jí není ještě patnáct let. Tak chtěli její adresu."
"To jste to pěkné proved, Švejku," povzdechl polní kurát a počal chodit po pokoji.
"To zas je pěkná ostuda," říkal, chytaje se za hlavu, "mě bolí tolik hlava."
"Já jim dal adresu na jednu starou hluchou paní u nás v ulici," vysvětloval Švejk. "Já to chtěl důkladné provést, poněvadž rozkaz je rozkaz, Nedal jsem se odbýt - a něco jsem si musel vymyslit. Potom čekají v předsíni na ten klavír. Já je přived, aby nám ho odvezli do zastavárny, pane feldkurát. To nebude špatný, když ten klavír bude pryč. Bude zde víc místa a budeme mít víc peněz pohromadě. A máme na nějaký den pokoj. A jestli se bude pan domácí ptát, co s tím klavírem chceme dělat, řeknu, že se v něm přetrhaly dráty a že jsme ho poslali do továrny ku správce. Domovnici už jsem to řekl, aby jí to nebylo nápadné, když budou ten klavír vynášet a nakládat. Také už mám kupce na pohovku. Je to můj známý obchodník se starým nábytkem a přijde sem odpůldne. Dneska se kožená pohovka dobře platí."
"Víc jste nic neproved, Švejku?" otázal se polní kurát, drže si stále hlavu v dlaních a tváře se zoufale.
"Přines jsem, poslušné hlásím, pane feldkurát, místo dvou lahví ořechovky, jakou kupuje pan hejtman Šnábl, lahví pět, aby byla u nás nějaká zásoba, abychom měli co pít. Mohou si jit pro ten klavír, a to nám zavřou zastavárnu?"
Polní kurát máchl beznadějně rukou a za chvíli nakládali již klavír na vozík.
Když se vrátil Švejk ze zastavárny, našel polního kuráta sedět před otevřenou láhví ořechovky a nadávajícího; že při obědě dostal nepropečený řízek.
Polní kurát byl opět v tom. Prohlašoval k Švejkovi, že od zítřka povede nový život. Pít alkohol že je sprostý materialismus a že je třeba žít duševním životem. Mluvil filosoficky asi půl hodiny. Když otevřel třetí láhev, přišel obchodník se starým nábytkem a polní kurát mu prodal za pakatel pohovku a vybídl ho, aby s ním pobesedoval, a byl velice nespokojen, když obchodník se omluvil, že jde kupovat ještě noční stolek.
"Škoda, že žádný nemám," řekl vyčítavé polní kurát, "člověk na všechno nepomyslí."
Po odchodu obchodníka se starým nábytkem polní kurát dal se do přátelské zábavy se Švejkem, s kterým vypil další láhev. Část jeho rozhovoru byla vyplněna osobním poměrem polního kuráta k ženám a ke kartám.
Seděli dlouho. I večer zastihl Švejka a polního kuráta v přátelské rozmluvě.
V noci se však poměr změnil. Polní kurát vrátil se do včerejšího stavu, popletl si Švejka s někým jiným a říkal mu: "Nikoliv, neodcházejte, pamatujete se na toho zrzavého kadeta od trénu?"
Tato idyla trvala až do té doby, kdy Švejk řekl polnímu kurátovi: "Už toho mám dost, teď polezeš do postele a budeš chrnět, rozumíš!"
"Lezu, miláčku, lezu - jakpak bych nelez," breptal polní kurát, "pamatuješ se, že jsme spolu chodili do kvinty a že jsem ti dělal úlohy z řečtiny? Vy máte vilu na Zbraslavi. A můžete jezdit parníkem po Vltavě. Víte, co je to Vltava?"
Švejk ho přinutil, aby si zul boty a vysvlékl se. Polní kurát uposlechl s protestem k neznámým osobám.
"Vidíte, pánové," mluvil ke skříni a ku fíkusu, "jak se mnou nakládají moji příbuzní. - Neznám svých příbuzných," rozhodl se náhle, ukládaje se do postele. "Kdyby se nebe i země spikly proti mně, neznám jich..."
A pokojem ozvalo se chrápání polního kuráta.

