Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• poslední kapitola knihy

50. - Již nikdy jsem nespatřil Staré Hrady

Tato věta nechť je napsána na konci mého příběhu jako nápis na stuhách pohřebního věnce. Nikdy jsem již nespatřil Staré Hrady! Proč jsem je nikdy nespatřil? Neměl jsem snad dostatek příležitostí? Byla tu jedinou příčinou náhoda, jichž je v životě tak mnoho?
Kdybych říkal něco takového, byly by to ode mne jen liché výmluvy. Chce-li člověk v životě aspoň ještě jednou spatřiti kraj, v kterém se mu přihodilo něco pozoruhodného, ke kterému ho poutá nějaká sladká nebo bolestná vzpomínka, vždycky si najde čas k tomu, aby se tam rozjel. Proboha, není to přece tak daleko, stačil by k tomu jediný den! Náhoda? Kdepak náhoda! Je to jen věcí chtění, ničeho jiného. Ale tu jsme právě u toho. Já jsem nechtěl - a nechci. Nikdy nepojedu v onu stranu, nikdy nebudu stoupat příkrou ulicí k staré bráně. Proč?
Vysvětlení není pranic tajemné. Je docela nasnadě, je prostičké. Co bych ve Starých Hradech dělal? Nejsem už onen chlapec, který s oblibou stával nad hroby. Tu romantiku mám za sebou. Jsem již ve věku, v němž si člověk nečiní iluzí, že by mu snad kraj, který opustil před třiceti roky, zůstal věren - nezměnil se.
Je víc než podobné pravdě, že otcové města, noví otcové města, se probudili v svých lůžkách s nebesy, v svých obrovských manželských lůžkách a rozhodli se, že budou žíti naplno, jak se na republikány nového státu sluší. Snad se konečně dali také do zuřivých reforem a reformují nyní jako blázni tak, že po jejich působení nezůstane kámen na kameni. Možná že na náměstíčku, kde úzké a křivé domy se předháněly v barvách, stojí nějaká honosná městská spořitelna s mramorovým průčelím, ozdobeným zlatými nápisy a tradičním úlem s rojícími se včelami. Možná že na návsi jsou javory pokáceny, dlažba srovnána a zbytky staré kašny odklizeny a nahrazeny nějakým ohavným pomníkem na počest padlých v světové válce. Bezovka je snad zregulována a místo v malebných zákrutech pílí podle obnovených plotů v jediném geometrickém oblouku líným tokem svého zpola vyschlého koryta. Domnívám se, že starý špitál je po zásluze shozen a někde za městečkem se rozkládá nemocnice s moderními pavilóny. Stará radnice je přestavěna v střízlivou betonovou krabici s rovnou střechou, z obchůdků na podloubí jsou obchodní domy, výklady mají svá naivní reklamní světla, hospoda "Na dolince" je proměněna v hotel. Nový divadelní sál v nové budově by se hanbil přijímati kejklíře a kouzelníky, pro tyto tuláky zde již pšenice nekvete. Městečko má svůj vlastní biograf v budově nové sokolovny. Mládež přehazuje míčky v bezvadných bílých tričkách a v nažehlených kalhotách pod čimelickou strání a na náměstí je stanoviště autodrožek. Benzínová pumpa trčí vedle Husova balvanu a druhá těsně za polospadlou branou, zbavenou své mechové ozdoby. Jistě tam mají své městské muzeum a stará škola je nově omítnuta a vyvýšena o jedno patro.
Nevím, co všechno je nové v Starých Hradech, které nejsou již oněmi Starými Hrady, jaké jsem znal - nikdy jsem se po tom nepídil. Všechny ty novoty, jistěže úctyhodné, rvaly by mi jen zbytečně srdce, přivyklé dávnému obrazu. Staří jsou vystěhováni na hřbitov, před nímž již nestojí bezrucí strážcové a na jehož okrajích vyrostly nové, mramorové hrobky zbohatlých kupců a měšťanů.
A Hanzelín? Bylo by mu dnes asi devadesát let. Je velmi pochybné, že se dožil tohoto vysokého věku. Co dělají Helmadony? Vrátila se Dora - či se nikdy nevrátila? Představuji si toto: přišla jednou s dítětem v náručí, vychrtlá, zestárlá... ale nyní jsem již přímo zoufale sentimentální. Hanzelín mě přece jen marně léčil z romantičnosti! Turnus v Hanzelínově ordinaci - funguje ještě? Co dělá Ema? Nyní má na hřbetě také již svých pětačtyřicet let, ba více. Koník již nevozí po skluzavkovité silnici zpívající společnost, děvčátko Ema si již nevěnčí rusou hlavu lučními květy a její hlásek již není stříbrný. Místo kočárku jezdí po nové asfaltové silnici k Vrátni, k Hloubětínu fordka nového lékaře, páchne a vyráží odporné skřeky.
Ema... Já myslím - že umřela. Byla tak slaboučká, tak útlá, tak chorobně bledá! Tvrdá práce v turnu zlomila brzy její síly, jimiž právě neoplývala. Nebo se provdala a žije tak, jako žijí všichni lidé uprostřed drobných radostí a zklamání, snad má své vlastní děti, a zbylé Helmadony se dočkaly potomka, synovce nebo neteře, které si přály míti z Dořina náručí? Helena - nedovedu si ji představiti starší a beznadějněji uvadlou, než byla. Mariiny fialové kruhy pod očima se asi proměnily v hluboké, černé, vrásčité jámy, a může-li Lída býti ještě mlčelivější, než byla, pak se doktorova domácnost podobá společnosti, v níž straší záhrobní stín. Kdybych se tak najednou octl mezi nimi, vítaly by mě jako vzácného, cizího, zbytečného hosta. Nemýlím se, vím, jak to bývá, ani by mi nevěřily, kdybych jim vypravoval, jak mě na rozloučenou obdařily každá jedním zvadlým polibkem, jak mi tykaly, jak mě škádlívaly, jak mě zapřahovaly do práce. Stereoskop s africkými obrazy - na kterém se asi octl smetišti? K čemu bylo použito Hanzelínovy zubařské židle, z které již tenkrát lezla zrezivělá pera?
