Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

49. - Tváří k minulosti

Vím, proč šplouchání vln a hra na okarínu dovedly způsobiti, že jsem použil pera jako nástroje elegických nálad. Plynutí vody se podobá prchání času, závrať nad proudem, toť závrať ze stárnutí, závrať z uvadání. Jak bych si vedle stejnoměrně proudící vody nevzpomněl na mládí? A škeble, uhnětená z hlíny, vydávající tóny prostičké a smutné, toť naše dětství samo a jeho dojemný hlas!
Na okarínu může hráti jen blouznivý neuměl, a hraje-li, hraje jen z tísně srdce. Při šplouchání vln může myslit na mládí jen nenapravitelný snílek, který se neustále vrací a nikdy nestane pevným krokem v budoucnosti pro samou minulost, jíž je pln. Myslím, že jsme tak trochu rodní bratři a sestry, my, toužící po dálkách a zahloubávající se nad prchlým časem. Jsme jedna rodina, my, snící na břehu řeky a hrající na hrubé nástroje. Jen proto jsem vážil cestu do stráně, protože jsem chtěl spatřiti otrhánka, že jsem se chtěl na vlastní oči přesvědčiti, zda se mi podobá, zda jeho útlé prsty na klaviatuře pěti dírek jsou tak drobné a neklidné, jako bývaly kdysi moje.
Nebyla to jen láska, jež mě kdysi poutala k Doře. Nebyla to jen chlapecká neuvědomělá smyslnost, touha přitisknouti se k hebkým pažím ženy, nadýchati se vzrušující živočišné vůně, bylo to ještě něco jiného: příbuznost touhy po neznámém a romantickém, smysl pro laciné efekty a pro neustálá bolení srdce, pro snová tuláctví. Jiného chlapce než mne by byla nenalákala tak snadno na nesrozumitelné růžence kouzelných slov, jiného by sotva byla přemohla fantastičnost nesourodých pojmů, zavěšených na stereotypy, často jsem se později přistihl, že si se zájmem opakuji tuto pošetilou hru. Ořechová skořápka, zavěšená na laně, tágo v rukou tahacího panáka, kostlivec, hrající domino! Když jsem za osamělých nocí svého jinošství usedal k osvětlenému stolu a v kouři cigaret skládal první básně, plné stesku a lásky, nebylo to vlastně v zásadě totéž? Naštěstí tyto básně, marné jako sen, beznadějné jako smrt, nikdy nespatřily světlo světa. Na konstrukce ustálených forem a rýmů jsem lepil pozlátka myšlenek, pestré hadříky bizarních představ, zahloubával jsem se do nadějí, o nichž jsem předem věděl, že se neuskuteční. Znova a znova půvabná a bezvýsledná hra se slovy, podobná převracení kaleidoskopu, v němž vidíme stále tatáž sklíčka v různých konstelacích, modré vedle růžové, pak zas vedle oranžové, nakonec vedle smutečně černé. Sklepáváme svůj nástroj a začínáme znova. Jsme salónní kouzelníci.
Jsme salónní kouzelníci, chvíli sebe samy rozveselujeme, chvíli sebe samy klameme. Ze svých snů si kolem sebe utváříme ráj, v kterém se utěšujeme, abychom si vynahradili své životní neúspěchy. Podobáme se oněm měkkýšům, kteří v své ulitě obalují perletí zrnko písku, bodající do jejich útrob.
Netajím se tím, že jsem tak trochu ztroskotancem, protahujícím se na břehu moře, které mě vyvrhlo. Myslím na život, jehož boky jsem nesevřel dosti silně ostruhami, jak se na průbojného chlapíka sluší. Okolnost, že dosáhnouti něčeho znamená dosáhnouti toho jen na úkor druha v boji, učinila mě ostýchavým a vždy ustupujícím. Mnoho z toho, co jsem již již získával, mi v poslední chvíli uklouzlo z prstů. Chtěl jsem příliš slabě, to je to! Raději jsem se vždycky znovu stahoval do své ulity, abych nedával v sázku své cítění a svou víru. Svět by musil býti změněn, aby se naše radosti mohly nerušeně rozvíjeti, ale pokusiti se změniti svět - k tomu jsme neměli dosti bojovné odvahy. Zaklet do své nenáročné osobnosti, dívám se, jak se mé příležitosti kolem mne mění v dým a v mlhu. Jistěže je tím vším vinna má příliš jemná výchova, možná že také trochu má dětská nemoc, která mě změkčila v období, kdy jiní hoši mého věku počali myslit konkrétně. Velikou vinu má také má vrozená povaha, dědictví po otci, hřmotném muži s dětským srdcem, který příliš podléhal své panské ženě.
