Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. kniha V ZÁZEMÍ

7. kapitola - Švejk jde na vojnu

V době, kdy lesy na řece Rábu v Haliči viděly utíkat přes Ráb rakouská vojska a dole v Srbsku rakouské divize jedna za druhou dostávaly přes kalhoty to, co jim dávno patřilo, vzpomnělo si rakouské ministerstvo vojenství i na Švejka, aby pomohl mocnářství z bryndy.
Švejk, když mu přinesli vyrozumění, že se má za týden dostavit na Střelecký ostrov k lékařské prohlídce, ležel právě v posteli, stižen opětné revmatismem.
Paní Müllerová vařila mu v kuchyni kávu. "Paní Müllerová," ozval se z pokoje tichý hlas Švejkův, "paní Müllerová, pojďte sem na chvilku:"
Když posluhovačka stála u postele, řekl Švejk opět takovým tichým hlasem: "Sedněte si, paní Müllerová."
V jeho hlase bylo něco tajuplně slavnostního. Když se paní Müllerová posadila, prohlásil Švejk, vztyčuje se na posteli: "Já jdu na vojnu!"
"Panenko Maria," vykřikla paní Müllerová, "co tam budou dělat?"
"Bojovat," hrobovým hlasem odpověděl Švejk, "s Rakouskem je to moc špatný. Nahoře nám už lezou na Krakov a dole do Uher. Jsme biti jako žito, kam se podíváme, a proto mě volají na vojnu. Já jim přece včera četl z novin, že drahou vlast vovinuly nějaké mraky."
"Ale vždyť se nemůžou hejbat."
"To nevadí, paní Müllerová, pojedu na vojnu ve vozejku. Znají toho cukráře za rohem, ten takovej vozejk má. Vozil v něm před lety svýho chromýho zlýho dědečka na čerstvej vzduch. Vy mne, paní Müllerová, v tom vozejku na tu vojnu odtáhnete:"
Paní Müllerová se dala do pláče: "Nemám, milostpane, doběhnout pro doktora?"
"Nikam nepudou, paní Müllerová, já jsem až na ty nohy úplně zdravej kanónenfutr a v tý době, když je to s Rakouskem vošklivý, každej mrzák musí bejt na svým místě. Vařte kávu klidné dál:"
A zatímco paní Müllerová, uplakaná a rozechvělá, cedila kávu, dobrý voják Švejk si zpíval na posteli:

Jenerál Windischgrätz a vojenští páni
od východu slunce vojnu započali
hop, hop, hop!
Vojnu započali, takto jsou zvolali: Pomoz nám Kristus Pán s Panenkou Marií;
hop, hop, hop!

Uděšená paní Müllerová pod dojmem strašného válečného zpěvu zapomněla na kávu a třesouc se na celém těle uděšeně naslouchala, jak dobrý voják Švejk dál zpívá na posteli:

S Panenkou Marií a ty čtyry mosty
postav si Pimonte, silnější forposty;
hop, hop, hop!
Byla bitva, byla, tam u Solferina,
teklo tam krve moc, krve pod kolena;
hop, hop, hop!
Krve pod kolena a na fůry masa,
vzdyť se tam sekala vosumnáctá chasa;
hop, hop, hop!
Vosumnáctá chaso, neboj se ty nouze,
vždyť za tebou vezou peníze na voze;
hop, hop, hop!

"Milostpane, proboha jich prosím," ozvalo se žalostivé z kuchyně, ale Švejk již končil svou válečnou píseň:

Peníze na voze a menáž v kočáře,
kerejpak regiment tohlencto dokáže?
Hop, hop, hop!

Paní Müllerová vyrazila ze dveří a běžela pro lékaře. Vrátila se za hodinu, zatímco Švejk si zdříml.
A tak byl probuzen obtloustlým pánem, který mu chvíli držel ruku na čele a říkal: "Nebojte se, já jsem doktor Pávek z Vinohrad ukažte ruku - tenhle teploměr si dejte pod paždí...Tak - ukažte jazyk - ještě víc - držte jazyk - na co zemřel váš pan otec a vaše matka?"
A tak v době, kdy Vídeň si přála, aby všichni národové Rakousko-Uherska dávali nejskvělejší příklady věrnosti a oddanosti, předepsal doktor Pávek Švejkovi proti jeho vlasteneckému nadšení bróm a doporučoval statečnému a hodnému vojínu Švejkovi, aby nemyslil na vojnu: "Ležte rovně a zachovejte klid, já zítra opět přijdu. Když druhého dne přišel, ptal se v kuchyni paní Müllerové, jak se daří pacientovi.
"Je to s ním horší, pane doktore," odpověděla s opravdovým zármutkem, "v noci zpíval, s odpuštěním, když ho revma chytlo, rakouskou hymnu:"
Doktor Pávek viděl se nucena reagovat na tento nový projev loajality pacientovy zvýšenou dávkou brómu.
Třetího dne hlásila mu paní Müllerová, že je to se Švejkem ještě horší.
"Odpůldne, pane doktore, si poslal pro mapu bojiště a v noci ho chytla fantaz, že to Rakousko vyhraje:"
"A prášky užívá přesně podle předpisu?"
"Ještě si pro ně, pane doktore, ani neposlal."
Doktor Pávek odešel, když snesl na Švejka bouři výčitek s ujištěním, že nikdy více nepřijde léčit člověka, který odmítá jeho lékařskou pomoc s brómem.
Zbyly jen dva dny, kdy se měl objevit Švejk před odvodní komisí.
Za tu dobu učinil Švejk náležité přípravy. Předně poslal koupit paní Müllerovou vojenskou čepici a za druhé ji poslal vypůjčit si vozík od cukráře za rohem, na kterém kdysi cukrář vozil svého zlého chromého dědečka na čerstvý vzduch. Pak si vzpomněl, že potřebuje berle. Naštěstí cukrář choval též i berle jako rodinnou památku na svého dědečka.
Scházela mu ještě rekrutská kytka. I tu mu sehnala paní Müllerová, která za ty dny nápadné zhubla, a kudy chodila, tudy i plakala.
A tak v ten památný den objevil se na pražských ulicích případ dojemné loajality: Stará žena, strkající před sebou vozík, na kterém seděl muž ve vojenské čepici s vyleštěným frantíkem, mávající berlemi. A na kabátě skvěla se pestrá rekrutská kytka.
A muž ten, mávaje poznovu a poznovu berlemi, křičel do pražských ulic: "Na Bělehrad, na Bělehrad!"
Za ním šel zástup lidu, který stále vzrůstal z nepatrného hloučku shromáždivšího se před domem, odkud Švejk vyjel na vojnu.
Švejk mohl konstatovat, že policejní strážníci, stojící na některých křižovatkách, mu zasalutovali.
Na Václavském náměstí vzrostl zástup kolem vozíku se Švejkem na několik set hlav a na rohu Krakovské ulice byl jím zbit nějaký buršák, který v cerevisce křičel k Švejkovi: "Heil! Nieder mit den Serben!"
Na rohu Vodičkovy ulice vjela do toho jízdní policie a rozehnala zástup.
Když Švejk revírnímu inspektorovi ukázal, že to má černé na bílém, že dnes musí být před odvodní komisí, byl revírní inspektor trochu zklamán a kvůli zamezení výtržností dal doprovázet vozík se Švejkem dvěma jízdními strážníky na Střelecký ostrov.
O celé této události objevil se v Pražských úředních novinách tento článek:

