Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• podtitul: Z tajemství mého pobytu v Rusku

Když mně počátkem měsíce října 1918. roku bylo oznámeno revolučním vojenským sovětem "levoberežné gruppy v Simbirsku", že jsem jmenován velitelem města Bugulmy, otázal jsem se předsedy Kajurova: "A víte to určitě, že Bugulmy jest již dobyto?"
"Zpráv bližších nemáme," zněla odpověď, "velice pochybuji, že již nyní bude v našich rukách, ale než tam přijedete, doufám, že už zatím padne."
"A budu mít nějaký průvod?" optal jsem se tichým hlasem, "a ještě jedno: Jak se do té Bugulmy dostanu, kde vlastně ona leží?"
"Průvod máte, dostanete 12 vojáků, a co se toho druhého týče, podívejte se na mapu, myslíte, že já mám starosti jen o to, kde leží nějaká pitomá Bugulma."
"Ještě mám jednu otázku, tovaryš Kajurov, kdy dostanu peníze na cestu a výlohy."
Spráskl ruce nad takovou otázkou. "Vy jste se zbláznil. Po cestě musíte přece jít přes nějaké vesnice, kde vás nakrmí i napojí a na Bugulmu navalíte kontribuci..."
Dole na mne čekal na strážnici můj průvod. Dvanáct statných chlapíků Čuvašů, kteří znali velice málo rusky, takže mně nijak nemohli vysvětlit, zda jsou mobilisovaní či dobrovolci. Z jich bodrého a strašného vzezření dalo se soudit, že spíše jsou to dobrovolci, odhodlaní na všechno.
Když jsem ještě dostal své papíry a hromadu plných mocí, ve kterých se důrazně upozorňovalo, že od Simbirska až do Bugulmy každý občan musí mně prokázat všemožnou podporu, odešel jsem se svou výpravou na parník a jeli jsme po Volze a po řece Kamě až do Čistopole.
Po cestě nezažil jsem žádných zvláštních příhod, jenom jeden Čuvaš z mého průvodu spadl v opilém stavu přes palubu a utonul. Zbylo mně jich jedenáct. V Čistopoli, když jsme vylezli z parníku, přihlásil se jeden Čuvaš, že půjde sehnat povozy a více se nevrátil. Zbylo jich 10 a domluvili jsme se,
že ten zmizelý Čuvaš má odtud do svého domova, do Montazma, asi 40 verst a že se šel podívat, co dělají jeho rodiče.
Když konečně jsem po dlouhém vyptávání u místního obyvatelstva všechno sepsal, kde ta Bugulma leží a jak se tam dostaneme, ostatní Čuvaši našli povozy a my po rozblácených, strašlivých cestách toho kraje jeli na Kralčalgu, Jelanovo, Moskovo, Gulukovo, Ajbaševo. Všechno to jsou vesnice, obývané čistě Tatary, až na Gulukovo, kde žijí Čeremisi s Tatary pohromadě.
Poněvadž mezi Čuvaši, kteří přijali již křesťanství asi před 50 lety, a Čeremisy, kteří jsou až do dnes pohani, panuje strašné nepřátelství, stala se v Gulukovo malinká nehoda. Moji Čuvaši, ozbrojení až po uši, prohlížejíce si vesnici, přivlékli ke mně starostu Davledbaje Šakira, který držel v ruce klec s třemi bílými veverkami, a jeden z nich, který uměl nejlépe rusky, obrátil se ke mně s tímto objasněním: "Čuvaši pravoslavní jeden, deset, třicet, padesát let Čeremisi pohani, svině." Vyrvav z ruky Davledbaje Šakira klec s bílými veverkami, pokračoval: "Bílá veverka je jejich bůh jeden, dva, tři bohové. Tento muž kněz, skáče s veverkami, skáče, modlí se k nim. Ty ho pokřtíš..."
Čuvaši tvářili se tak hrozivě, že poručil jsem přinést vody, pokropil jsem Davledbaje Šakira, mumlaje nesrozumitelná slova, načež jsem ho propustil.
Čeremiské bohy potom moji molodci stáhli a mohu ubezpečit každého, že z pána boha Čeremisů jest velmi dobrá polévka.
Pak mně ještě přišel navštívit místní mahomedánský mulla Abdulhalej a vyjádřil radost nad tím, že jsme ty veverky snědli: "Každý musí v něco věřit," řekl, "ale ve veverky, to je svinstvo, skáče to se stromu na strom, a když je to v kleci, dělá to nečistotu, pěkný pán bůh." Přinesl nám velmi mnoho pečeného skopového masa a tři husy a ujistil nás, že kdyby se Čeremisi v noci bouřili, že všichni Tataři jdou s námi.
Nestalo se nic, poněvadž, jak říkal Davledbaj Šakir, který se dostavil k našemu odjezdu ráno, veverek je v lese plno. Konečně jsme projeli Ajbaševo a večer beze všech příhod byli jsme v Malé Písecnici, ruské vesnici 20 verst od Bugulmy. Místní obyvatelstvo bylo velice dobře informováno, co se v Bugulmě děje. Město opustili bílí bez boje před třemi dny, sovětská vojska stojí na druhé straně města a bojí se vejít v obavě, aby nepadla do zálohy.
V městě jest bezvládí a starosta města čeká s celým zastupitelstvem už po dva dny s chlebem a solí, aby uvítal toho, kdo vstoupí do města.
Poslal jsem napřed toho Čuvaše, který uměl nejlépe rusky, a ráno hnuli jsme se na Bugulmu.
Na hranicích města šel nám naproti nepřehledný zástup. Starosta města držel na tácu bochník chleba a v misce sůl.
Doufal ve své řeči, že se slituji nad městem. Připadal jsem si jako Žižka před Prahou, zejména když jsem viděl v průvodu školní dítky.
Poděkoval jsem dlouhou řečí, ukrojiv krajíc chleba a posypav solí. Kladl jsem důraz na to, že nepřišel jsem hlásat žádná hesla, nýbrž že mojí snahou jest: Klid, pokoj, pořádek. Na konec jsem políbil starostu, podal ruku zástupci pravoslavného kněžstva a odebral se na radnici, kde mně byly vykázány místnosti pro městské velitelství.
Na to jsem dal vylepit příkaz číslo 1. tohoto obsahu:

