Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Krestný chod

Sesazený mnou velitel města Jerochymov vydal rozkaz všemu revolučnímu tverskému pluku vystoupit z města v bojovém pořádku a utábořit se za městem, a sám se šel rozloučit se mnou. Ujistil jsem ho, že jestli se bude pokoušet se svým plukem provésti opět nějakou nepříjemnost, že dám tverský pluk odzbrojit a jeho pošlu před revoluční vojenský tribunál fronty. Ostatně hrajeme s odkrytými kartami.
Tovaryš Jerochymov ze své strany ujistil s velkou upřímností, že mne dá, jakmile petrohradský jízdný pluk opustí město, pověsit na vršku nad Malou Bugulmou, aby na mne bylo se všech stran vidět.
Podali jsme si ruce a rozešli jsme se jako nejlepší přátelé.
Po odchodu Jerochymova a jeho pluku bylo nutno pohodlně umístit petrohradskou kavalérii, sestávající vesměs z dobrovolců, a vyčistit pro ně kasárny. Vůbec umínil jsem si, aby se petrohradským molodcům v Bugulmě líbilo a oni se mně jednoho krásného dne nevzbouřili.
Koho ale poslat čistit kasárny, mýt tam podlahy a uvést vše do pořádku. Rozhodně toho, kdo nic nedělá.
Z místního obyvatelstva každý něco dělá a pracuje. Přemýšlím dlouho, až jsem si vzpomněl, že jest u Bugulmy veliký ženský klášter, monastýr presvjatoj Bogorodici, kde jeptišky nic nedělají, než se modlí a pomlouvají jedna druhou.
Napsal jsem tedy igumeně (abatyši) kláštera tento úřední přípis:

Vojenské velitelství města Bugulmy.
No. 3896. Dějstvujuščaja armija.
Občance igumeně kláštera presvjatoj Bogorodici.
Pošlete okamžitě 50 klášterních panen k disposici petrohradskému jízdnímu pluku. Klášterní panny prosím pošlete přímo do kasáren.
Vrchní velitel města Gašek.