Vlastenectví mrzáka. Včera dopoledne byli chodci na hlavních pražských třídách svědky scény, která krásně mluví o tom, že v této veliké a vážné době i synové našeho národa mohou dáti nejskvělejší příklady věrnosti a oddanosti k trůnu stařičkého mocnáře. Zdá se nám, že se vrátily doby starých Řeků a Římanů, kdy Mucius Scaevola dal se odvésti do boje, nedbaje své upálené ruky. Nejsvětější city a zájmy byly včera krásně demonstrovány mrzákem o berlích, kterého stará matička vezla na vozíku pro nemocné. Tento syn českého národa dobrovolně nedbaje své neduživosti dal se odvésti na vojnu, aby dal svůj život i statky za svého císaře. A jestli jeho volání "Na Bělehrad!" mělo tak živý ohlas v pražských ulicích, jest to jen svědectvím, že Pražané skýtají vzorné příklady lásky k vlasti a k panovnickému domu.

Ve stejném smyslu psal i Prager Tagblatt, který končil. svůj článek slovy, že mrzáka dobrovolce vyprovázel zástup Němců, kteří ho svými těly chránili před lynčováním ze strany českých agentů známé Dohody.
Bohemie uveřejnila tuto zprávu žádajíc, aby mrzák vlastenec byl odměněn, a oznámila, že pro neznámého přijímá od německých občanů dárky v administraci listu.
Jestli podle těch tří časopisů nemohla země česká vydat ušlechtilejšího občana, nebyli téhož názoru páni v odvodní komisi.
Zejména ne vrchní vojenský lékař Bautze. Byl to muž neúprosný, který ve všem viděl podvodný pokus uniknout vojně, frontě, kulce a šrapnelům.
Známý jest jeho výrok: "Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande."
Za deset týdnů své činnosti vymýtil z 11 000 civilistů 10 999 simulantů a byl by se dostal na kobylku i tomu jedenáctitisícímu, kdyby nebyla toho šťastného člověka právě v tom okamžiku, když na něho zařval "Kehrt euch!", ranila mrtvice.
"Odneste toho simulanta!" řekl Bautze, když zjistil, že je muž mrtev.
A před ním stál v ten památný den Švejk jako ostatní v plné nahotě, zakrývaje cudně svou nahotu berlemi, o které se opíral.
"Das ist wirklich ein besonderes Feigenblatt," řekl Bautze, "takových fíkových listů v ráji nebylo."
"Superarbitrován pro blbost," poznamenal šikovatel, dívaje se do úředních listin.
"A co vám ještě schází?" otázal se Bautze. "Poslušně hlásím, že jsem revmatik, ale sloužit budu císaři pánu až do roztrhání těla," skromné řekl Švejk, "já mám oteklý kolena."
Bautze podíval se strašně na dobrého vojáka Švejka a zařval: "Sie sind ein Simulant!", a obraceje se k šikovateli, s ledovým klidem Tekl: "Den Kerl sogleich einsperren!"
Dva vojáci s bajonety odváděli Švejka do posádkové věznice.
Švejk šel o berlích a s hrůzou pozoroval, že jeho revmatismus začíná mizet.
Paní Müllerová, která čekala nahoře na mostě s vozíkem na Švejka, když ho viděla pod bajonety, zaplakala a odešla od vozíku, aby se vícekrát k němu nevrátila.
A dobrý voják Švejk šel skromné v průvodu ozbrojených ochránců státu.
Bajonety svítily v záři slunce a na Malé Straně obrátil se Švejk před pomníkem Radeckého k zástupu, který je vyprovázel: "Na Bělehrad! Na Bělehrad!"
A maršálek Radecký snivě se díval ze svého pomníku za vzdalujícím se dobrým vojákem Švejkem s rekrutskou kytkou na kabátě, kulhajícím na starých berlích, zatímco sděloval nějaký vážný pán lidem kolem, že vedou dezentéra.