Ale já - kupodivu - necítím pražádnou lítost nad tím, že jsem neobstál v té slavné životní štvanici. Dokonce si pochvaluji, dokonce jsem téměř šťasten. Bylo mi vždy přirozenější vzdávati se než vytlačovati, usmívati se než hryzati. Žiji vlastně navlas stejně, jako žil starý doktor-podivín uprostřed opičáckého městečka, jako Hanzelín, který mi vštěpoval první tvrdé pravdy o lidské společnosti. Ten misantrop, snažící se jednati neomaleně, činiti dojem ukrutníka, byl ve skutečnosti jen uraženým milovníkem lidí, nezištným pomocníkem nejubožejších. Pohrdaje uhlazeností a zhýčkaností, setrvával paličatě ve víře v tvrdou práci a v právo utlačených. Svými odvážnými výroky pohoršoval hlupáky, nemohl jimi však změniti jejich řád. Pomstili se mu tím, že ho vyloučili ze svého středu. Chodili kolem něho, kolonisty příštího, lepšího světa, kterého se nedočká, jako páni na procházce kolem dělníka, lopotícího se v příkopě u silnice.
Osudem dětí z takzvaných lepších vrstev bývá, že dědí sobectví svých rodičů. Pochybuji, že bych byl z jiných, nebýti doktora Hanzelína. Kdybych byl tenkrát, kdy má mysl byla nejvnímavější, zůstal obklopen jen svou rodinou a pokryteckou společností, která se domnívá, že má na své výsady spravedlivý nárok, sotva bych byl kdy došel k poznáním, z nichž je dnes utvořen můj životní názor. Hanzelínovy lekce se ve mně ujaly. Stal jsem se buřičem v hloubi srdce, jako jím byl on mezi starohradskými měšťáky. Upřímně mu za to děkuji, ujišťuji ho věrností, svého učitele, svůj vzor, který byl příliš lidský, abych ho nazýval vzorem jasným.
Vidím ho často před sebou, mužíka s nevzhledným zevnějškem, s krocaní rudostí tváří, s břichem, vystupujícím zpod nedopjatého kabátu, v holinkách do nepohody, s bledě modrýma očima, lhoucíma tvrdost, zatajujícíma soucit. Nevrlý a dráždivý, posměšný a pyšný. Ublíží-li, ublíží jen svému vlastnímu srdci, mstí-li se, mstí se jen na tom, co má nejraději.
Vyrostl jsem do jeho podoby. Nemám druhů ani přátel, nejsem milován v žádném kroužku způsobných lidí. Horší než já se nade mne vyšinuli, lepší než já o mně nevědí, poněvadž jsem se neucházel o jejich přízeň. Zůstal jsem sám. Nenaříkám si. Jen někdy, když mě zneklidní žalost poslední prohry, když mě prolíná nepříjemný pocit, že jsem se opět dál ošáliti nějakým chytrákem, vzpříčí se ve mně vzdor a nakrátko se chystám, že těm druhým ukáži, co jsou zač a kým jsem já. Ale v takových chvílích ke mně přichází on, Hanzelín. Poulí na mne bezbarvé oči s uštěpačným úšklebkem, mračí se, ale hlava pokyvuje s porozuměním. Říká: "Hlavu vzhůru! Hlavu vzhůru! Není důležité, zda se nám podařilo to, za čím jsme šli, ale jakou cestou jsme se k tomu ubírali. Hola! Žádnou trpkost! Život nezměníme, to, co máme v moci, je jenom naše vlastní nitro. Uveďme je do harmonie. Přemozme čerty v sobě. Nebe, které odměňuje, je v nás. A kdyby to, co v sobě postavíme, bylo sebeskvělejší, nezabráníme, aby se jednou nesesulo v popel. Přesto - marnost je vznešená. Buďme lékaři, jimž pacient nakonec vždycky přece jen umře. Buďme staviteli marnosti!"
Počnu se kysele usmívati. Můj vztek vyprchá. Zapaluji si cigaretu. Již zas jsem naladěn smírně. Neudělám nic. Nevyčiním nikomu. A doktor Hanzelín se spokojeně prochází po mém pokoji, ruce nadnášejí šosy lékařského pláště, pobručuje si. Pak se zastaví v koutě u okna, sáhne do jednoho z květináčů s pelargóniemi, které tam nejsou, vytáhne dřevěnou dýmku, nacpe si tabák širokým selským prstem. Dýmá, dýmá, jako by chtěl nás oba zahaliti do modrých kotoučů mudrlantského zapomenutí životních běd.