Přípis byl odeslán a asi za půl hodiny bylo slyšet od kláštera strašně krásné a mohutné zvonění. Hučely i kvílely všechny zvony monastýra Presvjatoj bogorodici a jim odpovídaly zvony chrámu v městě.
Ordonance mně hlásí, že vrchní pop hlavního chrámu s místním duchovenstvem prosí, abych ho přijal. Pokynul jsem vlídně a do kanceláře nahnalo se několik bradatých popů a hlavní jich mluvčí řekl: "Pane tovaryši veliteli, přicházím k vám nejen jménem místního duchovenstva, nýbrž jménem celé církve pravoslavné. Nehubte nevinné klášterní panny. Právě jsme dostali z kláštera zprávu, že chcete 50 jeptišek pro petrohradský jízdní pluk. Vzpomeňte, že jest nad námi bůh."
"Nad námi jest prozatím jen strop," odpověděl jsem cynicky, "a pokud se týká jeptišek, musí se stát po mém. Do kasáren jich potřebuji 50. Ukáže-li se, že jich stačí na tu práci 30, pošlu ostatních 20 opět domů. Nestačí-li však 50, vezmu jich z kláštera 100, 200, 300. Mně je všechno jedno. A vás, pánové, upozorňuji, že se pletete do úředních záležitostí, takže jsem nucen vás pokutovat. Každý z vás mně přinese tři libry voskových svíček, tucet vajec a libru másla. Vás pak, občane vrchní hlavní pope, zmocňuji vyjednat s abatyší, kdy pošle mně těch svých padesát jeptišek. Řekněte jí, že jich opravdu nutně potřebuji a že je opět vrátím. Ani jedna se neztratí."
Zasmušile vyšlo pravoslavné duchovenstvo z mé kanceláře.
Ve dveřích obrátil se ke mně ten nejstarší s nejdelšími vousy a vlasy: "Pamatujte, že Hospodin jest nad námi."
"Pardon," řekl jsem, "vy nepřinesete tři, ale pět liber svíček."
Bylo nádherné říjnové odpoledne. Uhodil silný mrazík a utuhlo proklaté bláto bugulminské. Ulice počaly se plnit lidem, který spěchal k chrámu. Vážně a slavnostně zvoní zvony v městě i klášteře. Nezvoní, jako dříve, na poplach, svolávají nyní pravoslavnou Bugulmu na "krestný chod" (křížovou cestu).
Jedině v nejhorších dobách býval v Bugulmě "krestný chod". Když Tataři obléhali město, když zuřil mor a neštovice, když vypukla válka, když cara zastřelili a teď. Zvoní zvony měkce, jako kdyby se rozplakati chtěly.
Vrata klášterní se otvírají a jeptišky vycházejí s ikonami a korouhvemi. Čtyři nejstarší jeptišky s abatyší v čele nesou velikou ikonu, těžkou.
Z ikony dívá se vyjeveně obraz presvjaty bogorodici. A za obrazem řada jeptišek, starých i mladých, všechny černě oděny. Zpívají žalmy jako: "I vedli jej, aby ho ukřižovali. Ukřižovali ho a s ním jiné dva z obou stran, a v prostřed Ježíše."
A vtom již z chrámu vychází pravoslavné duchovenstvo v ornátech vyšívaných zlatem, za ním pravoslavný lid tahá se s ikonami.
Oba průvody se setkávají a křičí: "Kristus žije, Kristus kraluje! Kristus vítězí!"
A již celé to množství zpívá: "Já vím, že vykupitel můj jest živ, že v den poslední nad prachem se postaví."
Průvod jde kolem chrámu a zaměřuje k velitelství města, kde jsem učinil již důstojné přípravy. Před domem stojí stůl, prostřený bílým ubrusem, na něm bochník chleba a sůl v slánce. V pravém úhlu stojí ikona a kolem ní hoří svíčky.
Když průvod přijde před velitelství, vycházím důstojně a prosím abatyši, aby přijala chléb a sůl na důkaz, že nechovám nijakých nepřátelských úmyslů. Taktéž prosím pravoslavné duchovenstvo, aby si ukrojili. Přicházejí jeden po druhém a líbají ikonu.
"Pravoslavní," pravím slavnostně, "děkuji vám za krásný a neobyčejně poutavý "krestný chod". Viděl jsem ho ponejprv ve svém životě a on zanechá ve mně navždy nezapomenutelný dojem. Vidím zde pějící zástup jeptišek, což mně připomíná průvody prvních křesťanů za dnů Neronových. Může být, že mnohý z vás četl "Quo vadis?" Nechci dlouho napínati, pravoslavní, vaši trpělivost. Prosil jsem o 50 jeptišek, ale když už je zde celý klášter, budem dřív hotovi, prosím slečny jeptišky, aby se odebraly se mnou do kasáren."
Zástupy stojí přede mnou s obnaženými hlavami a zpívají mně v odpověď: "Nebesa vypravují chválu boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvěstuje. Den po dni vynáší a noc po noci ukazuje umění."
Abatyše přistupuje přede mne. Stařičká bradička se jí klepe a ptá se mne: "Jménem hospodina boha, co tam budeme dělat? Nehub duši svou."
"Pravoslavní," křičím do zástupu, "bude se mýt podlaha a čistit kasárny, aby se tam mohl umístit petrohradský jízdní pluk. Pojďme."
Zástup jde za mnou a k večeru, při takovém množství pracovitých ruk, kasárny jsou přivedeny v nejúplnější pořádek.
Večer přináší mně mladá jeptiška malou ikonu a dopis stařičké igumeny s prostinkou větou: "Modlím se za vás."
Spím spokojeně, neboť vím, že ještě i dnes jest pod starými dubovými lesy Bugulmy monastýr presvjatoj bogorodici, kde žije stařičká igumena, která se za mne, ničemu, modlí.