Občané!
Děkuji Vám všem za vřelé a upřímné přivítání a pohoštění chlebem a solí. Zachovávejte vždy staré slovanské zvyky, proti kterým ničeho nenamítám, ale prosím, abyste při tom nezapomněli, že jsem byl jmenován velitelem města, který má také své povinnosti.
Proto žádám Vás, milí přátelé, abyste odevzdali všechny zbraně na radnici do místnosti velitelství města zítra kolem 12. hod. dopolední. Nevyhrožuji nikomu, ale víte, že město je ve stavu obležení.
Podotýkám ještě, že jsem měl uvalit na město kontribuci, a prohlašuji, že město žádné kontribuce platit nebude.
Podpis.

Druhý den k 12. hodině náměstí naplnilo se ozbrojeným lidem. Přišlo dobře přes tisíc lidí s vintovkami, někdo táhl i strojní pušku.
Nás jedenáct zmizelo by v té záplavě ozbrojeného lidu, ale oni šli odevzdávat zbraně. Dlouho do večera je odevzdávali, při čemž jsem každému podal ruku a řekl několik vlídných slov.
Ráno dal jsem natisknout a vylepit příkaz číslo 2.:

Občané!
Děkuji všemu obyvatelstvu Bugulmy za přesné vyplnění příkazu č. 1.
Podpis.

Šel jsem ten den klidně spat, netuše, že nade mnou se vznáší Damoklův meč v podobě tverského revolučního pluku.
Jak jsem řekl, sovětská vojska stála na druhé straně Bugulmy jižním směrem, ve vzdálenosti asi 15 verst, a neodvažovala se do Bugulmy, obávajíc se léčky, až konečně dostali rozkaz ze Simbirska od revolučního vojenského sovětu stůj co stůj obsadit Bugulmu a pojistit tak bázi sovětským vojskům, operujícím východně od Bugulmy.
A tak tovaryš Jerochymov, komandýr tverského revolučního pluku, šel tu noc obsazovat a dobývat Bugulmu, kde jsem již třetí den v bázni boží byl velitelem města a úřadoval ku všeobecné spokojenosti všech vrstev obyvatelstva.
Tverský pluk "vniknuv" do města, střílel salvami do vzduchu, procházeje ulicemi, a narazil na odpor jen mé hlídky dvou Čuvašů, kteří probuzeni na stráži u vrat velitelství města, nechtěli pustit dovnitř radnice tovaryše Jerochymova, který s revolverem v ruce v čele pluku šel se zmocnit radnice.
Čuvaše zajali a Jerochymov vešel do mé úřadovny i ložnice.
"Ruce vzhůru," řekl, opojen vítězstvím, míře na mne revolverem. Dal jsem klidně ruce vzhůru.
"Co jste zač," otázal se komandýr tverského pluku.
"Velitel města."
"Od bílých, nebo od sovětských vojsk?"
"Od sovětských, mohu dát ruce dolů?" "Můžete, ale prosím vás, abyste mně ihned podle válečného práva předal velitelství města, neboť jsem dobyl Bugulmu."
"Já jsem byl ale jmenován," namítl jsem.
"Čerta s takovým jmenováním. Napřed to musíte dobýt."
"Víte co," řekl po chvíli velikomyslně, "já vás jmenuji svým adjutantem. V případě, že nebudete s tím souhlasit, dám vás v pěti minutách zastřelit."
"Já proti tomu nic nemám, jestli budu vaším adjutantem," odpověděl jsem a zavolal jsem na svého ordonance: "Vasilij, postav samovar, popijeme čaj s novým velitelem města, který právě dobyl Bugulmu..."
Všechna sláva polní tráva.