4

V tyto dny spadá též návštěva Švejkova v bytě u jeho staré posluhovačky paní Müllerové. V bytě našel Švejk sestřenici paní Müllerové, která mu s pláčem sdělila, že paní Miilierová byla zatčena týž večer, když odvážela Švejka na vojnu. Starou paní soudili vojenskými soudy a odvezli, poněvadž jí nic nemohli dokázat, do koncentračního tábora do Steinhofu. Přišel již od ní lístek.
Švejk vzal tu domácí relikvii a četl:

Milá Aninko! Máme se zde velice dobře, všichni jsme zdrávi. Sousedka vedle na posteli má skvrnitý _________ a také jsou zde černé _________. Jinak je vše v pořádku. Jídla máme dost a sbíráme bramborové _________ na polívku. Slyšela jsem, že je pan Švejk už _________, tak nějak vypátrej, kde leží, abychom po válce mohli mu dát ten hrob obložit. Zapomněla jsem ti říct, že na půdě v pravém rohu je v bedničce jeden malej pejsek ratlíček, štěňátko. Ale to už je kolik neděl, co nedostal nic žrát od tý doby, kdy si pro mne přišli pro _________. Tak myslím, že je už pozdě, a že už je ten pejsek taky na pravdě _________.

A přes celý lístek růžové razítko:

Zensuriert. K. k. Konzentrationslager Steinhof.

"A doopravdy byl už ten pejsek mrtvej," zavzlykala sestřenice paní Müllerové, "a také ani byste svůj byt nepoznal. Mám tam švadleny na bytě. A oni si z toho udělaly dámskej salónek. Všude jsou módy po stěnách a kytičky ve voknech."
Sestřenice paní Müllerové nebyla k upokojení. Za stálého vzlykání a naříkání projevila nakonec obavu, že Švejk utekl z vojny a chce ještě i ji zkazit a přivést do neštěstí. Nakonec s ním mluvila jako se zvrhlým dobrodruhem.
"To je náramně žertovné," řekl Švejk, "to se mně báječně líbí. Tak aby věděli, paní Kejřová, mají ouplnou pravdu, že jsem se dostal ven. Ale to jsem musel zabít patnáct vachmistrů a feldvéblů. Ale neříkají to nikomu..."
A Švejk odešel ze svého domova, který ho nepřijal, prohlásiv: "Paní Kejřová, v prádelně mám nějaké límečky a náprsenky, tak mně to vyzdvihnou, abych až se vrátím z vojny, měl se do čeho v tom civilu voblíknout. Taky dají pozor, aby se mně nedali v almaře do šatů moli. A ty slečinky, co spějí v mý posteli, že dám pozdravovat."
Pak se šel Švejk podívat ke Kalichu. Když ho paní Palivcová uviděla, prohlásila, že mu nenaleje, že asi utekl.
"Můj muž," počala rozmazávat starou historii, "byl takovej vopatrnej, a je tam, sedí chudák zavřenej pro nic a za nic. A takovýhle lidi chodějí světem, utečou z vojny. Už vás tady zas minule] tejden hledali. - My jsme vopatrnější než vy," končila svou rozmluvu, "a jsme v neštěstí. Každej nemá to štěstí jako vy."
Při té rozmluvě byl jeden starší pán, zámečník ze Smíchova, který šel k Švejkovi a řekl k němu: "Prosím vás, pane, počkejte na mne venku, já s vámi musím mluvit."
Na ulici se domluvil se Švejkem, kterého též považoval dle odporučení hostinské Palivcové za dezentéra. Sdělil mu, že má syna, který také utekl z vojny a je u babičky v Jasenné u Josefova.
Nedbaje toho, že Švejk ho ubezpečoval, že není dezentérem, vtiskl mu do ruky desítku.
"To je první pomoc," řekl, tahaje ho s sebou do vinárny na rohu, "já vám rozumím, mne se nemusíte bát."
Švejk vrátil se pozdě v noci domů k polnímu kurátovi, který ještě nebyl doma.
Přišel až k ránu, probudil Švejka a řekl: "Zítra pojedeme sloužit polní mši. Vařte černou kávu s rumem. Anebo ještě lepší, vařte grog."