Jednou jsem šel po Praze z úřadu. Bylo po Josefské pouti, na Karlově náměstí stál stánek vedle stánku, kolotoče, houpačky, loutkové divadlo, panoptikum, Bulhar s tureckým medem, stánky s krajkami a stánky s porculánem. V úzkém prostranství mezi řetízkovým kolotočem pro nejmenší a mezi stejně sešlým kolotočem s ubohými, barvy zbavenými koníky, vedle chudáka, jenž si vydělával svůj chléb předváděním mlýnského kola, které uváděly v pohyb bílé myšky s červenýma očima, spatřil jsem shluk lidí a uslyšel jsem křaplavý hlas vytrvalého pokušitele osudu. Nevím, co mě přimělo, abych se zastavil. Na rozviklané židli seděla žena se zavázanýma očima a muž s kořalečným obličejem zvedal do výše předměty, které usmolení kluci vytáhli z kapes. "Můžete mi nyní, médium, říci, co je toto?" - "Kudla!" řeklo médium smutným, vyprahlým hlasem. Ne, nedíval jsem se déle, sebral jsem se a utíkal, jako by se mi bylo přihodilo něco hrozného. Nechtěl jsem již nic ani viděti, ani slyšeti. Cožpak kdyby tento nebohý trhan byl mým kouzelníkem z mládí a tato bytost, zbavená posledních iluzí, s rukama bezmocně složenýma v klíně, má krásná Dora s kyprými rudými ústy a se sametovýma očima?
Ani se neopovažuji mysliti, že to snad byli oni. Kolik takových zázračných párů se potuluje od města k městu, od pouti k pouti s žaludkem věčně prázdným a s děravou kapsou? Stačilo mi, že jsem byl postaven tváří v tvář před karikaturu toho, co mě kdysi v dětství tak okouzlilo, co naplnilo mé myšlenky na celý dlouhý rok života tak, že tam pro jiné nezbylo místa, a pro co jsem poprvé upřímně a bolestně tesknil.
Všechno uvadá, všechno umírá. Můj otec s jelity císařských vousů se dočkal jen mála let v novém státě, na jehož vznik se díval uděšenýma dětskýma očima, zasažen nemocí, která ho brzy sklátila. Z matky se stala vetchá stařenka, žijící o samotě, poklepávající hůlečkou cestou za svými nákupy, vodící na řetízku psa tak ohavného, jak jen mohou být ohavní tlustí psi starých žen. Třicet let! Roztaví jemnou pleť mládí a rozryjí ji vráskami, každý z nich je krvavým vražedníkem, každý je rodičkou nových nadějí a nových osudů. Jiné děti na mém místě se krmí jinými sladkostmi a opájejí se jinými kouzly. Letadla křižují obzor ráno i večer, to, co bylo kdysi mým strašidelným snem, stalo se všedním divadlem, po němž se neohlédne již ani rolník na nejzapadlejším venkově. S jakou samozřejmostí rachotí v oblacích vrtule divotvorných ptáků tam, kde kdysi se vznášeli jen skřivani? Lidé rychleji jezdí, rychleji žijí, rychleji stárnou, zuřivěji se nenávidí a ubíjejí bez výčitek svědomí nejen jednotlivce, ale celé národy. Po starých pohromách se blíží nové, svět se svíjí v porodních bolestech příštích lepších časů.
Když si tohle všechno rozvážím, není vůbec opovážlivá má planá a směšná vzpomínka, zrozená při kolébání říčních vln, v paprscích červencového slunce? Neměl bych raději roztrhati a spáliti tyto papíry, jimiž nemohu přinést žádné úlevy tolika trpícím ubožákům, zbaveným chleba strašlivou hospodářskou situací světa, v nichž jsem nepronesl ani jediného z útěšných slov, jež tak žíznivě hltá nemocné století, v nichž jsem nevyřkl žádný ze soudů, které chtějí slyšet lidé na té neb oné názorové straně? Není prostě hříchem probírati se v starých zežloutlých stránkách citu, když veliké věci se připravují a hromadné vraždy zaměstnávají srdce cítících lidí?
Prosím ty, kteří čekali více než pouhý příběh pošetilé puberty, aby mi odpustili. Vím, že se nemohou dojmouti dětskými bolestmi a žaly, na nichž není nic tragického. Lidé dobré vůle! I uhánějící stroj se na chvíli zastaví, aby přijal nové zásoby pohonné látky. Proč by se nemohl zastavit na chvíli i člověk, štvaný den ke dni chvatem pracovních hodin, proč by si nemohl na chvíli lehnout na trávu u řeky a odpočinouti si?
Toto je příběh odpočinku, který jsem dopsal v období mezi velikým zármutkem a velikou nadějí. Snad někomu připomene jeho vlastní Hanzelíny, Dory, Emy, jasnovidky a kouzelníky. Kdo z nás neskrývá v hlubině svého nitra vzpomínku na prchlé dětství, slyšící na jméno složené z jmen, sled nedosněného snu, malou princeznu Helimadoe, oblečenou do laciných šátečků, s obličejem smytým slzami? V chvílích obzvláště teskných ji vylovíme z veteše nastřádaných zklamání, hýčkáme ji a vroucně se jí díváme do tváře - do tváře sladké minulosti, která se nikdy nevrátí.